Strážce přírody Kapitola 7: Naděje v plamenech

Moje myšlenky byly úplně jinde. Tělem jsem sice byl v ulici města Kleuxburn, ale myslí jsem byl stále doma a zkoušel jsem přijít na to, co to má všechno znamenat.
Aydu musela mít opět náhubek, ale toto bylo poprvé, co nebyla nijak naštvaná, že ho má.
„Zdáš se být až zvláštně v klidu, obvykle by ses se mnou celou cestu nebavila a vymýšlela bys nové nadávky na mou osobu,“ musel jsem se zeptat.
„Jen ti dnes prostě nechci přitěžovat práci. Už tak toho máš dost,“ odpověděla mi nezvykle klidným a příjemným tónem Aydu.
„Měl bych Jenny koupit něco na omluvu. Nějaké květiny a kartičku,“ svěřil jsem se se svým problémem.
„Kartičku? Kde chceš najít kartičku s nápisem: Promiň, že jsem si myslel, že jsi dryáda a zatáhl jsem tě do sklepa?“ vysmála se mi Aydu.
„V tom máš asi pravdu, ale nějaké růže bych koupit mohl,“ dodal jsem spěšně.
Je překvapivé, že v podstatě veškerou vegetaci člověk ničí, ale jakmile z toho kouká prospěch, najde si možnost jak něco vypěstovat.
Příkladem mohou být právě růže. Jedny jsem koupil u stánku vedle banky. Bylo mi jasné, že jsou napumpovány chemikáliemi od shora dolů. Taky mi, když jsem je přebíral, jaksi zhořklo v ústech. Tohle rozhodně nebyly ty krásné růže, na které jsem byl zvyklý.
Jednu jsem schválně, za pomocí zbytků své síly, nechal zvadnout. Chtěl jsem si ověřit, zda Jenny opravdu má nějakou moc.
„Víš ty vůbec, kde ona bydlí?“ zeptala se mě s kapkou posměchu v hlase Aydu.
„Kdybych to nevěděl, nešli bychom tam. Její adresu jsem zjistil z počítače našeho hnutí,“ odpověděl jsem jí. Snažil jsem se jí odpovědět vtipně, ale nějak se mi to jaksi nepodařilo.
Když jsme zrovna procházeli Modrou ulicí, prosvištěl kolem nás jakýsi houkající automobil.
Až po chvilce jsem zjistil, že se jednalo o hasiče. Zadíval jsem se do dálky a opravdu, v blízké části města, do které jsme směřovali, skutečně hořelo. Obrovské mraky dýmu se valily přes celé město.
Potom jsem si ale něco uvědomil. To místo kde hoří, je podle plánů i místo, kde bydlí Jenny.
Její dům byl asi tak ještě hodinu pěšky a žádná hromadná doprava v ten den nejezdila. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale asi jsem vycucal všechny zbytky síly a pokusil jsem se o přeměnu. Musel jsem rychle dorazit k Jennyinu domu. Musel jsem se ujistit, zda je v pořádku.
Netušil jsem, že po tolika letech opravdu budu schopný přeměny, ale něco uvnitř mi říkalo, že to dokážu. Aydu se tvářila až vyděšeně, jelikož takováto věc, vyžaduje i její pomoc. Jinak bych se přeměnit opravdu nemohl.
Rozhodl jsem se pro podobu orla. Létání je přeci jen rychlejší. Musel jsem si, ale najít nějaké místo, kde by mě nikdo neviděl. Ale když jsem se rozhlédl kolem sebe, usoudil jsem, že tu stejně nikdo není a tak jsem začal s přeměnou hned na místě.
Musel jsem se koncentrovat. Takováto „věc“ vyžaduje obrovské množství energie a úsilí. Není to jen tak. Dalo by se to přirovnat k velice komplexní operaci. A není to zrovna příjemná záležitost. Přeci jen, představte si, že se celé vaše tělo začne zmenšovat či zvětšovat. Místo končetin vám buďto narostou tlapy, nebo se změní v křídla. Vaše hlava se změní a společně s tím se změní i vaše myšlení. Osobnost si samozřejmě ponecháte, ale přeci jen, váš mozek a mozek Orla je trošičku jinačí. Vaše Okusay se musí soustředit s vámi. Nesmí dovolit, aby se vám při přeměně něco stalo. A tak učinila naštěstí i Aydu. Dávala na mě po celou dobu přeměny pozor.
Jak jsem tak spěchal tak jsem ani nepřemýšlel nad druhem orla. Vzal jsem toho prvního co mě napadl. Možná to vlastně ani nebyl orel, ale to už je teď jedno. Nejdříve jsem musel poprosit mocnou Matku přírodu o dodání potřebné síly k uskutečnění.
„Ó vzývám tě, všemocná Přírodo, pomoz mi najít v sobě moc a stát se jedním z tvých zvířecích dětí,“ pronesl jsem nahlas.
Poté jsem jen pronesl zaklínací formuli, a má přeměna začala.
Vždy je to velice bolestivé a dnešek nebyl výjimkou. První co se stalo tak mě začalo bodat v břiše. Jako kdyby vám někdo dal tisíc nožů přímo dovnitř. Musel jsem si kleknout. Tenhle stav trval asi pět minut. Poté se začaly dít ty pravé věci. Celý jsem se začal zmenšovat. Mé tělo porostlo kompletně peřím. Z rukou se staly křídla. Nohy se proměnily v ošklivé pařáty a celý můj obličej se změnil k nepoznání.
Celé to trvalo asi deset minut. A po těchto minutách bolesti, jsem se odvážil otevřít oči. Můj pohled na svět se také změnil. A orlí zrak se v tu chvíli náramně hodil. Jakmile to skončilo, necítil jsem již žádnou bolest. Začal jsem mávat křídly a řekl jsem Aydu aby na sebe dala pozor. Ona ví, kde mě najde. Vznesl jsem se. Tenhle pocit jsem nezažil snad tisíce let. Ta volnost, ta svoboda. Bylo to krásné. Ale musel jsem se z toho rychle vzpamatovat a rychle doletět k Janninu domu. Ale bylo už pozdě. Celý se totiž zmítal v plamenech a nevypadalo to, že by se někdo pokoušel dostat pryč z domu.
Okna a dveře byla zavřená, Jen skrz ně bylo vidět, jak vevnitř zuří oheň. Některá byla již dávno vysklená, ale co bylo divné, že oheň byl hlavně v horním patře, nikoliv v dolním.
Obkoukl jsem celý její dům. Dovnitř jsem se samozřejmě neodvážil, ale kdyby byla vevnitř, byla by již stejně mrtvá.
Jenomže jsem nikde nic neviděl. Samozřejmě jsem se držel v patřičné vzdálenosti. Všude vevnitř jejího domu bylo vidět spoustu květin. Spoustu květin, které měly za pár minut shořet. Knihovna plná knih, která byla též odsouzena k záhubě. A chvíli jsem si myslel, že blouzním, ale když jsem se zadíval pořádně, viděl jsem uprostřed její hlavní místnosti strom. Nebyl tak veliký jako můj dub, ale byl tam. A byl zdravý. Jenže po Jenny ani stopa. Nikde jsem jí vevnitř neviděl.
Musel jsem najít nějaké dobré místo a přeměnit se zpět do mé „lidské“ formy. Musel jsem totiž najít Jenny a v těle orla, bych toho asi moc nedokázal.
Všude v okolí se to začalo hemžit hasiči. Přistál jsem v nedalekém křoví za Jennyiním domem a přeměnil jsem se zpět. V podstatě to funguje stejně jako proces transformace do zvířete, jen je to mnohem bolestivější. Vše se vrací zpět. Vždy jsem po tom musel nejméně měsíc odpočívat, ale tentokrát jsem se necítil nijak oslabený. Křídla se proměnila zpět na ruce, drápy zpět na nehty a z celého mého těla opadalo všechno peří. Dokonce ani bolest mi nijak nevadila. Jenny jsem prostě musel najít. A pokud byla opravdu tím, kým jsem si myslel, že je, musel jsem za každou cenu zachránit strom, který měla v domě.
Pokud by totiž uhořel, a to předpokládám, že byl hlavní důvod, proč ten dům byl vlastně zapálen, Jenny by zemřela. Přemýšlel jsem o tom, že bych vyvolal bouřku, ale můj pokus by skončil strašlivým neúspěchem a pravděpodobně bych skončil v kómatu. Musel jsem se spolehnout na práci lidí. Nevedli si špatně, ale byli příliš pomalý. Musel jsem to zkusit, musel jsem vyvolat aspoň malinkatý déšť.
Jelikož jsem se nacházel na zahradě domu, i přes to, že přede mnou byl dům v plamenech, mohl jsem se uvolnit a soustředit. Zavřel jsem oči a podíval jsem se k obloze. Jako by se pro mě zpomalil čas. Toto kouzlo jsem nepoužil ani nepamatuji, ale všechno mi zůstalo v mysli. Veškerý postup jsem měl vypálený v mozku. Cítil jsem, jak se začaly kolem domu začaly shromažďovat mraky. Cítil jsem déšť jak mi kape na čelo. Byl to úžasný pocit. Povedlo se mi, aby pršelo pouze na určitém místě, takže byl déšť silný a vydatný. Slyšel jsem jak oheň syčí a pak, pak jsem ztratil vědomí.