Gladiolův dopis

Říká se, že každý byl k něčemu zrozen, že jeho život je jenom souhrou podivných příhod, které mají vyústit k jednomu rozhodnutí, k jedné volbě. K volbě, která má jen dvě možnosti.
Tento názor je velmi starý a málokdo ho bere vážně, každopádně ve světě, do kterého jsem se narodil já, byla životní cesta každého předem dána.
Já jsem jako mladý a nerozvážný elf vždy obdivoval příběhy o hrdinných válečnících, mocných čarodějích, čarotvorcích a kouzelnících. Byl jsem ohromen, když bardi z různých koutů aliančního království vyprávěli neuvěřitelné příběhy mladých chlapců, kteří se vzepřeli tomu předurčení a stali se z nich slavní hrdinové, ale i zlosynové.
Když jsem se svěřil svému otci, tak se zamračil a řekl, že je to hloupost a že až budu starší, tak mě takové nápady přejdou.
Má matka se na to však dívala jinak.
Říkala, že ať budu čímkoli, tak mé srdce se nedá přesvědčit snadno a pokud budu statečným hrdinou ve svém srdci, pak ani tisíce nepřátel mne k zemi nesrazí.
Má matka bohužel byla v srdci milující ženou a když nás jednou otec přistihl, jak mi vypráví dávné příběhy temných časů před Jarem barda, tak na ni dlouho křičel až jí nakonec řekl, ať raději odejde než aby jeho syna vychovávala takovými povídačkami.
To byl den, kdy jsem svou matku viděl naposledy.
Od toho dne jsem už nikdy nespatřil její oči zelené jako Gorwalské lesy za jasného úsvitu, od toho dne jsem již nikdy neslyšel její hlas připomínající veselé zurčení potůčku a od té doby můj otec zval největší mistry své doby, aby mi vštípili moudrost a umění všech národů aliance.
Můj otec nebyl jen tak někdo.
Jmenoval se Galdar Zlatý a byl potomkem dlouhé linie rádců elfských králů, té samé linie, která mi předurčila převzít jeho místo.
Byl to můj otec, kdo před třináctisty lety přiměl krále Röliena podepsat Adeirovu smlouvu. Byl to on, kdo přesvědčil poslední lidské bašty, aby se vzdaly aliančním armádám a byl to on, kdo vyjednával s obry z jižních skalnatých údolí a dokázal s nimi uzavřít alespoň obchodní smlouvy.
Snažil jsem se tedy ze všech sil. Nejlepší učitelé mne zušlechťovali po stránkách historie, politiky, jazyků, zvyků různých národů, dokonce i vlády, kaleinští starší se mnou trávili celé dny a vštěpovali mi filozofii, moudrost, logiku a etiku, orkští a trolští šamani mne vzdělávali v otázce přírody, jejím souznění s námi všemi, v základech anatomie všeho živého a léčení, čarodějové mne učili užívání magie dimensionálních přenosů energie, trpasličí mistři kameníci mne zasvětili do základů architektury.
Ti nejlepší ze všech z celého království mne učili a já jsem jim všem naslouchal a vstřebával tolik vědomostí, kolik jsem jen byl schopen.
Byl jsem fascinován množstvím vědění, které národy nashromáždily za stovky a tisíce let.
Byl jsem fascinován krásou trpasičích síní, Mlžných lesů, divoženek z Dolních džunglí, jednoduchostí, která se skrývala za složitým vzezřením fungování lesa a jeho obyvatel, síly která se skrývala v horách a ještě větší síly, která se ukrývala v moři na severu.
Byl jsem fascinován životem a přeci ...
Nevěděl jsem, co mi chybí vždyť vzdělání mne bavilo, bylo mi předurčeno být rádcem elfských králů, mohl jsem změnit svět k lepšímu, ale i přesto přese všechno jsem v sobě cítil jakýsi odpor k tomu, čím jsem měl být.
Odpor k tomu čím byl můj otec.
V letech mého učení mi často pomáhala Fïrwiel. Mladičká princezna a následnice trůnu.
Byla milá, hodná, ale také vypočítavá a především krásná s okouzlujícím úsměvem. Málokdo si však dokázal spojit ten úsměv s její vlastností.
Každý na potkání si myslel, že bude obětavá, ale to se každý šeredně pletl.
Fïrwiel nebyla obětavá ani trochu, zato však dokázala každého využít, aniž by si toho dotyčný všiml.
Ve svých osmdesáti letech jsem pochopil, jak dobře bude jednoho dne vládnout a těšil jsem se, že já tomu budu moci přihlížet z největší blízkosti.
Fïrwiel byla přesně o padesát let starší než já, ale i tak mi od mých sta let slibovala, že si mě vezme až dospěji. Smál jsem se tomu a pořád dokola jsem jí říkal, že to už si dávno najde někoho jiného a daleko lepšího než-li já. Fïrwiel o tom však nechtěla ani slyšet. Nechal jsem ji tedy a těšil jsem se její společností.
Byla má jediná přítelkyně snad proto, že byla jediná komu můj otec nemohl říci, ať si hledí svého a nechá mne studovat. I tak se ovšem všemožně snažil, aby se mnou Fïrwiel nemohla mluvit a ona stejně dobře dokázala zařídit, aby můj otec měl dost práce a nemohl mne kontrolovat v době, kdy mne ona navštívila.
Stalo se však, že s tou prosbou, abych se dál s Fïrwiel nestýkal, přišel můj otec za králem a já jsem byl předvolán. Byl jsem první nedospělí elf, který měl kdy předstoupit před krále v růžovém sále.
Tehdy jsem měl sál poprvé uvidět a trnul jsem zvědavostí jak krásný asi bude.
Růžový sál byl legendou. Nebyla to budova postavená elfy, trpaslíky, lidmi, satyry nebo dokonce draky. Měl půl-kulovitý tvar a jeho stěny a strop byly spleteny z větví růžových keřů. Ve středu sálu měl stát jeden keř propletený spirálou svých větví jako kmen stromu a svou korunou podpírat klenbu. Těžko jsem si ovšem mohl představit krásu, která se mi naskytla při prvním pohledu na ono zázračné dílo přírody.
Když se přede mnou otevřela dvoukřídlá brána z trnitého proutí, uviděl jsem bílo-růžový ráj.
Sál se klenul do výšky vzrostlé borovice a byl dvakrát tak široký. Zevnitř trochu připomínal obrovskou kapku, kterou obrostly bílé pavučiny. Ve středu sálu stál onen sloup a mohutné větve, které ho tvořily se točily do spirály, aby se o sto-dvacet stop výše rozpletly a podepřely tu bělostnou oblohu.
Čím níž můj pohled klesal tím víc barva té bílé tmavla, ale ne do šedé, nýbrž do růžové. U země pak byla skoro červená.
Dlouho jsem jen hleděl a nechápal to. Zem byla stejně bílá jako stěny a shora padaly malé bílé kousky té oblohy, jakoby sněžilo. Trvalo dlouho než jsem se dokázal odpoutat od celkového obrazu sálu a pozorně se podívat na ty bílé vločky. Nebyly to však vločky, ale malé kvítky.
Malé kvítky plané růže.
Ucítil jsem na svém rameni něčí dotyk a když jsem se otočil stál tam můj otec a upřeně mi hleděl do očí.
"Jdeš akorát včas, mladý Gladiole." oslovil mne, jako bych byl cizý.
"Jak je zvykem, pane." odpověděl jsem podle etikety.
Aniž by mi řekl cokoli jiného, vkročil můj otec do sálu a zvedl paže.
Teprve, když utichl šum uvědomil, jem si, že sál je téměř plný všech elfských hodnostářů. Rady starších mágů, knížat, kapitánů, dokonce jsem zahlédl i Jarwalda Bílého, který v bitvě u Kalkaru srazil náčelníka obrů na kolena a donutil ho kapitulovat. Naneštěstí smír netrval dlouho, neboť poražený obr si nedokáže udržet postavení náčelníka déle než pár dní. Viděl jsem i mojí známou Holö zpěvačku a tanečnici, která těšila svým mistrovským uměním nejen nás, elfy Gorwalských lesů, ale i trpaslíky v Horách středu a lidi v Adeiru.
Jednoduše řečeno, byl tam každý, kdo v elfském pokolení něco znamenal a bylo vidět, že jsou všichni zvědaví, proč jsem byl pozván před krále v tak útlém věku.
"Gladiol, syn Galdarův přišel, jak jste žádal Vaše Veličenstvo."
Můj otec jakoby nic přešel jméno mé matky, které se mělo v takových situacích také uvádět, tím spíše když zde má matka nebyla, a vyzval mne strohým posunkem ruky, abych předstoupil před krále.
Až teprve teď jsem ho uviděl. Jeho trůn nebyl tak docela trůnem. Král seděl na větvích keře který se vypínal ve středu sálu. Ony větve tam vytvářely podivný tvar, který skutečně vypadal jako trůn, nikde však nebyla porušena kůra, zlomena větev ani nebylo známky po nějakém fyzickém zásahu. Na vrcholu křesla vytvarovaného samotným keřem se skvělo několik zelených lístků a uprostřed nich jako drahokam jeden červený květ. Byl to rubínově rudý květ plané růže.
Vedle krále stála Fïrwiel.
Bylo jí tehdy již třista let, takže byla přes dvacet let dospělá a stejnětak dlouho pomáhala svému otci.
Kráčel jsem tehdy pomalu k trůnu a moc dobře jsem vnímal otcův pohled, který mne propaloval a bylo jasné, že mi tím chce říci, abych přidal. Okolo mne se ozývaly hlasy a já je všechny vnímal.
"Podívejte, jak jde rovně a pomalu, jako by měl být pasován na strážce."
"Je dost troufalý, takhle nechat čekat krále, ale vsadím se, že to dělá kvůli svému otci. Prý vyhnal jeho matku, protože mu vyprávěla nějaký příběh."
Nemohu říci, že mne to zrovna povzbudilo, ale držel jsem se. Kráčel jsem dál a dobře jsem si všiml potutelného úsměvu na tváři Fïrwiel. Očividně se mým jedáním velmi dobře bavila. Pomalu jsem došel před trůn a uklonil se.
To byla chvíle, kdy jsem zaslechl něco, co mne nevím proč rozzuřilo. Odněkud z davu se ozval hlas nějaké elfky.
"Ten je ale roztomilý."
Když o tom teď uvažuji, tak to určitě byla nějaká mladá elfka, která si přála mít dítě, ale tehdy se mne to silně dotklo. Vzpomněl jsem si však na lekce svého kaleinského mistra a místo hněvu jsem se usmál.
Čekal jsem na krále až promluví, jak mi nařizovala etiketa. Trvalo to asi minutu, než král konečně dospěl k rozhodnutí, že vím, co se podle etikety a promluvil.
"Ty jsi tedy mladý Gladiol." promluvil starou královskou elfštinou, kterou ovládala sotva desetina elfů v sále.
Nepochybně mne chtěl pokořit, abych si připadal malý a bál se.
Za jiných okolností bych nejspíše na jeho hru přistoupil a hrál mladého nerozvážného elfa, který se spolu se svými přáteli honí po lesích a chytá jeleny holýma rukama. Ovšem vzhledem, k tomu, co ve mne vřelo, jsem se rozhodl králi ukázat, že není radno si se mnou zahrávat.
"Jistě Vaše Veličenstvo syn Meliony dcery velké magy Mörwie."
Králova tvář ztuhla, když jsem promluvil jazykem kaleinů. Byl to jediný jazyk, který se směl použít při takových příležitostech, kromě staré a nové královské elfštiny. Jediný problém byl v tom, že tímto jazykem jsem v sále uměl hovořit pouze já, můj otec, Holö a celkem obstojně Fïrwiel. Král vcelku dobře rozumněl, ale já jsem dobře věděl, že mluvit v té řeči dokáže jen velmi krkolomně.
Znovu jsem ucítil ruku otce na svém rameni, ale tentokrát mne chytil daleko silněji, až jsem byl nucen pevně sevřít rty, abych nezaúpěl bolestí.
"Neměl byste zaujmout své místo, Galdare?" ozvala se v nové královské elfštině Fïrwiel, aby jí všichni rozuměli a pokynula otci ke králově levici, kde bylo volné místo vedle veliké sochy kaleina.
"To je pravda, Maë ti udělá místo." Teprve teď jsem si všiml, že ta socha obrovské kočkovité šelmy není socha, ale že je to kalein a ne jen tak ledajaký. Byl to Maë, teprve sedmistyletý člen kaleinské rady starších a můj mentor.
Když jsem se mu podíval do očí viděl jsem tam spokojenost s tím, jak obratně a přitom v mezích etikety jsem si dokázal poradit s takovou situací.
"Nech je ať si myslí, že nad tebou mají vrch, a pak jim sraz jejich ego pod nohama."
To mi vždy radil a já jsem teď udělal přesně to, co mi řekl.
Všiml jsem si, že Fïrwiel se na mne starostlivě dívá, jestli mi otec neublížil. Letmo jsem se na ni usmál.
"Nejsi takový, jakého jsem tě čekal. Myslel jsem, že budeš synem svého otce." řekl král a už mluvil v nové královské elfštině, jako Fïrwiel.
"Jsem především synem své matky."
Má odpověď krále překvapila.
"Inu jak myslíš." prohlásil nezaujatě.
"Tvůj otec mi řekl, že se často stýkáš s mou dcerou, je to pravda?"
Naklonil se ke mně a koukal mi upřeně do očí.
"Je to pravda, i když nevím, co je na tom špatného, že to Vašemu rádci vadí, Vaše Veličenstvo."
To byl moment, kdy jsem si konečně uvědomil, co ke svému otci cítím. Jako by ta slova, která jsem pronesl ve mně otevřela nádrž a z té se to teď vše chtělo dostat ven.
Hněv.
Nenávist.
Zlost.
Rychle jsem své pocity skryl a pozorně se podíval, jestli si toho někdo všiml.
Jen jedna tvář mi dala najevo, že ano. Tvář mého mentora Maëa mi dávala najevo, že si o tom později promluvíme.
Pohřbil jsem tedy své pocity dost hluboko, abych je pak našel, ale aby mne teď nerozptylovaly.
"Můj rádce je tvým otcem chlapče." pravil ke mně král a díval se mi hluboko do očí.
"Můj otec se rozhodl vychovat ze mne rádce ne syna. V tuto chvíli zde tedy nestojí jako otec, ale jako rádce. Musím se jednoduše smířit s tím, že to tak je."
Král se otočil k mému otci a chvíli se na něj díval.
"Naprosto s mladým Gladiolem souhlasím. Disciplína se nesmí podřídit osobním pohnutkám."
Král nahnul hlavu a povytáhl obočí. Nakonec zavrtěl hlavou a znovu pohlédl na mne.
"Než to budu řešit tak, jak mi tvůj otec navrhl, chci vědět, co jsi zač."
Chtěl udělat efektivní pauzu, ale já jsem promluvil dřív.
"Syn své matky."
Král se opět zarazil, ale poté přikývl.
"Tak to dokaž, tvou matku jsem znal a byla to pozoruhodná elfka, vždy říkala bez okolků pravdu."
Pokynul mi, abych přistoupil blíž a podal mi dopis zapečetěný královskou pečetí.
"Otevři ho." vyzval mne.
Rozlomil jsem tedy pečeť a rozložil před sebou list papíru. Přečetl jsem řádky psané ozdobným písmem a s otázkou v očích jsem se otočil na krále.
"Teď se na nic neptej a podle svého uvážení dopis buďto předej poslovi, nebo ho znič."
Teď byl skutečně nakloněn dopředu, tak, že kdyby natáhl ruku mohl mne chytit. Podíval jsem se mu do očí a bez váhání jsem pronesl několik dobře volených slov. Dopis vzplál a za vteřinu po něm nezbyla ani troška popela.
Můj otec po mne vrhl jeden zlostný pohled a král pokýval hlavou.
"Proč jsi ten dopis spálil?" zeptal se.
"Řekl jste, ať to udělám."
Král povytáhl obočí.
"Co v něm se ti tedy nelíbilo, že jsi ho spálil."
"Byl tam jeden nesmírně hloupý nápad."
Král se zasmál.
"Říkáš, že můj nápad a tvým otcem schválený je nesmírná hloupost, co tě k tomu vede?"
Podíval jsem se tehdy na Maëa a ten mne pohledem vyzval, abych pokračoval.
"Přesunout stáje sem do středu města koně nesmírně rozruší. Nejsou zvyklý být mezi tolika dvounožci a v takovém ruchu celé dny, týdny a roky. Možná to bude trvat rok a možná dva, ale v těch stájích jsou tři mladí vraníci a já si nechci ani představit, jakou paseku by nám mohli udělat z města kdyby je popadla ohnivá horečka."
Král se opřel do křesla, když jsem mluvil a teď si mnul bradu. Nakonec se otočil na mého otce.
"Proč jsme si to neuvědomili?" zeptal se ho.
"Pane, to je drobnost, která se dá přehlédnout." uklidnil ho otec, ale já jsem to viděl jinak.
"Drobnost? I já si pamatuji, když to bezejmenné hříbě poprvé chytlo horečku a Horní Úvaly lehly popelem. A vy tomu, rádče, říkáte drobnost?"
To už jsem byl rozhořčen i jeho lehkovážností, ale král to včas zarazil.
"Přesvědčil jsi mne, mladý Gladiole." řekl rychle, aby zabránil otci strhnout hádku.
"Pověz mi však, proč tedy nás napadlo stavět stáje zde ve městě."
Tehdy jsem se poprvé uklidnil a věděl jsem, že to, co řeknu, se nebude líbit. Udělal jsem tedy to jediné, co jsem mohl. "Chcete slyšet sladkou lež, nebo trpkou pravdu?"
Král se posadil zpříma a hleděl mi do očí vědoucím pohledem. Věděl, co řeknu a měl jsem být první, kdo mu to řekne do očí. Postavil se tomu však čelem.
"Trpkou pravdu, samozřejmě. Jsem král a pravda může být třeba jedem, však já ji musím znát." pronesl známý citát barda Adeira, prvního krále aliance.
Přelétl jsem tehdy pohledem všechny před sebou.
Fïrwiel stékala po tváři slza, král hrdě seděl na svém trůnu s hlavou vztyčenou a Maë mi smutně opětoval můj pohled. Jen můj otec se tvářil urputně a z jeho pohledu mi bylo jasné jedno. Jestli to řeknu, zřekne se mě.
Když jsem si tohle v jeho pohledu přečetl, neváhal jsem ani vteřinu.
"Stárnete, Vaše Veličenstvo."
V Růžovém sále se strhl poprask.
Člověk nebo satyr stárne průběžně, ale elf se zastaví ve věku největší síly, a poté se nemění téměř dva tisíce let. Když elf začíná stárnout zbývá mu asi sto let života a ze společenských důvodů se o tom nemluví a jen zmínění této skutečnosti se považuje za nezdvořilé.
Král pozvedl ruku a hluk v sále rázem utichl.
"Důvod těch stájí je prostý. Vy si uvědomujete, že stárnete, ale nechcete si to připustit. Stáje chcete přesunout proto, abyste nemusel chodit skrze celé město a někdo si nevšiml pramínku stříbrných vlasů, který schováváte."
Král bezděky zajel prsty ke sponě, která mu vytvářela působivý účes.
"Důvod jsem Vám řekl Vaše Veličenstvo a nyní mi řekněte Vy ... Jste spokojen s mou odpovědí?"
V sále bylo hrobové ticho. Jediné, co bylo slyšet byl dech krále, který se po chvíli uklidnil, až nakonec král hleděl na mne a v očích se mu objevila slza zklamání nad sebou samým ... nad tím, že ten mladík před ním, který ještě ani nedospěl, má pravdu.
Trhalo mi to srdce vedví, vidět elfa, kterého celý život obdivuji, v takovém stavu.
"Když jsi sem přišel, považoval jsem tě za dítě a chtěl jsem tě pokořit, abys věděl, že jednáš se svým králem." mluvil potichu a hleděl mi do očí pohledem elfa, který neví jestli by měl poděkovat, nebo mne ztrestat.
"Ty jsi ale věděl nejen to, že jednáš se svým králem, ale i to že ten král by měl vědět něco, čemu se vyhýbá. Za to bych ti rád poděkoval, ale nemůžu to nechat jen tak."
Fïrwiel se na něj podívala a můj otec se k němu naklonil, aby mu rychle něco sdělil.
Král se na něj podíval a v jeho očích jsem poznal něco jako lítost, ale nebyla to lítost nade mnou nýbrž nad mým otcem.
"Tvůj otec se tě chce zřeknout, za to jak jsi mne urazil a mým trestem tedy bude ..."
Fïrwiel teď po tvářích už tekly proudy slz.
"Tvá adopce. Budeš odteď mým chráněncem a budeš se učit a pomáhat s učením mé dceři."
Asi vteřinu trvalo, než si všichni uvědomili, co to král řekl a vzápětí na to se ozval ohlušující potlesk a zpěv.
Holö rozezněla sál veselu písní o lesích a potůčcích a desítky a stovky dvořanů my chodili popřát.
Všichni se radovali, až na Galdara. Ten tehdy odešel se stejně kamenným výrazem, jako když vyhnal mou matku.
Oslava, která záhy na to naprosto spontáně vypukla v celém městě byla tou nejlepší oslavou, jakou pamatuji. Snad proto, že jsem se jí mohl zúčastnit a snad proto, že jsem poprvé zkusil řečnický souboj a to se samotným králem a vyhrál jsem.
Král mne skutečně přijal jako svého syna a prováděl mne celým městem, všechno mi ukazoval, všude požádal jestli bych si mohl vše vyzkoušet a společně jsme debatovali o lese a jeho nekouzelných kouzlech, jak jsme to nazvali.
Poprvé od doby, co jsem ztratil matku jsem tehdy cítil, že někam patřím, že mám někoho, kdo mne ochrání a kdo se mne zastane. Nejkrásnější moment byl ale tehdy, když oslava pomalu končila a já jsem potkal Fïrwiel.
Poprvé od chvíle, co jsem ji viděl plakat v Růžovém sále.
Vzala mne za ruku a běžela se mnou skrz celé město až k těm stájím, které měly zůstat na svém místě.
Fïrwiel však zahnula do lesů a běžela se mnou dál. Neřekla ani slovo a ani já jsem neměl potřebu cokoli říkat. Doběhli jsme na mýtinu a já jsem úlekem málem upadl.
Stál tam vraník.
Elfský vraník.
Stejně jako všem ostatním i jemu žhnuly oči, ale malý plamínek, který se mihotal v oku jemu nebyl oranžový ani žlutý, jak bylo zvykem. Byl černý jako noc. Stejně jako vraníkova srst.
Fïrwiel ke koni přistoupila a pohladila ho. Hřebec se jí prohnul pod rukou a tiše zaržál.
"Nasedni."
Chvíli jsem na ni hleděl a chtěl jsem něco namítnout, potom jsem si však uvědomil, že ať bych řekl cokoli, ona by mě přesvědčila.
Pomalu jsem se přiblížil ke koni. Ten se na mě chvíli díval a nakonec se trochu sehnul jako by mi chtěl pomoct. Opatrně jsem na něj nasedl a on se zase narovnal. Fïrwiel se vyšvihla za mě a vraník bez dalších pobídnutí vyrazil lesem.
Stromy se kolem mne míhaly jako zelenohnědé šmouhy. Místo hvězd jsem viděl tisíce komet a nebyl jsem se schopen pořádně nadechnout, jak mi vzduch rychle proudil do úst.
Netrvalo dlouho a zastavili jsme na místě, které, jak jsem věděl z map, leželo víc než osmdesát mil od města.
"Jeli jsme sotva pět minut." otočil jsem se překvapeně na Fïrwiel.
Ta mi položila prst na ústa a otočila mne.
Stáli jsme na Zeleném vrchu, jediné hoře v Gorwalských lesích. Byla to spíše skála, ale byla celá porostlá mechem a drobnými keříky, a tak se zdálky zdála jako obrovská stromy porostl hora.
To všechno se mi proplétalo hlavou a to všechno utichlo, když jsem uviděl, co mi to Fïrwiel ukazuje.
Nad mlžným oparem lesa se pomalu rozjasňovalo a malé obláčky páry, které vystoupaly dost vysoko teď zčervenaly.
Vydechl jsem úžasem.
Bylo to pro mne něco neuvěřitelného. Dlouho jsem to sledoval, až Fïrwiel opět ukázala k obzoru.
Tam, kde byl jas nejsilnější se najednou ze zeleného moře vynořil kotouč slunce, ale nebyl červený ani zlatý. Vypadalo to jako by se snažil prorazit ven z korun stromů, ale bral je s sebou, takže měl jasně zelenou barvu.
"Jak je to možné?" zeptal jsem se spíš jen z čistého úžasu.
"Nekouzelné kouzlo lesa." řekla Fïrwiel tiše.
Otočil jsem se na ni a uviděl, jak na mne hledí a na tváři má podivný úsměv.
"Ty jsi nás sledovala?" zeptal jsem se tehdy a ona přikývla.
"Sledovala jsem dva elfy, které miluji." odpověděla a políbila mne.
Jednou až najdou tento spis, možná pochopí, proč jsem udělal to, co jsem udělal. Možná pochopí, že jsem neměl na vybranou. Možná pochopí, že můj čin byl jejich ochranou a že ten, kdo nejvíce trpěl jsem byl já.
Fïrwiel jediná pochopila a stala se mou družkou daleko od svého domova a svých přátel. Když to pochopila ona, mohl by jednou každý. Byla to totiž ona, kdo ztratil nejvíce.