Partie králů Část: VII

Volegův dům byl prostý, postaven z pálených cihel a spíše se podobal pevnosti. Postrádal jakoukoliv výzdobu v podobě vyřezávaných ornamentů a zdobených kaskád. Za to se pyšnil širokým balkónem, který se táhl po celém jeho obvodě a na kterém postávala skupinka placených žoldáků, skrytí pod dřevěnou záštitou, která je chránila před deštěm a před případným útokem. Z úzkých střílen, které šplhaly po dřevěné nástavbě, vykukovaly další žoldáci, vyzbrojeni krátkými luky a kušemi.
Žoldáci ho pozorně sledovaly a s nataženými tětivami si měřily každý jeho krok, jako by měl být poslední. Valis si jich nevšímal a nechal déšť, aby mu omyl obličej, o kterém doufal, že je zašpiněný pouze blátem. Když se alespoň trochu očistil, přesněji když se cítil čistý, vystoupal na malou verandu, osvětlenou komíhajícím se plamenem louče, která se syčením polykala kapky. Schoval se pod balkónem a zabušil na ocelí pobité dveře. Naslouchal tichým krokům, které se ztrácely v bubnování dešťových kapek a trpělivě čekal.
Kdosi otevřel ocelové kukátko a Valis zahlédl vodnatá očka Volegova sluhy, který si ho změřil posměšným pohledem a sundal těžkou závoru. Dveře se se zavrzáním otevřely a Valise do tváře udeřilo příjemné teplo a vzápětí nakyslí zápach ze sluhových úst, který tiše hvízdl nad jeho zabláceným oděvem. On sám byl navlečený do prosté tuniky, která však v porovnání s Valisovím zabláceným kabátcem vypadala přímo královsky.
Za sluhou se otevřely úzké dveře, ze kterých se vyrojila čtveřice žoldáků v drátěných košilích a s rukama na jílcích mečů. Jeden z nich sluhu beze slova obešel a začal Valise prohledávat, aniž by si všímal bahna, které mu v pravidelných intervalech kapalo na koženou botu. Když skončil, kývnul na sluhu. „V pořádku.“
Sluha na Valise kývl, jako by to byl obyčejný pes a vedl ho skrze úzkou chodbu do rozlehlého sálu, uprostřed kterého hořel krb, vytesaný do podoby škorpióna a osázený safíry, které vsakovaly světlo. Stěny byli vykládané cedrovým dřevem, které pokrývaly i podlahu, kromě úzkého schodiště. Voleg seděl ve vyřezávaném křesle, krčíc se nad přenosným stolkem.
Valis zabrousil pohledem na stůl vedle krbu, který se neprohýbal pod nánosy jídla jak doufal, nýbrž zel prázdnotou, kromě křišťálové karafy s vínem. Zakručelo mu v žaludku a okamžitě si slíbil, že hned jak to tady vyřídí, zapadne do nejbližšího hostince a spořádá celého kance.
Sluha si odkašlal a Voleg zvedl svou zarostlou hlavu. Opatrně zazátkoval kalamář a odsunul stolek stranou. Na obchodníka byl nezvykle svalnatý a místo bohatě zdobené tuniky byl oděn v kroužkovou zbroj a u pasu se mu houpal masivní meč, jehož špička se dotýkala země. „Haagu, nechej nás o samotě a dohlídni na to, aby mému koni někdo spravil podkovu. Už zase se uvolnila.“
Haag se pokorně uklonil, vrhl posměšný pohled na Valise a odspěchal. „Nuže vidím, že jsi cestoval na lehko,“ konstatoval Voleg. „Od kdy chodí pokladníci v přestrojení?“
Valis se ušklíbl. „Od té doby, co navštěvují pašeráky a piráty a co se jim to začalo líbit. Přeskočme ty nudné formality a pojďme rovnou k věci.“
Voleg pozvedl obočí, ale přikývl. „Bez průtahů a rovnou na věc. Kdyby byli všichni obchodníci jako ty, vydělával bych desetkrát rychleji. Posaď se,“ kývnul směrem ke stolu. Valis se poslušně posadil a opřel se o čalouněné opěradlo. Koutkem oka pozoroval tmaví výklenek v rohu, který byl velký tak akorát, aby se do něj vešel žoldák s kuší nebo vrhacím nožem. A proč ne? Hodně lidí chtělo Valise zabít a tohle byla ideální šance, Voleg ideální návnada a tmaví kout ideální úkryt pro vraha. Všechno je tak ideální, pomyslel si. Tak ideální, že si člověk přeje zemřít, aby to nenarušil. A nebo také ne.