Krog

"Už je to dlouho, že?" ozval se hlas za Krogovými zády.

Trpaslík v plné zbroji se ušklíbl a otočil.

"Ano, to je."

Před ním stáli dva elfové. Oba v černém, s bělostnými vlasy, vrásčitými, ušlechtilými tvářemi a bledými obličeji vypadali, jako by vstaly ze svých hrobů v den svého pohřbu. Jejich oči byly zavřené, ale i přesto Krog cítil, jak ho ty pohledy propalují.

Na chvíli zarazil, ale pak se odevzdaně usmál.

"Chceš zkoušet trpaslíka, má paní, a pošleš elfy?"

Oba elfové se pobaveně usmáli a pokynuli trpaslíkovi, aby šel s nimi.

Vyrazili po klikaté cestě točící se okolo mohutné, vysoké hory.

Krog už dávno překonal vrcholky ostatních hor. Byl teď tak vysoko, jak se ani draci mnohokrát neodvážili. Tak vysoko, kde vzduch už ani tak do plic nevnikal, jako spíš z nich unikal, ale on byl trpaslík z klanu Atrika, kteří pracovali na vrcholcích hor a nad hlubokými propastmi. Jeho klan byl klan válečníků a zvědů. Jejich síť provazů vyrobených z Torkaských trav, se táhla přes všechny vrcholky Hor středu. Přes ně klanoví trpaslíci posílali zprávy všude, kde bylo potřeba.

Řídký vzduch tedy Krogovi nevadil, ačkoli i on už v téhle výšce cítil, že se mu nedýchá úplně pohodlně.

"Koho jiného bych měla poslat." promluvili oba elfové najednou a jejich hlasy se smísili v podivné melodii.

Krog se zastavil.

"Weru."

Úsměv na tvářích obou elfů se vytratil.

"Nebyla by to ona a ty to víš." promluvili opět elfové

Krog opět vyrazil po úzké cestě.

"Myslel jsem, že se mě budeš snažit zastavit." mluvil klidně, ale pevně při těch slovech sevřel topůrko své válečné sekery. Věděl, že proti tomu ke komu mluví, by mu nebyla vůbec platná, ale dodávalo mu to pocit klidu.

Oba elfové si toho očividně všimli a trochu se ušklíbli.

"Měla bych?" promluvili znovu oba naráz, až z toho Krogovi naskočila husí kůže.

Otočil se na elfy a zamračil se.

"Tak nemůžeš nechat toho divadla a prostě se mnou mluvit na rovinu?"

Oba elfové se na sebe podívali, povytáhli obočí a rozplynuli se jako by byli z mlhy.

"A teď budeš mlčet?" otázal se Krog jen tak do prázdna.

Neozvala se žádná odpověď.

Zavrtěl hlavou a postupoval dál.

Trvalo to asi hodinu, než konečně dorazil k poslednímu zákrutu cesty. A tam stála mladá trpasličí žena, na samém konci cesty tam kde se lámala nekonečná stoupající cesta a byl vidět stolovitý vrchol hory.

Měla rudé vlasy a být o pár stop vyšší mohla by být považována za půlelfku. Byla příliš štíhlá na trpaslici, její tvář byla příliš hladká a úzká. Měla oči zavřené stejně jako ti dva elfové

"Tohle už jsme jednou absolvovali. Nepůjdu s ní." Krogův hlas ztvrdl stejně jako jeho rysy.

"Ani to po tobě nechci." ozvala se dívka.

"Tak o co jde? Proč jí?" Krogovi se do hlasu přimísila špetka hněvu.

"Jdi." řekla dívka prostě, ustoupila z cesty a usmála se na Kroga.

Krog podezíravě nakrčil hlavu, ale šel.

Když vystoupil na ohyb uviděl plochu velikou asi jako královské síňe pod Giorskou horou. Vrchol hory tvořil dokonalý kruh o průměru asi čtvrt míle.

Ve středu toho kruhu byl kvádr a na něm ...

"Roh." Krog to slovo pronesl skoro s posvátnou úctou.

"Netrub na něj." ozvalo se za jeho zády děvče.

"Je to můj úkol." odpověděl prostě zamířil k rohu.

"Začne válka, jestli to uděláš."

Krog zavrtěl hlavou.

"Víš vůbec, co je ten roh zač?"

Krog se na místě zastavil a otočil se na dívku.

"O čem to mluvíš?"

Dlouhá staletí nad tou samou otázkou hloubal sám.

Roh byl asi šedesát stop dlouhý a zkroucený do spirály. Na jeho konci byla nasazená ocelová trouba ve tvaru hlavy řvoucího kaleina. Její zvuk byl to jediné, co popravdě dokázalo nepřátelům vlít hrůzu do žil lépe než právě řev těch prastarých a dnes již zapomenutých bytostí.

"Je to roh posledního draka zabitého Aïtarem."

Krog vydechl úžasem.

"To je roh krále Gö?"

Znovu vyrazil k rohu, ale tentokrát si ho prohlížel daleko pozorněji a jak se k němu přibližoval, začalo mu docházet, že je to vlastně docela jasné. Pochyboval, že někdy nějaký jiný drak mohl dorůst takových rozměrů.

"To je neuvěřitelné ... měly oba zmizet přes Jižní pouště."

Konečně k rohu dorazil a obdivoval se jeho velikosti i kráse. Nebylo to poprvé, co ho viděl, ani odruhé, ale když teď konečně věděl komu patřil zmocnila se ho jisté nadšení.

"Netrub na něj." ozvala se opět dívka a v tu samou chvíli to Krog uslyšel.

 

V mlhách míst dávných, kam paměť nesahá ...

 

Hluboký hlas nějakého starého lidského muže jako by se mu spíš ozýval v mysli než v uších, ale Krog moc dobře věděl, že ho nese vítr z velké dálky.

A on mu musel odpovědět.

Ale teď když věděl, co má před sebou si nebyl jistý, že by to měl dělat.

Dlouhou chvíli tam stál ... až moc dlouhou a potom si najednou vzpomněl na svá léta, kdy nebyl spoután přísahou a na svůj úkol, který mu kdysi zadal jeho nynější velitel a s úsměvem se pustil do práce.

Shodil všechno brnění, dokonce i halenu, aby mu nepřekáželi, a vrhl se k ocelovému ústí rohu.

Jeho prsty se pohybovaly neskutečnou rychostí, když rozplétal složitě svázané ocelové pramínky, které před dlouhými věky on sám zaplétal. Pamatoval si každý uzlík, každou nitku a jeho ruce je stíhaly rozplétat rychleji, než je oči vůbec uviděly.

Dráty oceli byly i po tak dlouhé době stále pružné a několik jich vystřelilo přímo proti Krogovi.

Konečně se mu povedlo rozplést poslední drátky. Uchopil hlavici a silou ji strhl z rohu.

"Co jsi to udělal?" ozvala se zhrozená dívka.

"Vidíš toho mnoho, ale pověsti, které se tradují dole pod tebou, neslyšíš."

Zpocený námahou přistoupil k ústí rohu a ztěžka dýchal.

 

Do lesů, do hor, na pláně, do dolů,

pojďte navrátivší, pojďte zas domů!

 

Ze zemí vzdálených, zapomnění stínů ...

 

Krog slyšel poslední verše prastarého volání a pevně uchopil roh.

"Dlouhá staletí jsi přinášel zkázu. Teď tě žádám o jediné."

Po rohu se rozjely zlaté a rudé žilky.

"Volej se mnou zpět dávné věky!"

Krogův hlas zahřměl nad horou, až se zatřásla, a potom přiložil ústa k rohu a foukl.

Dívka si zacpala uši.

Jednu šílenou vteřinu se nic nedělo, ale potom se ozval zvuk.

Zvuk tak zvláštní, že se z něj motala hlava, nohy se pletly, oči viděly rozmazaně a ruce nebyly schopné nic udržet. A ten zvuk se nesl rychle do dáli.

Daleko, daleko, skrz celý Arkor ...

Ne!

Už to není Arkor, uvědomil si Krog. Je to Adeir. Tak jako před tisíci a tisíci lety.

Krogův roh dozněl a on padl na kolena naprosto vysílený.

Dívka si klekla vedle něj a složila mu hlavu na svou hruď.

"Teď už můžeš spát můj milý." promluvila k němu tiše a on zavřel oči.

Krev mu dál unikala z rány na hrudi, kde ho zasáhl jeden z drátů, které ještě před chvílí rozplétal.

 

Daleko od Matky hory na vrcholu nejvyšší věže Adeirského hradu stál muž v šedém plášti s rudým lemem a s rozpřaženýma rukama a zavřenýma očima čekal na Krogovu odpověď.

Ozval se hlas rohu a muž otevřel oči.

"Tys to dokázal Krogu." jeho slova zanikla v mocném hlasu rohu, který zněl dlouhé minuty.

"Tys to dokázal."