Partie králů Část: I

V nohách ho trýznila bolest, věrný průvodce jeho bez pochyby poslední cesty napříč nicotou, která se tiše rozpínala kolem něho a protože se stále neukázalo nic, co by se dalo nazvat začátkem, ani se neukázala nic, co by připomínalo konec. Možná bloudil v kruhu, v místě beze směrů, kde bylo slovo vzdálenost směšným pojmem. Mohl ujít tisíce mil, nebo tisíce yardů a když se nad tím tak zamyslel, ani ho to v tuto chvíli nezajímalo.
Jeho život – nebo ta nepatrná část, která z něho zbila – se smrsknul na pouhý přelud, bičován přívaly bodavé bolesti, která otupila ostré hrany jeho myšlenek a rozkouskovala je na malé dílky, které nedokázal poskládat dohromady. Bolest byla tím malým skřítkem, co vnášel chaos do každé sněhové vločky, které mu usedaly na rozpálené tváři a skládaly se jedna přes druhou, dokud se nezformovaly do bělostné masky, která zakryla jeho rozbrázděné lícní kosti. Cítil se jako pouhá tečka, jako ten malí bod na konci kapitoly.
Možná byl tu, na konce své cesty. Pohledem bloumal po okolí ve snaze najít to „něco“, co mělo moc otočit stránku a začít psát novou kapitolu a jediným tahem vymazat předešlé, stvořit nová písmena a v mžiku je poskládat do vět, které by dříve, než by inkoust zaschl, odpověděly na jeho otázky a vytyčily noví bod, který by mohl následovat a posunout se tak o krok blíže ke svému cíli. Jenže to „něco“, pokud to vůbec existovalo, se ztrácelo a každým dalším krokem to před ním utíkalo do mlhy, která byla lákavým místem, kde během jednoho nadechnutí zmizela naděje, kterou možná ani nikdy neměl.
Devon se zastavil a padl na kolena do zmrzlého sněhu, který se táhl až kam jeho oko dohlédlo a obaloval kopcovité útvary, které se zuby nehty držely na masivním Hřebenu Ponurých hor a jejichž bizarní tvary vrhaly pokroucené stíny. Nezahlédl ani maličký flíček zeleně, tu malou jistotu, že je v okolí alespoň zdání života. Vše bylo pouze mrtvolně bílé, potažené zmrzlým sněhem a jen sem tam se tyčil šedý čedič, ohlodaný větrem. Dal by cokoliv za to, aby mohl stát na palubě Lordakovi lodě a nést se na modrých plachtách a pohledem se dotýkat písčitého pobřeží.
Jeho bratr Leif se zastavil vedle něho, takřka neviditelný ve své bílé tóze, přes kterou měl přehozenou levhartí kožešinu, kterou ukořistil Malému Pipovi. Jeho tvář byla smrtelně bledá a od sněhu v okolí se ničím nelišila, snad jen dvěma živýma očima, které každým krokem pohasínaly. Při pohledu na klečícího bratra se jeho bezkrevné rty proměnily v úzkou čárku, skrze kterou uniklo slabé zavrčení. „Musíme dál,“ zašeptal. Možná naléhavě, možná prosebně. Devon slyšel pouze prázdná slova, nesoucí se vzduchoprázdnem a zanikající ve větru.
Devon zavrtěl hlavou a snažil se rozpohybovat zmrzlé prsty. „Podívej se okolo, bratře. Už dávno jsem to měly najít. Jenže jak chceš najít něco, o čem nevíš, jak to vůbec vypadá? Jednoduše jsme to minuly,“ zachroptěl.
„Vzpomeň, co říkal Půlruký předtím, než se vypařil. Hledej svou tvář v poli sněhu, nebo tak nějak. Jestli se nezvedneš, tak tě sníh pohřbí, ty umřeš a Valérii nikdy nezachráníme. Devone, ty víš co jí udělají. Musíme jít dál,“ naléhal, poněkud mírnějším hlasem, který postrádal onu hořkost, se kterou Leif nikdy neplýtval.
Devonovi se při sebemenší zmínce o jejich sestře draly slzy do očí a tělo ho nutilo, aby se rozběhl a našel jí, ať už jí Sigmar na své dračí lodi odvezl kamkoliv. Jenže on byl stále v Pustinách, na druhém konci světa a řídil se věštbami vyšinutého staříka, o kterém ani dost dobře nevěděl, jestli je skutečný. On tam byl, přesvědčoval se. Stál u krbu a mluvil. „Ani nevíme, co přesně ta věštba znamená. Chci jí zachránit stejně jako ty, ale ztrácíme tu čas. Sigmar už je dávno na cestě do Pouště a my se sotva posunuly.“
Leif přikývl. „Takže tu radši budeme jen tak civět a přiblble se usmívat. Nechápeš, že ta věštba je to jediné, co máme? Půlruký se neplete, bratře. Jeho věštbami se řídily králové i prostý lid a ti co je ignorovaly, padaly k zemi jako mouchy. Tak přestaň fňukat a zvedni se, nebo spadneš jako moucha a Valérie s tebou. Spoléhá se na nás a já nepochybuji, že jednoho dne jí osvobodíme a toho psa pověsíme. Nerad bych jí pak vysvětloval, jak jsem tě musel přemlouvat, protože jsi to chtěl vzdát.“
Devon se s námahou postavil a aniž by věděl co přesně dělá, šouravě následoval svého bratra. V hloubi duše se styděl za svou slabost a proklínal sám sebe při představě, že nebýt Leifa, lehl by si do sněhu a čekal na smrt, která mu teď nepřipadala jako trest, ale jako osvobození. Copak jsem takoví zbabělec? zeptal se sám sebe a byl rád, že se nedočkal odpovědi.
Leif se po chvíli zastavil a udiveně vydechl. Devon zvedl hlavu, vyprostil se ze s vích myšlenek a udiveně zamrkal. Čas se náhle zastavil, slunce zamrzlo při svém útěku na západ a vločky ztuhli, visíc nehybně ve vzduchu. Sluneční paprsky se líně vznášely nebo spočívaly roztříštěné všude okolo, aniž by dostaly možnost vybuchnout v tisíce zlatavých odlesků. Vánek rázem ustal a chlad ztratil svá křídla, v marném pokusu políbit jeho tvář.
Je to tady, pomyslel si a prstem si přejel po zmrzlé tváři. Stála tam. Velká, z ledu vytesaná socha jeho tváře, napolo pohřbená pod navátou dunou. Kopie a připomínka jeho dřívějšího já. Schránka plná vzpomínek, kterým se podařilo uvíznout v proudu času.
Leif vydal vítězný výkřik a pozvedl zaťatou pěst, jako by bohů nahoře říkal: A máte to… Pomalu se otočil na Devona, jehož tváří prokmitl unavený úsměv. „Je to tady,“ zašeptal a stále tomu nebyl schopen uvěřit. Stál na místě a pozoroval sochu, jak by se bál, že stačí chvilka nepozornosti a ona zmizí.
Leif k ní nedočkavě přiběhl a Devon ho pomalu následoval. Beze slova se zastavily necelí yard před vyhlazeným ledem a Leif prohledával sníh pod ním, na tváři zadumaný výraz. Devon ho po celou dobu zadumaně pozoroval, dokud se čas opět nerozběhl a vločky se nedaly do pohybu. Vítr se opět rozpovídal a přinášel sebou táhlé zadutí rohů, které se odráželo od hor a tříštilo se o tisíce čedičových výstupků.
Leif překvapeně zvedl hlavu a hmátl po jílci svého meče, který se zasvištěním osvobodil s pochvy. „Tam,“ zašeptal a kývnul směrem po cestě, po které přišly a ze které se šklebily dlouhé šlahouny jejich stop.
Devon odtrhl pohled od sochy a otočil se. Na malém kopci postávalo několik teček, které byly chvilkami rudé, chvilkami černé. „Kdo to je?“
Leif pokrčil rameny. „Možná Kimbrové z Belvakovi hory nebo Kočovníci. Na tom nezáleží. Každopádně jich je příliš mnoho a tady se není kam schovat. Máš u sebe pořád Lordakovi listiny?“ zeptal se a zkusmo máchl mečem.
Devon přikývl. „Mám je ve vaku.“ Jednalo se o jímací listiny a mapy s vyznačenými místy, které měly Lordakovi muži letos dobýt a opevnit se v nich přes zimu. Devon je chtěl v Náčelníkově hrotu původně zničit, ale dříve než je stačil vhodit do krbu, Sigmarovi vojáci dobyli schodiště a on měl plné ruce s odrážením jejich mečů. Pak už bylo vše zmatené a na listiny úplně zapomněl.
„Tak je schovej,“ ucedil Leif. „Už jen kvůli nim nás zabijí. Informace se dají dobře prodat a královna platí až moc dobře.“
Tečky se rozpohybovaly a sestupovaly s kopce. Devon napočítal sedmnáct jezdců a vytáhl meč, přestože pochyboval, že bude schopen bojovat. Od útěku nespal a místo rukou měl neživé rampouchy. Meč v jeho ruce ztěžkl a on ho nedokázal udržet ve vzduchu.
Tečky se přibližovaly a začaly dostávat tvary. Byli navlečení do kožešin a podobaly se beztvarým žokům sena. Jeli na huňatých koních, kteří se podobaly spíše poníkům a nějak zvlášť nespěchaly. Trvalo jim deset minut, než Devona s Leifem obklíčily a rozestavily se do tvaru půl měsíce. Očima kmitaly ze sochy na bratry a něco si mezi sebou šeptaly. Byli poměrně mladí a každý z nich byl ozbrojen lukem a některým se u pasu houpaly vrhací sekery.
„Kdo jste?“ zeptal se jeden z nich a popojel blíže. Nijak se nevšímal Leifova meče a pohybem utišil své spolujezdce, kteří jako jeden muž natáhly tětivy skloněných luků. Devon cítil jejich zvědavé pohledy, které se mu zavrtávaly do tváře. „Jsme rytíři prince Lordaka,“ odpověděl po chvíli a vysloužil si tak od bratra hněviví pohled. „Uprchly jsme z Náčelníkova hrotu.“
Muž, který otázku položil, kmital pohledem z Devona na ledovou sochu, která se blyštěla na slunci. Pokud poznal podobu mezi ní a Devonem, nedal to nijak najevo. „A tohle?“ kývnul k ní.
„Nevím,“ přiznal neochotně Devon. „Z ničeho nic jsme na ní narazily.“ zašeptal, vědom si , jak bláznivě to zní. „Smím se zeptat kdo jste vy?“
Muž hrdě vypjal prsa, čemuž se Leif ušklíbl. „Jsem Harghra na Gharo, první syn Tibhara Hvězdobřízného, náčelníka Kočovníků. Pokud je pravda co tvrdíte a vy jste opravdu muži prince Lordaka, pak jsem též váš přítel a uděluji vám právo hosta.“
Devon raději nepřemýšlel, co by jim udělil, kdyby nebyli muži prince Lordaka…