Partie králů Část: III

Probudil se zalitý potem, který mu stékal po obličeji a štípal v očích. Hrdlo měl vyprahlé a v ústech cítil kyselou pachuť. Trvalo mu delší dobu, než si uvědomil, kde je. Náčelník jim nabídl malou jurtu přilepenou k čedičové skále a obklopenou stádem koz, jejichž pronikavé mečení zanikalo ve svištění větru, který se neúnavně proháněl mezi jurtami ve snaze do nich přes plstěné stěny proniknout. Čas od času se ozval hrom a země se slabě otřásla.
Devon se posadil a setřel si pot s tváře. Vlasy měl slepené a nepříjemně se mu lepily na čelo a občas mu některý pramen vlezl mezi popraskané rty. Cítil se malátně a ztuhlé svaly se mu v křečích smršťovaly a zase uvolňovaly, dokud si je nepromasíroval. Takhle unaveně se cítil naposledy na Orlí stezce, když společně s bratrem a Timem utíkali před lapky lorda Toweryho. Tehdy nespal něco přes čtyři dny, kromě několika hodin u mostu, které je málem stály život.
Malí ohýnek, který Leif před spaním rozdělal, už dávno dohořel a pouze do běla rozžhavené uhlíky vrhaly trochu světla, ve kterém se protahovaly stíny. Tak hrozně mu to připomínalo ty ojedinělé chvilky, kdy ho Derek bral sebou na průzkumy po bažinách. Vždy spali v malé chatrči pod zakrslými borovicemi a Derek mu vyprávěl příběhy z bažin a učil ho dějepravě. Vždy, když si nedokázal vzpomenout na datum nějaké významné bitvy, říkával: „Stalo se to tak dávno, že pár let sem, pár let tam, na to nezáleží.“
Devon si tehdy připadal tak dospěle, přestože měl v očích pořád tu dětskou naivitu a o životě nic nevěděl. Alespoň měl možnost hrát si na dospělého a stát se malým chlapcem, kdykoliv ho dospělost omrzela, což mu teď připadalo směšné.
„Křičel si její jméno.“
Devon natočil hlavu a pozoroval Leifa, který se opíral o stěnu, pohřben pod kožešinami. Zrakem se vpíjel do rudých uhlíků, jako by doufal, že je pomocí prosebného pohledu přinutí, aby se na lusknutí prstů vzňaly.
„Vzbudil jsem tě?“ zeptal se Devon a zatímco se snažil vzpomenout si, co se mu zdálo, odvalil ze sebe kožešiny, ve kterých se doslova pekl a chvilkami dokonce dusil pod tíhou, která mu spočívala na hrudi. Chladný vzduch mu olízl potem zbrocené tělo a on nemohl uvěřit tomu, že před pár hodinami by nejspíš umrzl, nebýt věštby Půlrukého, která jim do cesty přihrála Harghru a jeho kočovníky.
„Ne,“ odpověděl Leif po chvíli a promnul si oči. „Nemůžu v tomhle počasí usnout. Kdykoliv se mi to povede, uhodí hrom a vytrhne mě z nějakého pěkného snu. Je k nevíře, jak to ti kočovníci zvládají. Buď to chce léta cviku nebo korbel těch ovčích chcanek, co má Jaghr tak rád.“
„A navrch drcené bobky,“ přidal se Devon a přinutil se usmát, přestože mu do smíchu moc nebylo. Jako by s Valériiným odchodem svět ztratil barvy a vše vybledlo. Bylo pro něj tak těžké, uvěřit, že je pryč. Cítil se bez ní neúplný.
Leif zívnul. „Vzpomínáš si, jak nás jako malé bral Chett na lov? Vždy jsem projížděli tou starou bránou naproti kovárně, vedle které bydlel Strašák. Vždy tvrdil, že než se stal šaškem, byl rytířem a vyhrál ten Velký turnaj v roce Úzkého lotosu. Vždy nás doprovázel až ke Stolci, na tom svém střapatém poníkovy, který ho stěží unesl. Naposledy jsem ho viděl na svatbě lorda Mircala Divého lady Cathesrin Sličné. Už je to tak dávno,“ zašeptal.
Devon pokrčil rameny. Byl lehce udivený, ale nedal to na své tváři znát. Leif málokdy propadal sentimentalitě, ale při těch vzácných příležitostech ho měl Devon nejraději. „Mě Chett nikdy na lov nebral. Musel jsem hlídat Valérii nebo pomáhat v kovárně.“
Leif udiveně zvedl hlavu. „Ty jsi s námi opravdu nikdy nejel? A co v ten den, kdy Kim onemocněl a mi ulovily u Medvědí skály tu bestii? Má za to, že jsi jel vedle Žáby.“
„To musel být Augi, ten pihatý kluk z kuchyně. Jeho tetička mi vždy říkala, že se mu podobám. Občas jsem se ho chtěl zeptat, zda by si se mnou nevyměnil místo a já mohl jet s vámi, ale nikdy jsem k tomu nesebral odvahu.“
Leif si poposedl blíže k ohništi a prohrábl uhlíky, ze kterých sálalo příjemné teplo. „Musel jsem pro tebe být tím nejhorším bratrem, co kdy po tomhle světě běhal.“
Devon přikývl. „Nenáviděl jsem tě a zároveň ti záviděl. Otec tě měl nejraději. Valérie byla zase maminčin mazánek. A já se cítil jako vzduch. Tebe vždy měly všichni za dospělého a chovaly se tobě jako k muži a já běhal s dětmi po tržišti a kdybych měl prsa, nejspíš bych je i kojil.“
Leif se zasmál a protřel si tvář. „Až Lordak získá zpět trůn a my se vrátíme do Bašty, vezmu tě na lov, bratře. U dělám s tebe druhého Flynna Udatného.“
Devon se usmál a napil se z hliněné čutory. Voda byla studená a měla nepříjemně železitou chuť, ale zvlažila jeho vyprahlé hrdlo. „Lordak nebude rád, až nás uvidí. Jsme pro něho dezertéři a jak znám Skitu, tak náš útěk popíše v co možná nejhorším světle.“
Leif si odplivl do ohniště a pozoroval, jak se slina škvaří a mění v páru. „Skita je zbabělec a obyčejný zrádce. Opustil východní zeď ještě před tím, než se Sigmar vylodil a zbaběle utekl. Nechal nás samotné uprostřed nepřátel, zatímco uháněl podél pobřeží s většinou našich mužů. Lordak musí pochopit, že to děláme kvůli Valérii. Má se oženit s jeho bratrancem, takže nám bude nakonec ještě vděčný. Občas lituji, že jsme následovaly Skitu na sever a nezůstaly v Zálivu. Kdybychom tam zůstaly, mohla by být pořád s námi.“
„Myslíš, že se nám ji povede zachránit?“
„Nepochybuji o tom. Ale nejprve se musíme dostat z Pustin. Poušť je na druhém konce světa a mi máme tak málo času, že se bojím, abychom to stihly dřív než…“ Leif se odmlčel. „Musíme se dostat na pobřeží. Najít kapitána, který by nás odvezl do Zálivu. Odtamtud je to do Pouště pořád dálka, ale budeme tam mít více možností. Pamatuješ na toho obchodníka v Zatibeří?“
Devon přikývl. „Uluthar Mortath, vzdálený bratranec lorda Mortatha z Baldova hrotu. Než jsem odjely s Lordakem, krátce jsem u něho pobil, těsně před tím, než se za něho vdala Celeste Redwood.“
„Takže ho znáš?“
Devon pokrčil rameny. „Trochu,“ Popravdě ho neznal ani tu trochu. V Zatibeří byl tehdy zmatek, všechny ty bratrovražedné útoky, kterými se Tulyho synové častovaly, vnesly do města chaos a Mírnou tvrz vypálila lůza. S Morthatem se setkal třikrát a vždy jen na krátkou dobu. Poprvé v přístavu, když pomáhal sirům Baldonovy a Ceirovy Taurilům s nákladem zeleniny. Baldon tehdy obchodoval s Morthatovím člověkem a nějak se nepohodly. Po druhé to bylo na hostině ve Skleněné špici, kterou pořádal obchodnický cech. Devon se tam ocitl spíše náhodou, když hledal kapitána Sama, snědého Tárijce s páskou přes oko. A naposledy se sním setkal těsně před tím, než opustil Zatibeří. Tehdy s ním prohodil několik slov , ale Devon pochyboval, že si ho bude pamatovat.
„Mohl by nám pomoct,“ zamumlal Leif. „Určitě má volnou loď i s posádkou, ale taková loď bude něco stát,“ zapřemýšlel nahlas. „Kdybychom prodaly své meče, jistě bychom za ně dostaly dost na cestu do Pouště.“
„Nejdřív se musíme dostat z Pustin,“ připomněl Devon. „A to bude také něco stát. Náčelník by nám mohl pomoci. A když už ne on, tak Harghra. Je to hodný hoch a jediný kočovník, který nám do jisté míry věří.“
Leif si přejel jazykem po rtech přikývl. „Už jsem o tom přemýšlel. Náčelník je moudrý muž a už jen kvůli sobě by nám měl pomoci. Můžeme být sebe důvěryhodnější, ale pořád jsme cizinci a on se nás potřebuje zbavit. Nu, stejně si s námi chce ráno popovídat. Schoval jsi ty mapy?“
Devon přikývl. „Mám je pořád ve vaku.“
„Tak je tam nech. Nechtěl bych náčelníka pokoušet.“