Partie králů Část: VI

Valis byl obratný manipulátor a ještě obratnější intrikář, protože jenom takoví člověk se mohl v Královnině baště považovat za vítěze a potají tahat za nitky. A že těch nitek bylo, alespoň v případě Valise, který měl v rukávu Vránu, velmistra našeptávačů, takže věděl o všem, co se v Baště stalo a co se teprve stane. Mohl odhadnout královniny kroky, dříve než je udělala.
Tohle by Wulfric nikdy nedopustil, blesklo mu hlavou, když zahlédl něco, o čem doufal, že je to pouze potkan. Jenže ten starý kozel je už přes rok mrtví, připomnělo mu jeho druhé já, neobvykle překypující pesimismem. A královna Dara se zajímá pouze o dvounohé krysy, kterých je mnohem více, než jejich vzdáleným bratříčků ve stokách.
Ale to se změní, pomyslel si spokojeně Valis a s úšklebkem obešel skupinku krys, které se se zuřivou urputností rvaly o zbytek skopové kýty, ve které se zabydlela armáda červů. Jednoho dne usedne na trůn Lordak a kupodivu to budu já, komu bude za to vše zavázaný. Až se zbavím té děvky a Lordak nakluše do Královniny bašty, která se opět přejmenuje na Královu, stanu se lordem Dračího zubu. A když už jsme u toho, proč ne rovnou králem? Potřebný rodokmen pro to mám a Lordak může být sebe mazanějším člověkem, ale ruku na srdce, existoval snad v dějinách vládce, kterého by nešlo obelstít a jednoduše se ho zbavit? Teď byl na něm Lordak závislí, takže mu přirozeně nevěřil. Ale až se mé sliby promění ve skutečnost a Lordak usedne na trůn, dvůr bude bezpečný a já se stanu jediným člověkem, kterému bude nucen věřit…Kdo ví?
A přesto, podobné myšlenky i nadále zaváněly utopií a Valis si chtě nechtě musel přiznat, že ještě dlouho budou. Lordak byl pořád daleko a při honbě za Sigmarem pomalu zapomínal, kdo je jeho hlavním nepřítelem. S vím zrakem nespočíval na západě, ale na nehostinných končinách Pouště a vymýšlel kdybystické plány, jak dobýt Sigmarovu pevnost a přinutit ho pokleknout. Marnil časem i vojáky při dobývání Jihu, přestože trůn stál na Západě, pod zadkem té děvky. To, co mělo být původně bleskovou válkou, se měnilo ve váhavou pranici.
A Valis? Pořád jen „pouhý“ pokladník Jejího Veličenstva, se kterým zametá každý dvořan v Královnině baště a příležitostný poslíček. Pokladníkem se stal nedlouho poté, co král zemřel a sir Herold Troufalý odešel na svůj hrad v Dálkách, přičemž Valise doporučil na své místo.
A další problém? Královna pořád žila, a ať se z toho Valis sebevíc vykrucoval, byla to jeho chyba. Ve válce utíká čas jako voda, proklouzne vám mezi prsty a jednoduše se vytratí. A Valis byl ve válce a přestože netřímal meč, byl momentálně jediným člověkem, který měl možnost válku ukončit. Někteří by ho nazvaly tím vyvoleným, ale Valis si jako vyvolený nepřipadal. Všechno hrálo proti němu a když se nad tím tak zamyslel, musel uznat, že to „všechno“ zatím vyhrávalo. Protože jakmile si královna pořídí manžela a porodí mu syna, Lordak automaticky ztratí právo na trůn a celá ta jeho válka za spravedlnost by zase takovou válkou za spravedlnost nebyla a on by ztratil podporu mas, což by byl jeho konec. Jeden jediný fakan by to dokázal zkomplikovat tak brilantně, že by si ta děvka mohla rovnou poblahopřát k vítězství. Nejhorší na tom všem bylo, že tento scénář už se pomalu blížil. Na hradě už se delší dobu projednával možný sňatek s Nicholasem Sturmem, čímž by se sjednotily dva nejsilnější rody. Královna by získala podporu lorda Molinariho a prakticky poloviny Kamenného útesu, čímž by upevnila svou moc i na pobřeží a získala by spojence v Novém světě, Tarhenii, Kartacasu a desítkách menších královstvích na východě.
Navíc Sturmové byli vyhlášení s vím obřím přirozením, takže až by se sňatek uskutečnil, královna by rodila jednoho fakana za druhým, že by se i bohové usmívaly.
Volegův dům stál stranou od ostatních, na strmé vyvýšenině, po které se jako had klikatila uzounká dlážděná cesta, která byla vlivem deště kluzká, ale díky bohu bez bláta. Z obou stran jí svíraly zaoblená skaliska, která tvořila přírodní hradbu a úkryt pro obránce.
Po chvíli se vyškrábal nahoru, zablácený a promočený až na kost prošel kolem stáje, ze které se ozvalo neklidné zafrkání několika koní, kteří se tísnily mezi ztrouchnivělím dřevem směšně malého stání. Jen klid, pomyslel si Valis při pohledu na stíny kolem, je to jen vrah, ne?