Adélka - Prolog

Bohové hrají s lidmi hru. Ale dříve, než rozestaví figurky na políčka a prokousají se zbytečně složitými pravidly, musí prohledat byt a najít kostky. Bohové fixlují. Jednak se při tom baví a jednak jim nic jiného nezbývá. Ne, pokud chtějí vyhrát a zaplatit dluh v hospodě nebo ve strip baru. Proto stvořily Prostor a tu bezzubou mrchu, které říkáme Realita. Jeden z malých bohů zase hodil šestku a stvořil Chaos, toho malého hajzla, co vás nutí vrátit se o tři políčka zpět zrovna ve chvíli, kdy máte vítězství na dosah ruky. Jako kopanec do koulí, řekl bych. Pro vás je však důležité, aby jste věděly …
…že tohle je příběh s nudným začátkem, plný špatně maskované erotiky, lehkých, byť geneticky upravených drog, pančovaného alkoholu, úmyslných či neúmyslných vražd a především je to příběh o Adélce, která jakožto správný teenager v sobě snoubí všechny tyto kvality. Je to také příběh o vyšinutém Vrchním mágovy, ne vždy legálních zbraní a o Smrti, kterou má každý rád a u které všichni jednou skončíme…



Adélka se s mrzutým výrazem ve tváři posadila na jeden z mluvících kamenů a letmým pohybem, aniž by si to blíže uvědomovala, mu drobnou ručkou preventivně zacpala ústa. Kámen se probudil k životu, přičemž se v zoufalství snažil Adélku kousnout do dlaně. Adélka sebou pouze lehce trhla a bezmyšlenkovitě nakopla kámen do míst, které bychom s koňskou dávkou fantazie mohly pokládat za intimní.
Všechno bylo jinak a Adélka si uvědomovala, že je to tak trochu její vina. Věci se nikdy nesmí měnit. Sem tam nějakou věc vylepšit, např. bezdrátové připojení ve fastfoodech paní Klokotavé, to ano. Takovou maličkost realita snese a po několika pivech i uvítá. Ale Adélčina dětská naivita se vyškrábala na vyšší level a uvedla do pohybu změnu, která byla tak velká, že se samotné slovo Změna, muselo psát z velkým Z, aby každý pochopil gigantičnost daného problému a především následky.
Adélka necítila výčitky. Pokusila se zachránit lidský život. To bylo dostatečnou omluvou, alespoň pro Adélku, která se snažila zapomenout na fakt, že pokusit se zachránit a zachránit, je velký rozdíl. Každý jiný by to celé vlastně pokládal za monumentální neúspěch. Davida se nepodařilo zachránit a bůh ví co ho snědlo. To v zásadě nebyl problém. Mrtvé dítě sice dojímalo, ale nijak neohrožovalo Prostor. Lidé uronily sem tam pár slz, ale ve skrze se nejednalo o nic, co by je mohlo profackovat. Takhle nějak by se to celé vyvinulo, kdyby Adélka v záchvatu zuřivosti nezmáčkla ten čudlík a neprobudila Chaos. Jenže Adélka ten čudlík zmáčkla. A Chaos se probudil…


Mezitím v jiném prostoru a na opačném konci času se obtloustlí a permanentě podnapilí prodavač koblih Hans podrbal na zadku a vláčel svůj stánek kolem velkého kráteru, kde dříve stálo muzeum trhavin. V jednu chvíli upřel svá prasečí očka k hotelu Rozkrok, kde se vždy našla nějaká senilní oběť, které nevadilo, že kupuje Hansovy koblihy podezřelé konzistence a ještě podezřelejší chuti. Dnes však bylo před hotele prázdno, nepočítáme-li rozkládající se mrtvolu nedaleko popelnic. Vzhledem k tomu, že mrtvola v ruce svírala zbytek jedné z Hansových koblih, příčina smrti byla na první pohled jasná.
Hans zastavil vozík nedaleko mrtvoly a se zájmem pozoroval otevřený kanál, ze kterého se valilo cosi slizkého a něco, co mělo na Hansův vkus až moc zubů. Dvakrát zkusmo zamrkal, doufajíc že ta zubatá věc nakonec zmizí. I přes usilovné mrkání ta potvora odmítala zmizet a dál se valila z kanálu, směrem ke dveřím hotelu.
Hans vytáhl zpod vozíku flašku nelegálního pitiva a zkoumal oranžovou nálepku z drobným písmem, zda přece jenom nenarazí na zmínku o vedlejších účincích. Jelikož Hans ovládal pouze polovinu abecedy – a i to bylo sporné – z nálepky se mu nepodařilo vyčíst nic, co by se dalo použít jako důkaz, že ta zubatá potvora je jenom halucinace a že se vlastně nic nestalo.


Jenže stalo. Vrchní mág, ctihodný Všezmáknul Všudybyl, ukončil svou oblíbenou činnost a s pocitem dobře odvedené práce si zapnul poklopec. Když se chystal zatáhnout za zlatý řetízek a spláchnout svůj výkon, všiml si malé postavičky, cákající se v záchodě. Všezmáknul odtáhl ruku od řetízku a nervózně si nasadil špičatý klobouk.
Podle výhradně porušovaného a zejména studenty ignorovaného univerzitního řádu, se vše, co vykazovalo podezřelé a neobvyklé chování nebo nebylo tak docela normální, mělo neprodleně uškvařit pomocí kouzelné hůlky. Všezmáknul rád škvařil vše, co se alespoň trochu hýbalo, takže důvodem jeho nervozity nebyl strach z výčitek svědomí nebo něco podobně směšného. Jeho nervozita pramenila s faktu, že jeho kouzelná hůlka, zakoupená na univerzitním černém trhu, si dělala co chtěla a vysílat z ní smrtící zaklínadla nebylo moudré. Zaprvé jste nikdy nevěděly, zda podobné hůlky zasáhnou požadovaný cíl. A Všezmáknul si byl vědom, že jeho hůlka ten požadovaný cíl nezasáhne. Právě naopak, zasáhne něco, co Všezmáknul rozhodně zasáhnout nechtěl. Za druhé, i když jste hůlku nastavily tak, aby zaklínadlo bylo silné jen tak, jak bylo potřeba, stejně jste nakonec rozmetaly na hadry polovinu města.
Mozek Vrchního mága se jen s obtížemi probouzel k životu a se stejně velkými obtížemi se jal tento neuvěřitelně složitý problém řešit. Všezmáknul nebyl zkrátka na podobné situace stavěný. Popravdě, žádný z mágů nebyl stavěný na nic, u čeho bylo potřeba namáhat mozkové buňky a co zavánělo prací. Od toho tu byly filosofové ze Zaprdélkova.
A tak si Všezmáknul položil zásadní otázku: Co by na mém místě udělal filosof? Odpověď byla jasná: Začal by odříkávat kvanta citátů, s vích i cizích, dokud by tu záchodovou bytost nedonutil k sebevraždě. Jenže odříkat kvanta citátů ( přičemž Všezmáknul stěží tušil, kolik je kvanta a upřímně se bál, že hodně.) se mu zdálo neuvěřitelně únavné.


„Mohla si něco udělat,“ trvala na svém Adélka. „Stačilo jenom chtít,“ Tváří v tvář smrti se snažila nasadit pevný tón, aby dala jasně najevo, že ta matně se lesknoucí kosa není ani trochu strašidelná. Ne, když je díky bohu co nejdál od životně důležitých orgánů.
Smrt pokrčila kostnatými rameny a upravila si rukávy svého pracovního rubáše. „Já jsem smrt,“ připomněla Adélce poučným tónem. „Nemohu nikomu dát život. Kdo to kdy slyšel, aby bytost mého formátu s tak dokonalou pověstí dělala něco tak nechutného? Chci říct, že prostě nemohu měnit osudy lidí jenom proto, protože si to nějaká umanutá holka přeje. Smiř se s tím. Bude to znít jako klišé a taky že to klišé je, ale přišel jeho čas.“
Adélka sevřela pěstičky. „Jeho čas přišel jenom proto, protože si to ta tvoje Realita přála. Pro jednou jsi mohla udělat něco spravedlivého a ty si se zase ohlížela jenom na sebe. Ale já už nehodlám trpět tu tvou Realitu. Nehodlám trpět někoho, o kom ani nevím, jestli existuje.“
„Co tím chceš říct?“
„Že si u té vaší Reality zjednám audienci,“ odpověděla Adélka tím nepříjemným hláskem, kterým slyšíme mluvit pobledlé, pokud možno mrtvé holčičky v hororech. „A vy mi s tím pomůžete.“