Partie králů Část: II

Dříve než slunce zašlo a poslední paprsky zakoply o vrcholky hor, kočovníci postavily své jurty pod čedičovou skálu, která je chránila před větrem a rozestavěly své hlídky po obvodu tábora, tak aby měly pod kontrolou všechny přístupové cesty, vinoucí se mezi skálami. Mezi desítkami jurt se proháněli lovečtí psy, kteří netrpěly chmataly po opozdilcích, kteří se sklopenou hlavou utíkaly do tepla. Zatím slabě mrholilo, ale počasí v Pustinách bylo nevyzpytatelné. Zima rozprostřela svůj bělostný plášť dříve a sbírala síly k dalšímu úderu.
Harghra a dva kočovníci je zavedly k nenápadné jurtě na okraji tábora, před kterou postávala dvojice strážných s okovanými palicemi a železem pobitými štíty. Harghra jim pokynul na pozdrav. „Je otec uvnitř?“
Jeden ze strážných přikývl a zabušil na malá dvířka, která se po chvíli tiše otevřela. Leif se podezřele zadíval po stínech okolo, aniž by spustil ruku z jílce meče. To, že jim nechali zbraně, ještě neznamenalo, že jsou to přátelé a Leif nehodlal na kráčet do pasti nepřipraven. Harghra prošel malými dvířky a Devon ho nedočkavě následoval, cítíc na své tváři teplo a na s vích zádech bratrův napjatý pohled. Vnitřek jurty byl vystlaný kožešinami a ručně šitými polštáři, ve kterých se utápěl vychrtlí mladík a popíjel nažloutlou tekutinu s hliněné misky, kterou svíral oběma rukama. Mohlo mu být sotva patnáct a přesto se mu přes obličej táhla oblá jizva a z nosu mu zbil svraštělí pahýl.
O kousek dál, vedle plápolajícího ohně, se nad mapou skláněl statný muž a cosi do ní zapisoval. Dlouhé vlasy měl spletené do copů a napuštěné olejem, který plnil vnitřek jurty nasládlým odérem, ze kterého se Delonovy zvedal jeho prázdný žaludek. Narozdíl od ostatních kočovníků, které potkal, měl muž na sobě kroužkovou zbroj, za kterou by se nestyděl žádný rytíř s Turanu a na stole vedle mapy stála pomačkaná přilba s býčími rohy.
Harghra si odkašlal a vychrtlí mladík se bez zjevného zájmu nejprve zadíval na Devona, poté na Leifa, který mu jeho pohled drze oplatil a nakonec na Harghru, který nedal ničím najevo, že by si ho všiml.
Muž v kroužkové zbroji zvedl hlavu a zkoumavě si oba bratry prohlédl. Pečlivě zašrouboval kalamář a s pomocí bílého hadru si otřel inkoust z mozolnatých dlaní. „Nebylo od tebe moudré, přivést je do tábora, synu.“
Harghra zavrtěl hlavou. „Právě naopak, otče. Jsou to muži prince Lordaka. Devon řečený Dobyvatel a Leif řečený Hvězdopravec. Narazily jsem na ně den pochodu od Hřebenu, poblíž Neměnné cesty. Uprchly z Náčelníkova hrotu.“
„Říkají oni,“ přerušil ho ostře mladík a doložil napůl dopitou misku. Hbitě se zvedl a obcházel bratry , přičemž mu tváří prokmitl potlačovaný úsměšek. „Nebylo by to poprvé, co Nájezdníci překročily Šedý průsmyk a vyslaly své muže na výzvědy. Devon Dobyvatel a Leif Hvězdopravec,“ zopakoval výsměšně. „Honosná jména pro dva… Vandráky?“ Jeho pohled se střetl s Leifovím, jemuž zbělely klouby, jak sevřel rukojeť svého meče a snažil se zůstat v klidu. Devon se modlil ke všem bohům, velkým i malým, aby si bratr odpustil své kousavé poznámky a nedostal je tak do maléru, ve kterém možná už byli. Cizinci neměly v Pustinách dobrou pověst a Kočovníci na ně ve většině případech pohlížely jako na problém, kterého se je třeba neprodleně zbavit.
„Otče,“ ozval se Hagrhra a vrhnul zlostný pohled na vychrtlého mladíka, který byl, soudě podle podoby, jeho bratrem. „Co pak vypadají jako Nájezdníci? Měli by Nájezdníci takové meče?“
„To, že nevypadají jako Nájezdnici,“ zaskřehotal opět mladík. „neznamená, že jimi nejsou. Já vím nejlíp, jak jsou Nájezdníci mazaní,“ zašeptal a letmo se dotkl jizvy. „Měly bychom je vyhnat otče.“
Náčelník Tibhar zavrtěl hlavou. „Pokud tvrdí pravdu a jsou opravdu muži prince Lordaka, nikdo o mě nesmí říct, že jsem nepomohl spojenci. Máte nějaký důkaz, že jste tím, za koho se vydáváte?“
Devon bez váhání vytáhl zažloutlí pergamen a rozevřel ho. „Toto je jímací listina, podepsaná princem a sirem Freonem, který je…“
„Já vím, kdo je Freon,“ zamumlal náčelník a beze spěchu si prohlédl listinu. „A také znám jeho podpis,“ ujistil je, když dočetl. „Omlouvám se za svou…řekněme váhavost. Už dlouho jsme tu neměli žádného princova muže.“
„Mohu?“ zeptal se vychrtlí mladík a natáhl ruku. Náčelník mu podal listinu a počkal, dokud si jí chlapec nepřečetl a nevrátil jí zpět Devonovi. „I já se omlouvám,“ pronesl, vědom si toho, že jeho omluva postrádá jakoukoliv upřímnost. „Jmenuji se Jaghr a jsem druhým synem svého otce. Je mi vážně ctí, že mohu spočinout zrakem na takových, ehm…osobnostech.“
Leif se ušklíbl a ukázal na hliněnou misku. „Ten chutný nápoj je, ehm… ovčí moč říznutá drceními bobky?“
Harghra se zakuckal smíchy a i náčelník si povolil malí úsměv, jako by ho měl jen omezenou zásobu a nechtěl si ho hned vyplýtvat. Jaghrova tvář se stáhla potlačovaným hněvem a v očích se mu zlostně zablýsklo. „To si budu pamatovat, Leife Hvězdopravče,“ zašeptal a Devon se otřásl, doufajíc, že je to mrazem a ne strachem.