Partie králů Část: IV

Ráno bylo šedivé a nad táborem vysela hustá mlha, přes kterou se stěží prodraly sluneční paprsky. Devon se zachumlal do kožichu a snažil se nevnímat kradmé pohledy kočovníků, kteří vycházely z jurt a osedlávaly koně. Zachmuřenými pohledy kontrolovaly uzly na postrojích s vích koní a připevňovaly toulce, ze kterých vykukovaly opeřené konce dlouhých šípů. Po chvíli jako jeden muž nasedly a zmizely v bludišti jurt, následováni vychrtlými psy.
Leif vyšel z jurty a upravoval si střapatou kožešinu, která mu byla v ramenou příliš široká a sklouzávala mu z nich. Po několika marných pokusech to vzdal a hodil nepotřebnou kožešinu zpět do jurty. Dalších pět minut poskakoval na místě, ve snaze se ohřát.
Harghra dorazil v doprovodu několika mladíků, kteří se od něho oddělily a se smíchem se vzdálily k pomačkané jurtě. „Doufám, že jste se dobře vyspaly.“ usmál se Harghra a pokynul jim, aby ho následovaly. „Takovou bouři jsme tu už dlouho neměly,“ vyprávěl, zatímco je neomylně vedl na okraj tábora. „Odneslo to několik špatně přikurtovaných jurt. Tamhle ještě včera stála jurta Malého Fingardha,“ ukázal na zčernalí kruh v udusaném sněhu, obklopený zlámaným dřevem. „Teď je jeho jurta po celém táboře.“
Když dorazily k náčelníkově jurtě, začalo slabě sněžit a studený vítr rozehnal mlhu. Obloha byla popelavě šedivá a v dálce se kupila černá mračna, němí příslib další bouře. A my v té době budeme na cestě k pobřeží, pomyslel si Devon a sklonil hlavu, aby mohl projít nízkými dvířky.
Náčelník se opět nakláněl nad mapou a něco si pro sebe mumlal. Jaghr postával opodál a kouřil z nahrubo vyřezávané dýmky. Devonovi připadal ještě vyzáblejší než včera. Kožešiny na něm plandaly, jako by se ho snažily strhnout k zemi.
Nejprve je čekala snídaně, která se skládala z dušeného skopového a husté omáčky, která se Devonovi zdála až moc okořeněná a každé sousto musel zapíjet. Jaghr je po celou dobu pozoroval, aniž by se dotkl jídla.
„Co přesně jste dělaly v Náčelníkově hrotu?“ zeptal se po chvíli náčelník a odložil prázdnou misku. „Měl jsem za to, že se válka bojuje na Jihu.“
Leif přikývl a mávl dřevěnou lžící. „Tak tomu bylo možná někdy v létě, ale s přicházející zimou chtěl Lordak navázat kontakt s Pustinami dříve, než moře zamrzne. Poslal nás do Náčelníkova hrotu, abychom uzavřely spojenectví Porghterem a zajistily jeho neutralitu. Jenže, nebyli jsme jediní, kdo chtěl s králem Severu jednat.
Sigmar byl poražen u Brodů a teď sbírá síly k dalšímu střetu. Přijel s polovinou své flotily a při pohledu na naše lodě, vzal Náčelníkův hrot útokem. Přirozeně si myslel, že král Severu přijal naše podmínky a připojil se k nám.“
„A připojil?“ zeptal se Jaghr. Jeho včerejší lhostejnost byla pryč a dokonce potlačil i svůj posměšný tón.
„Nestihly jsme ani jednat a popravdě, když jsme přijely, došlo nám, že Lordak přeceňoval moc krále Severu a počítal s opravdovou královskou armádou, ale Náčelníkův hrot neměl žádnou armádu, která by byla co do počtu nějak velká.“
„A co Porghter?“ ozval se Harghra.
Leif pokrčil rameny. „Pochybuji, že přežil. Ten blázen vyjel s padesátkou sotva vyzbrojených mužů a snažil se Sigmara zastavit u příkopu. Sigmarova armáda se přes něho přehnala a s pomocí beranidla vylomila bránu. Pak už jsem krále Severu nespatřil.“
Náčelník zamyšleně přikývl a tváří se mu mihl smutek. „Byl to dobrý král, alespoň kdysi. Bude ho škoda, ale mě teď spíše zajímá, jak to ovlivní samotné Pustiny a především můj kmen. Bojím se, aby Sigmar nepropadl s vím dobyvačným choutkám.“
Leif se usmál a začal si pohrávat se lžící. „Sigmar má dost problémů na Jihu. Nebude plýtvat vojáky zde v Pustinách, jejichž dobytí by mu nic nepřineslo. Útok na Náčelníkův hrot byl spíše trestnou výpravou, kterou si chtěl vynahradit tu zbytečnou cestu s Pouště. Nemusíte se bát, že by se válka přesunula sem.“
Náčelník s úlevou přikývl. „To je dobře. Už tak mám dost problémů s Nájezdníky.“
„Kdo jsou vlastně ti Nájezdníci?“ zeptal se Devon. Pořád slyšel, jak si o nich kočovníci šeptají a při vyslovení jejich jména plivou a klejí, jako by je tím dokázaly zastavit.
Náčelník se pohrdavě ušklíbl. „Muži bez kmene. Vrazi a zloději, co se přiživují na kočovnících. Kdysi dávno s nimi můj pradědeček uzavřel smlouvu. Vše na Jih od Hřebene patří Nájezdníků a vše na Sever od Hřebene zase kočovníkům. Tahle dohoda vydržela osmdesát let, dokud se vůdcem Nájezdníků nestal Zoldghr Hrom. Všechny je tehdy sjednotil, roztrhal smlouvu a vytáhl přes Hřeben. Král severu ho tehdy rozdrtil právě u této skály a zahnal ho zpět na Jih. Jenže teď je nejspíš Porghter mrtví a Pustiny jsou bez ochrany.“
„Ta ochrana nebyla nikdy silná,“ zabručel Jaghr a nasoukal do sebe kus masa. „Až překročí Hřeben, vypořádáme se s nimi jednou provždy.“ S Jaghra sálala bojovnost a Devon nemohl uvěřit, že je to ten arogantní mladík, co včera večer Leifovi vyhrožoval.
Hargrha si přes sebe natáhl další kožešiny a zatahal se za pramen vlasů, jako by chtěl tímto způsobem ze své hlavy vydolovat myšlenku. „A to jste přežily jenom vy dva?“
Devon zavrtěl hlavou. „Ostatní odešly podél pobřeží do Mrazů, kde na nás mají čekat lodě.“
„A vy?“ zeptal se náčelník a pozvedl huňaté obočí.
Devon se nadechl a spustil: „Sigmar unesl naší sestru. Odpoutaly jsem se od ostatních, abychom se za ním vydaly a zachránily jí. Chtěly jsme k Útesům, kde prý stále kotví nějaké lodě.“ zalhal. Nepřišlo mu rozumné, zmiňovat se o Půlrukém a jeho věštbě, která jim pomohla najít Harghru.
Náčelník chvíli přemýšlel a pak zavrtěl hlavou. „ U Útesů žádné lodě nekotví. Kdysi možná, ale teď jsou tamní přístavy opuštěné.“
„Doufaly jsme,“ začal opatrně Leif. „že by jste nám mohl pomoct. Znáte Pustiny a jistě víte, kde bychom mohl najít loď. Nepotřebujeme žádnou galéru, stačí obyčejná veslice. Potřebujeme se dostat pouze do Zálivu a odtud už se do Pouště nějak dopravíme. Vím, že jsme cizinci, ale jako spojenci vás žádáme o pomoc. Moudrý muž jako vy jistě chápe, jaké výhody by získal, kdyby pomohl Lordakovím lidem. Válka jednou skončí a princ Lordak nezapomíná na ty, co pomohly jeho mužům. Až dojde na lámání chleba, s bratrem se za vás postavíme a vy se stanete novým králem Severu.“
Náčelník se zasmál. „Chcete obchodovat?“
Leif přikývl. „Říkejme tomu tedy obchod. Dostanete nás do Zálivu a až válka skončí, stanete se králem Severu.“
„Až válka skončí,“ opakoval Jaghr jako ozvěna a kladl důraz na slovo „až“. „Jenže tahle válka se může táhnout celou věčnost. A otec tady věčně nebude.“
Leif pokrčil rameny. „Je věčnost jako věčnost. Pro nikoho je věčnost rok, pro jiného třeba století.“
„Ušetři nás polemizací,“ přerušil ho náčelník. „Nabízíš mi něco, co si mohu vzít hned teď a to bez tvé pomoci. . Král je podle vás mrtví a Náčelníkův hrot spálený. Co mi brání v tom, abych se vydal na Sever a jednoduše se prohlásil králem?“
„Třeba to, že až válka skončí, Lordak vám vezme trůn a dosadí tam za odměnu někoho jiného,“ namítl Leif. „A já vám nabízím to, že to vy budete ten, co shrábne odměnu. Já ani bratr nemáme moc času a proto potřebujeme vaši odpověď hned.“
Náčelník se zamyslel a přikývl. „Pomůžu vám, ale chci to písemně. Jaghre, dones mi mé náčiní.“
Jaghr se neochotně zvedl a došel k mapě. Sebral kalamář s brkem a list zažloutlého pergamenu. „Jsou to plané sliby, otče.“ řekl a položil náčiní před něj. „Cár pergamenu nebude po válce nic znamenat.“
Náčelník ho neposlouchal a začal psát.