Partie králů Část: IX

Evis, člen Javorové družiny, lord Posledního slova a nově vyslanec královny Dary, stál na pohupující se palubě labutí lodě Griff, která s vím bělostným kýlem čeřila průzračnou modř Pašerákova přístaviště a s pomocí vychrtlého lodivoda se vyhýbala podmořským skaliskům, jejichž rozeklané hroty toužily rozpárat dno každé lodě, která proplouvala Úzkou branou.
Za vrzání vesel a sténání námořníků, se Griff proplétala mezi Tobarskými galérami, majestátně se pohupujíc na nízkých vlnách. Na galérách probíhaly horlivé přípravy na nadcházející střet s flotilou samozvaného krále Tháka, bývalého otroka, která dobyl několik otrokářských provincií na jihu. Válka se blížila a nad každým tvorem vysel mrak pochybností a strachu.
Evis si sundal pozlacenou přilbu a nechal vítr, aby ho pohladil po tváři a získal moc nad jeho zlatem políbenými vlasy, které mu vlály kolem hlavy, jako bojová zástava vlaje v krvavé řeži a shlíží na vojáky pod sebou, kteří pro ten kus nabarveného hadru umírají, mizí pod kopyty vyděšených koní a stávají se legendami, jejichž příběhy si vyprávějí králové i prostý lid. Takhle vyděl Evis v mládí to, co ostatní zvaly smyslem života. Jenže právě ten život mu ukázal krutou realitu, ve které se hrdina nelišil od zbabělce a která se naopak lišila od pohádek.
Snažil se zapomenout na den, kdy povstal ve Zlaté síni a před zraky celého Dvora se nabídl, že se toho úkolu ujme, aniž by si předem vyslechl ty nepatrné podrobnosti, které začnou člověka zajímat až v okamžiku, kdy už je o všem rozhodnuto. Proklel den, kdy odešel ze svého hradu a překročil Velkou šíji s představou, že služba v Javorové družině je to nejlepší, co může pro Lordaka, následníka trůnu, udělat. Když se dozvěděl, že byl princ Lordak vyhoštěn a na trůn usedla jeho sestra Dara, všechny sny se rozplynuli a Javorová družina se ze dne na den stala jeho vězením. Královna se postarala o to, aby se Javorová družina stala pouhým stínem své dřívější existence. Udělala z ní pouze palácovou stráž, skupinku hlídacích psů, které držela v Královnině baště a měla je tak pod kontrolou a to hned z několika důvodů. Ten nejzásadnější byl ten, že Javorová družina se nikdy netajila sympatiemi k Lordakovy, který byl dříve jejím lordem velitelem a s pomocí Maria Nummi jí prakticky založil. Dalším důvodem byl fakt, že Javorová družina měla i politickou moc, která se možná nevyrovnala Dvoru, ale přinejmenším mohla rozvířit vody a začít poukazovat na nedostatky nové královny. Evis až moc brzy pronikl do spletitých uliček Dvorních intrik a poznal, že čest nemá v politice místo.
A přesto se Elvisova bronzově zbarvená tvář při sebemenší vzpomínce na domov stáhla smutkem. Tím domovem nikdy nemyslel Královninu baštu a Mdlí vrch. Místo, které by mohl zvát opravdovým domovem, bylo jen jedno, v tuto chvíli tisíce Starých mil od něho, sevřené mezi Mohylovým lesem a Velkou pozorovatelnou. Poslední slovo. Monumentální hrad na skalnatém úbočí Wilhelmovy skály, místo, ze kterého se daly zahlédnout Suché bažiny, Baldův hrot, Štístko a dokonce Jantarový ostrov, domov lesních obrů. Dal by cokoliv za to, kdyby mohl opět pocítit úder toho pohledu, který vždy pohnul jeho srdcem.
Jenže jeho myšlenky stále zalétávaly ke zprávám s Turanu, které byly sami o sobě pochmurné a Evis pociťoval touhu dostat možnost být alespoň na krátkou chvíli slepí a nemuset to číst. Na druhou stranu se děsil nevědomosti a strach z ní byl mnohem silnější, než odpor číst špatné zprávy.
A poslední zprávy, které ho dohnaly při zastávce v Halfasu, byli vážně špatné a jen dokazovaly známou skutečnost, že se království rozpadá a královna tápe ve tmě. Lordak opět nezklamal a spálil Sigmarovu invazní flotilu u Pirátských ostrovů, čímž královně nevědomky pomohl. Na druhou stranu jí ukázal kdo je pánem, když vyhnal její vojska s Alabastrového pobřeží a dobyl Kamenný prst, čímž upevnil svou pozici jak na západě, tak na východě. Ihned na to vyrval Tornnwald ze Sigmarovích spárů a definitivně zlomil jeho moc za Růžencem a s pomocí vzbouřenců unesl jednoho z královniných generálů.
Turan trpěl a přeměnil se v bojiště, ve kterém spolu vedly nekonečnou válku: Bojechtiví Sigmar, uražený Lordak a pyšná Dara. Starobyla města během okamžiku lehla popelem a zalesněné končiny Turanu mezi sebou svíraly pokroucené trosky kdysi nedobytných měst a zčernalých tvrzí.
Pokaždé, když si Evis tyto zprávy přečetl, byl čím dál víc zmatenější. Na jednu stranu byl rád, že Lordak vyhrává, protože princ koneckonců bojoval za spravedlivou věc, jenže Evis přísahal věrnost královně, takže se nacházel v dost ošemetné situaci. Sympatizoval s princem, ale jako věrný královně byl automaticky jeho nepřítelem, ať už princ bojoval za spravedlivou věc nebo ne, Evis byl pořád na opačném břehu a jediné co mu zbývalo, bylo proti němu bojovat, ať už mu jeho srdce říkalo cokoliv. Protože tahle partie se hraje hlavou a ne pocity. Jenom chladné myšlení může správně rozestavit figurky a přivodit šach mat. A Evis byl pouze pěšákem, jen nepatrným šroubkem v královnině mašinérii.
Ale i obyčejný šroubek, pomyslel si, může poškodit celí nástroj.