Otázka víry - 1. část

„Jak dlouho ještě půjdeme? Koně to už dlouho nevydrží,“ křičel asi šestnáctiletý chlapec z plných plic v naději, že jeho hlas překoná silný horský vítr, který vál přímo proti němu. Obličej, ruce ani nohy skoro necítil. Každý krok byl těžší a zdálo se mu, jako by se bořil do sněhu čím dál hlouběji. „Když se nikde neschováme kvůli zvířatům, tak aspoň kvůli ostatním. Ve jménu Stvořitele, prosím,“ křičel dál chlapec na ztrácející se postavu kráčející o kus před ním. Teprve na druhé volání postava zareagovala a otočila se, aby si prohlédla zoufale volajícího chlapce.

Krčil se tam ve svém velikém kabátu, těsně přitaženým k tělu prokřehlýma rukama v rukavicích. Za ním se rýsovaly čtyři další postavy. Jako první se u chlapce objevil vysoký statný muž, který ale po dlouhém cestování vypadal pohuble a ve větru se mu skelně leskly oči. Pohodil si na ramenou štít spolu s velkým vakem. Hned u něj se objevil chlapec, ne starší než ten první. Stál vedle vysokého muže jako na stráži a vypadal ještě hůř než dospělý muž. Jako poslední se objevila dvojice vedoucí koně. Ani chlapci, ani muži. Nevysocí, venkovského vzezření i rozumu. Oba se třásli zimou, ale ani jeden z nich neměl sílu cokoliv říkat.

„Proč tady zastavujeme?“ zvolal vysoký muž se štítem přes rameno. Na místo obrazce jej pokrývala vrstvička sněhu. Odpověděl muž vedoucí podivnou skupinku.

„Můj učedník má dojem, že bychom měli zastavit a odpočinout si. Proč ne tady, Janiuszi?“

„Protože Leslaw to myslí dobře, na rozdíl od vás Mitroffe. Co jsme vyšli z té poslední zpropadené vesnice, chová se dospělej než vy.“

„Važ svá slova, rytíři,“ zasyčel zpět na vysokého muže otec Mitroff. „Pokud chcete odpočívat, můžete tady. Podle map je ale za další zatáčkou jeskyně,“ dodal samolibě a bez čekání na odezvu se otočil a vyrazil proti větru.

„To nic chlapče,“ řekl rytíř Janiusz chlapci, který prve volal po přestávce, a pevně sevřel jeho rameno jako projev své podpory. „Jdeme,“ křiknul na ostatní a vyrazil ve stopách svého vůdce. Pětice se plahočila a bojovala s větrem o každý krok. Navíc se zdálo, že Leslaw měl pravdu a koně už dlouho nevydrží. Každý krok pro ně byl těžší než pro jejich dva pány, kteří vypadali, že je stav jejich zvířat silně zasáhnul.

„Proč nás neposlouchá? Jde přece i jeho život,“ zeptal se Leslaw rytíře, který chtěl dělat, že otázku neslyšel, ale odpověď z něj vypadla sama.

„Je to fanatik. Kdybych si toho všiml dřív, nikdy bych se k němu nepřipojil. Už vůbec ne se svým pážetem. Slawku, neloudej se. Musíš se pořád hýbat,“ okřiknul při té příležitosti druhého chlapce. „Tak zoufale věří těm svým mapám, že nás to všechny bude stát nakonec život. Je mi vás líto,“ povzdechl si rytíř a přidal do kroku. Vítr na chvíli přestal vát a on vycítil příležitost promluvit si s vůdcem skupiny.

I přes to, že Leslaw nebyl o moc mladší než rytířovo páže, nebyli schopní spolu oba chlapci mluvit. Kráčeli tak vedle sebe naprosto mlčky a cítili se jako chyceni v pasti mezi dospělými a těmi vesničany, kteří byli očividně ztraceni. Slawek těžce oddechoval pod tíhou, kterou mu naložil jeho pán. Pokaždé, když se ho mladší Leslaw zeptal, jestli nechce pomoct, odseknul Slawek něco jako: „Hleď si svýho, Lesi,“ na to chlapec odvětil, že se jmenuje Leslaw a tím jejich konverzace většinou končila. Nesnášel, když mu někdo říkal Lesi a páže to očividně dobře vědělo. Ideální způsob, jak se zbavit nechtěné společnosti, říkal si v duchu chlapec. V ten moment mu vypověděly služby nohy a upadl do všudypřítomného sněhu. Sotva si odrhnul sníh z tváře, pomohla mu silná paže na nohy.

„Dávej pozor,“ prohodil Slawek a pokusil si o křečovitý úsměv. Pomohl chlapci zbavit se většiny sněhu z kabátu a zbytku oblečení a pak opět pokračovali mlčky, bok po boku, v patách svým pánům. Oba chlapci funěli, jak se prodírali závějemi, a chvilkami se zdálo, že jeden nebo druhý se nadechuje, aby se začal konverzaci. Když ztratili z dohledu své pány, oba znejistěli.

„Kam šli?“ zeptal se Leslaw a snažil se rozhlížet kolem. Vítr a padající sníh mu práci neulehčovaly.

„Nevím,“ odpovídal se skloněnou hlavou Slawek a snažil se překřičet znovu sílící vítr. Oba chlapci znejistěli. Neměli by se vzdalovat od svých pánů, ale oni měli dávat pozor na své svěřence. Co kdyby teď sešli z neviditelné cesty, o které pořád mluvil otec Mitroff, a zůstali sami? Bez jídla, pití a tepla by nevydrželi ani den. Zastavili se téměř současně a začali se zmateně rozhlížet kolem sebe. Ani jeden z chlapců neviděl některého ze svých pánů nebo vzadu se plahočící vesničany s koňmi.

„Co budeme dělat? Zkusíme je najít?“ naléhalo páže a bylo vidět, že pomalu propadá panice.

„Nehýbal bych se z místa,“ zkusil mu oponovat Leslaw, „třeba nás najdou. V tomhle počasí se tady klidně můžeme míjet a nebudeme o tom vědět. Určitě bych zůstal tady, kde teď stojíme,“ ujišťoval mladší z chlapců sám sebe. Je to určitě správné rozhodnutí. Když není skoro nic vidět, je hloupost zkoušet cestu na vlastní pěst.

„Bojíš se, co?“ uchechtal se Slawek a měřil si Leslawa pohrdavým pohledem. Maska přátelství, kterou nasadil před chvílí, byla ta tam. Chtěl, aby bylo po jeho. Budoucí rytíř si přece musel umět zjednat pořádek. Usmrakanec jeden. „Řekl jsem, že půjdeme hledat stopu, a to taky uděláme. Pohni se,“ rozhodl velitelsky Slawek.

„Běž si, já se nikam nepohnu,“ odvětil odhodlaně Leslaw a přes to, že byl o hlavu menší než starší chlapec, pokusil se napřímit, jak to jen šlo. Páže se rozesmálo a strčilo do mladšího chlapce. Ten se opět upadl do sněhu, odkud už mu ale Slawek nepomáhal. Jen se zcela nezakrytě bavil tím, jak se mladší a slabší chlapec snaží postavit v nepoddajném sněhu.

Leslawovi se do namrzlých tváří nahnala krev a cítil, jak rudne. Byl možná mladší a slabší, ale nehodlal si nechat nic líbit. Bez zaváhání se ze sedu vrhnul po Slawkovi, kterého strhnul do sněhu. Páže se spolu se svým nákladem složil k zemi jako nic a nedokázal včas zareagovat. Než stihl mladšího protivníka alespoň odhodit stranou, dostal pěstí do obličeje a zatmělo se mu před očima. Rychle se ale oklepal a cítil, jak jím proudí vztek. Zařval a převalil přes sebe mladšího Leslawa, který se mu snažil usadit na hrudi a zakleknout mu ruce.

Zatím co se mladší z chlapců opět snažil zvednout ze sněhu, byl už Slawek na nohou a ve spáncích mu tepala krev. Bezmyšlenkovitě sáhnul po svém krátkém meči, který měl u pasu a ještě nikdy jej nepoužil proti člověku. Zvuk tasení se ztratil v kvílení větru, ke kterému se v okamžení přidal i vyděšený Leslaw, který jen bezmocně sledoval, jak se k němu blíží páže s tasenou zbraní. „Tohle si dovolovat nebudeš,“ křičel na bezbranného Leslawa starší Slawek.

„Zkus to a proženu tebou meč a nebude mě zajímat, že jsi moje páže,“ ozval se najednou další hlas a souboj přerušil rytíř Janiusz. „Pojď, pomůžu ti vstát,“ oslovil rytíř nejprve třesoucího se Leslawa a zvednul ho ze sněhu. Stejně jako prve Slawek, i on z něj oklepal většinu sněhu a nakonec jej obdařil úsměvem. Pak se ale obrátil na své páže, které ještě pořád stálo s krátkým mečem v ruce.

„Schovej to, než někomu doopravdy ublížíš,“ řekl rytíř Janiusz a několika ráznými kroky došel k chlapci, kterému uštědřil dva pohlavky. „Máš se chovat jako rytíř, jestli se jím chceš jednou stát. Takhle se chovají akorát zbabělci. Zklamal jsi mě,“ a při těch slovek vzal ze Slawkovy ruky meč, který v jeho dospělé dlani vypadal jenom jako větší dýka. „Jestli ho budeš chtít zpátky, musíš si to zasloužit,“ dodal ještě a odváděl oba chlapce zpátky ke skupině.

Ukázalo se, že chlapci si nevšimli, jak otec Mitroff spolu s rytířem zahnuli a snažili se přiblížit skalní stěně. Loudající se vesničané s koňmi se nechali vést zvířaty a tak se ztratili pouze dva chlapci. „Máte štěstí, že jsem si toho všiml tak brzo. Otec Mitroff samozřejmě odmítal zpomalovat nebo se pro vás vracet,“ vysvětloval rytíř a promrzlí chlapci vyválení ve sněhu před sebou spatřili množící se kamení a skalní úbočí.

„Už jsme skoro tam, vydržte,“ povzbudil chlapce rytíř a chvíli na to s nimi vešel do prostorné jeskyně, kam se vešli i koně a dvojici vesničanů se podařili rozdělat malinkatý ohýnek. Rytíř Janiusz pak nechal kolovat svou ubývající zásobu kořeněného vína na posilnění, což přišlo oběma chlapcům vhod. Leslaw se po očku díval po svém pánovi, který jen mlčky vyhlížel ven do bílé prázdnoty hor.

„Pane, otče, kdy budete chtít vyrazit?“ zeptal se opatrně a bál se reakce už téměř šíleného kněze.

„Ne dřív, než se dáte všichni do pořádku. V tomhle stavu mě akorát brzdíte,“ povzdechl si otec Mitroff. „Jsme už tak blízko. Cítím to. Stvořitel ke mně promlouvá stále častěji. Město leží na dosah ruky. Jen se pro něj musíme natáhnout,“ mumlal si pro sebe.

„Jak je chcete najít, Mitroffe, když musí být už stovky, možná tisíce let, pod sněhem?“ zeptal se rytíř, který právě vytahoval ze zavazadla kus sušeného masa a hladově se do něj zakousnul.

„Stvořitel nás povede. Stvořitel nás povede…“ odvětil jen Mitroff a dál hleděl do sílící sněhové bouře, aniž by pozřel sousta.