Partie králů Část: V

Nádvoří Královniny bašty potemnělo a Valis se zastavil pod Citadelou, skrytý před zraky zachmuřených zbrojnošů, kteří se procházely po obvodu vnitřní hradby , ve stínu kruhovité věže se zubatým cimbuřím a zapalovaly pochodně, které se zasyčením vzplály a zahnali tmu o kousek dál. Každý z nich měl na sobě promočený plášť s rudým tobarským lvem ve skoku a plátovou zbroj, která s vím soustavným cinkotem rušila Valise v přemýšlení.
Byl to už postarší muž, tenký jako utržený proutek, takže se chvílemi zdálo, že by ho pouhý poryv větru dokázal odfouknout a rozbít jeho křehké tělo o zjizvenou hradební zeď, ze které se šklebily kamenní chrliči bizarních tvarů. Havraní vlasy mu po většině času trčely v chomáčcích do všech stran a s úspěchem odolávaly gravitaci. Teď se mu však zplihle plazily po hlavě, nasáklé deštěm, který ho zastihl už v prvním zákrutu Honácké cesty, která se po první vlně kapek proměnila v neschůdnou mokřinu a Valis začínal litovat svého rozhodnutí, vypravit se za Volegem tajně a tudíž pěšky v přestrojení za obyčejného vandráka. S každou další kapkou, která mu vlepila políček do tváře proklínal sám sebe, že nepřijal Taramiřino pozvání do hostince pod kovárnou, kde by ho zahřálo nějaké náruživé děvče a na tu vzácnou chvilku mu dala zapomenout na všechny ty starosti, které mu kradly myšlenky a žádaly řešení. Jenže byl tu ten vtíraví fakt, že Tarmiřin hostinec mu nikam neuteče, což u Volega zase tak jisté nebylo. Navíc ho stálo příliš mnoho času, domluvit si s ním schůzku a diskrétně si s ním pohovořit, aniž by je někdo s královniných špehů sledoval a vyvodil z toho nějaké závěry, které by ho dostaly do problémů a vykouzlily další černý mráček, který by mu škodolibě močil na hlavu.
S povzdechem se zachumlal do promočeného pláště a začal se proplétat skrze okrasné stromky Velké zahrady a po několika úmorných minutách zaplul do spleti uliček vnějších prostor hradu, které plavaly ve tmě a ve kterých ho přivítalo mazlavé bláto.
Déšť sebou přinesl výrazný pach rybiny z přístaviště, které se plazilo po kamenném břehu Holomrázu, jehož kalné vody se čeřily pod přívalem dešťových kapek, které rozvlnily matný odraz zlatavého svitu ze strážních košů, jež se pohupovaly na hladině a naváděly opozdilé lodě skrze Čertova skaliska. Podlouhlá mola zela z větší části prázdnotou, kromě několika nejasných obrysů obchodních lodí, jejichž stěžně se tyčily k obloze jako zčernalé prsty.
Zabočil do další tmavé uličky, hlouběji do bludiště zahrad, orosených skleníků a pochmurných staveb, ze kterých se belhaly proužky světla a bujaré tóny gigy, doprovázené chaoticky se prolínajícími hlasy, které občas pročísl smích nebo veselí křik. Alespoň někdo se tady baví, pomyslel si unaveně, zatímco se po kolena brodil bahnem a napjatě se rozhlížel. Královnina stráž sice neopouštěla okolí Citadely, ale i tak si dával pozor. Královnin pokladník, topící se v bahně v přestrojení? Když už ne podezřelé, tak rozhodně neobvyklé a Valis se chtěl za každou cenu vyhnout nepříjemným otázkám, na které nebyl připraven. Nehledě na to, že v této části Královniny bašty nikdy nebyl, tudíž přesně nevěděl, jak to tu chodí a nebýt Volega, který mi při hostině popsal cestu, by se už dávno ztratil v blátě a musel by se vracet k zamlžené siluetě Citadely.
Konečně prošel okolo Bledého kruhu, kde dříve stálo tržiště a kde jak mu Voleg vyprávěl, se před třiceti lety konal Velký turnaj, kterého se tehdy zúčastnil celí Turan a na kterém se poprvé objevil Záhadný rytíř, který srazil ze sedla většinu králových mužů a po turnaji ihned zmizel, aniž by si odnesl trofej. Teď ho lidé využívaly jako skládku a krysy jako svůj domov. „Je to nejlepší místo v Turanu,“ vyprávěl podnapilí Voleg při hostině. „Kam se dá schovat pěkná hromádka nebožtíků, aniž by je někdo našel.“ Valis tehdy přikyvoval a pečlivě poslouchal. Voleg mu nevědomky dával dost informací, ze kterých dokázal Valis vytvořit pojistku, díky které by se mohl Volega jednoduše zbavit, pokud by to bylo z nějakého důvodu potřeba. Voleg byl prodejnější, než obyčejná šlapka v přístavu a na takové lidi si je potřeba dávat pozor, protože ne vždy jste to vy, kdo nabízí nejvíce.