Strážce přírody: Kapitola 3: Plán

Po pravdě jsem nevěřil, že se v Jeremiaově hlavě, zrodí nějaký mistrovský plán, který vše obrátí v náš prospěch. Bál jsem se, že ho napadne něco jako sebevražedný útok nebo snad zajmout nějakého vysoko postaveného úředníka. Ale ne, jeho plán byl mnohem šílenější.
„Ukradneme zbytky rostlin z Kleuxburnských muzeí a vysvobodíme zvířata ze zoo,“ začal mluvit Jeremiah.
„Jak prosím?“ Zeptal se jeden ze členů hnutí Maxmilián.
„Myslím, že jsem se vyjádřil jasně. Možná to zní nemožně, ale pokud by se nám to povedlo, zrodila by se v našich rukou nová naděje,“ Dodal Jeremiah.
„Vždyť ty víš, že by rostliny nepřežili ani den bez toho jejich speciálního druhu světla. Venku by nám pošly během pár hodin,“ dorážel Maxmilián. Ostatní pouze mlčky přihlíželi a snažili se pochopit situaci.
Věděl jsem, že bych mohl nějak pomoci, mohl bych ty rostliny udržet při životě, stačilo by, aby je zasadili do hlíny a já, když se budu soustředit, jim můžu dát sílu potřebnou k růstu. Jenomže to jim mám říct, že jsem několik tisíc let starý druid, který dokáže tyto věci? Divil bych se, kdyby mi to uvěřili. Už teď mě mají za starého blázna.
„A co s těmi zvířaty? Co s nimi? To bys je nechal prostě běhat po městě? Všechny by je zase pochytali a strčili zpátky,“ pokračoval Maxmilián a Jeremiah se na něj jen mlčky díval. V jeho očích byla jakási šibalská jiskra, jako by znal odpovědi na jeho otázky, ale přes to mlčel.
„S tím bych vám mohla pomoct já, tedy aspoň s těmi rostlinami,“ ozvala se znenadání Jenny. Všechny to zaskočilo, bylo to asi poprvé, co jsme slyšeli její hlas, který zněl jako šumění lesa a byl klidný jako tichá řeka. „ Mám dar, dokázala bych je udržet při životě,“ mluvila dále Jenny.
„Dar? Děláš si legraci? Slečinko, tohle není žádný klub čarodějů. Řekni mi prosím tě, jak by se ti to jako mělo povést?“ hrubě se obořil Maxmilián. Nevím proč, ale nějak sem ho opravdu moc nemusel.
„Nech jí mluvit Maxi, docela mě to zajímá,“ okřikl ho Jeremiah.
„Ono je to dost těžké na vysvětlování, ale dobrá. Už od malička jsem dokázala bez jakékoliv náhražky slunečního světla udržet svoje květiny naživu. Dokázali přežít i bez vody. Stačilo, abych byla v jejich okolí a aspoň jednou za den se jich… dotkla,“ dokončila svou myšlenku Jenny.
Takovéto schopnosti mi připomínali pradávné bytosti, dryády. Ale, ty přece dávno vymřely. Není možné, aby v této době ještě nějaká žila. Podobně jako já, je dryáda vázána na svůj strom, ale na rozdíl ode mě, ony ve svých stromech i bydlely. Pokud její strom umře, tak bohužel neztratí jako já schopnosti, ale také umře. Pokud někdo strom pokácí, toho stihne strašlivý trest, který obvykle končí jak jinak, než smrtí. Krutou smrtí. Už jen ta myšlenka toho, že by někde v tomto městě byl kromě mého stromu i jiný, byla absurdní. Jak jsem již říkal, můj dub byl jediný v okruhu sta kilometrů. A Kleuxburn není zrovna veliké město. Kdyby se tu přece nacházel jiný strom, musel bych ho vycítit. To jsou moje schopnosti už takhle moc oslabené? Ne, to není možné, abych na tom tak moc zle, že bych ani nedokázal poznat dryádu.
„A jak si ten svůj dar vysvětluješ? Nikdy jsi mi o ničem takovém neřekla,“ zeptal se jí Jeremiah.
„Ono ti není něco, čím bych se chlubila. Nikdo by mi to neuvěřil, vždyť když se dívám kolem sebe tak ani vy mi to nevěříte. A nevím, jak bych si to měla vysvětlit. Prostě tomu tak je, možná u mě došlo k nějaké mutaci,“ odpověděla mu Jenny.
„Promiň Jenny, ale je to trochu pochybné“ řekl nevěřícně Jeremiah.
Už jsem to nevydržel. Ta možnost, že bych opravdu ztratil tak moc ze své síly by byla zdrcující, „Jsi dryáda nebo ne?“ okamžitě jsem se zeptal, možná to vyznělo až moc útočně, protože Jenny vypadala dost zaskočeně. Po pravdě vypadali zaskočeně skoro všichni, Maxmilián dokonce chytil záchvat smíchu.
„Dry.. Dry.. Dryáda? Co to je?“ řekla Jenny s velikou nervozitou v hlase.
„Mocné pradávné bytosti, jejich schopnosti odpovídají těm tvým,“ dodal jsem.
Jenny byla jako opařená. Buďto opravdu netušila co se děje, nebo to nechtěla přiznat, ale zase proč by nám říkala, že má takovéto schopnosti, když nechce sdělit čím je.
„Tohle je na mě moc, nejdřív tady je ten nápad, že prostě půjdeme do muzea, ukradneme rostliny a pak půjdeme v pohodě do zoo a osvobodíme všechny zvířata. Pak se najednou dozvíme, že naše milá nemluvka umí dělat čáry máry a všechny rostlinky díky ní přežijí, no to si ze mě snad děláte legraci. Pak nám tady tenhle stařík začne vyprávět svoje pohádky o nějakých dredyách nebo co to říkal. Neberte mě zle, byl bych rád, kdyby se to povedlo. Ale opravdu se chcete spolehnout na nějaký hokus-pokus? A co ty zvířata? Odpoví mi už někdo?“ pronesl do ticha Maxmilián.
Jeremiah ho sjel nepřátelským pohledem. Jenny se krčila na místě a vsadím se, že si vyčítala, že si vůbec něco řekla.
„Tak za prvé ty ignorante, šel jsem sem aby jste mi ten plán pomohli zrealizovat. Jenny aspoň něco navrhla i přes to, že to zní dost pochybně. Ale mám v ní důvěru. Pokud by tomu tak nebylo, nebyla by členkou tohohle hnutí. Co se týče zvířat. O ty se postarám já, mám svou taktiku. Plánoval jsem, že se rozdělíme do dvou skupin a zaútočíme jak na muzeum, tak na zoo ve stejnou dobu. Chtěl jsem, abychom to tady prodiskutovali a shodli se na tom, jak to provedeme,“ zahřměl na Maxe Jeremiah.
I-když mě velice zajímalo, zda je Jenny opravdu tím čím si myslím, že je, raději jsem mlčel. Musím si s ní promluvit osamotě. Potřebuji na vlastní oči vidět, zda to opravdu dokáže.
„Tak ty máš taktiku jo? Uvědomuješ si, že mezi těmi zvířaty nejsou jen mírumilovní pejsci a kočičky, ale taky krvežíznivé šelmy?“ Nepřestával Maxmilián.
„Ano plně si to uvědomuji, v tomhle mi musíte věřit. Zoo zvládnu společně s mojí ženou Laurou. A pokud mi nevěříš, můžeš v klidu opustit tuhle místnost,“ řekl Jeremiah.
Maxmilián vypadal jako by chtěl něco dodat, ale nakonec uznal, že pro tuhle chvíli už nebude přilívat benzín do ohně.
„Pojďme si udělat pauzu. Musím si to trochu urovnat v hlavě,“ Navrhl Maxmilián a všichni mohli jen souhlasit. Jenny byla rozklepaná a nervózní.
„A mezitím co budu pryč Dive, ať tady prosím neběhají skřítci a víly,“ začal se smát Maxmilián.
Kdyby jen věděl.
Vyšel jsem do chodby a nachytal jsem Leilu, jak drbe na břichu Aydu, která si to navýsost užívala, slintala a vrtěla se blahem.
Zapískal jsem, Aydu se okamžitě postavila na nohy.
„Co se děje?“ vyslala ke mně myšlenku.
„Budu potřebovat tvojí pomoc, musíš dostat Jenny někam, kde si s ní budu moct sám promluvit,“ pošeptal jsem jí.