Kruh se uzavírá - kapitola II - Rudá (Dragon Age - fanfikce)

"Paní Solono?" Kovářův hlas zněl nejistě. Oslovená zvedla unavené oči, ale z lůžka se nezvedla: "Neboj se, bude v pořádku."
"Já vím, paní," usmál se posmutněle, "a nikdy ti nezapomenu, jak..." "Chtěl jsi něco?" zarazila nevychovaně jeho ódu hned v začátku. Malým oknem do světnice proudilo světlo a z venku byl slyšet šum probouzející se osady, nic z toho ovšem Solonu nedonutilo vstát.
"Máš tu návštěvu," oznámil. Vyčerpaná dívka přimhouřila oči. "Z hradu," doplnil Owen zcela zbytečně a sledoval, jak zachránkyně jeho dcery pomalu vstala a vyšla ven, stále v těch svých šatech od krve.

Před vchodem ovšem nečekal Teagan.
"Sir Perth?" oslovila vysokou postavu v naleštěném brnění nikoliv nemile překvapeně. Ten bastard Guerrin mladší uměl zvolit první linii.

"Lichotí mi, že si pamatuješ mé jméno, paní Solono," blýskl se rytíř Redcliffu podobnou pamětí, "a je mi ctí, uvítat tě opět u nás."
Mladá čarodějka odpověděla úklonou a úsměvem. Na siru Perthovi bylo něco nepopsatelně uklidňujícího.
"Chtěl bych tě pozvat do našich síní, kde si můžeš odpočinout od svého putování a ..." "Nemohu opustit lůžko nemocné," troufla si léčitelka oponovat, ačkoliv jí to nešlo od srdce.
"Arl posílá svého ranhojiče," ukázal rytíř diplomaticky na za ním stojícího starce. Solona nedůvěřivě nadzvedla obočí.
"Jen jdi, paní," ozval se za jejími zády zrádný kovář, "my to tu již zvládneme."
"V tom případě nemůžeme nechat Arla déle čekat," neskrývala dívka trpkost v hlase a tak jak byla, vyrazila směrem k hradu, s očividně zmateným, byť stále důstojným sirem v patách.

Arl Teagan Guerrin, připomněla si Solona s imaginárním úšklebkem cestou vzhůru na skalní vyvýšeninu, ze kterého shlížel redcliffský hrad na své poddané. Po poražení arcidémona, slavné korunovaci a ještě slavnější svatbě, původní Arl Redcliffu Eamon Guerrin povýšil na královského poradce, přestěhoval se do královského paláce v Denerimu - hlavním městě Fereldenu - a přenechal svoji skromnější pozici mladšímu bratrovi Teaganovi, obyvatelstvem malé kolonie na břehu Calenhadského jezera, zvláště po té patálii se zástupem nemrtvých, ctěným a milovaným. Občas až přespříliš.

"Jistě jsi po cestě unavená," všiml se do teď tichý průvodce jejího šklebu.
"Velmi," odpověděla z části po pravdě a přijala nabídnuté rámě.
Paradoxní situace ji provázely celý život. Ano, byla oslavovaná jako hrdinka Redcliffu, ale zatímco se tehdy v čele nepříliš početné skupinky dobrodruhů prosekávala hromadou "požíračů těl" vyhřezlých z hradu a hrozících vyhubit i civilní obyvatele, hlavní vlna obdivu přeživších směřovala k Teaganovi, který srdnatě ochraňoval svůj lid zabarikádovaný v bezpečí místního kostela.

Když společně vstoupili mezi zdi tvrze, dívka se nevědomky přitiskla ke svému průvodci. Nedoufala, že sem ještě někdy zavítá a ani po tom netoužila. Nedávno natřené stěny bělostně zářily, přesto v nich však viděla odstíny rudé barvy, které připomínaly příliš mnoho smrti, příliš mnoho krvavé magie a až přespříliš temných rituálů.

Redcliffský Arl na ně čekal v hlavním sále. Zde na světle byla zřetelněji vidět změna, kterou zanechal čas, starosti a zodpovědnost. Postoj měl stále stejně vzpřímený, avšak jeho tvář postrádala ten lišácký výraz, na jaký Solona občas ráda vzpomínala.
Jestliže Teagan Guerrin již nebyl to, co dříve, u Solony Amell platila změna dvojnásob. Bývalý Bann Redcliffu si musel silou vůle připomenout tu veselou a dychtivou čarodějku, která jim před již téměř dvěma lety bez řečí přispěchala na pomoc. A nebylo to kruhy pod očima a pobledlou tváří, ani neupraveným zevnějškem, křičící na něho důvod jejího nevyspání. V jejích očí se zrcadlilo cosi, co vídal v pohledu vojáka po prohrané bitvě. Vyčerpání, lhostejnost, otupělost. A ještě dál něco hlubšího, avšak nečitelného.
Dvojice se zastavila těsně u něho, Sir Perth jemně vysvobodil Solonu z rámě a s úklonou odešel. Teagan, vědom si své pozice hostitele dvorně svou návštěvnici uvítal a ona stejným způsobem - leč s odměřeností - poděkovala. Nový redcliffský Arl preferoval přímost před obezřetným oťukáváním. Jeho pokus o nakousnutí ožehavého tématu byl však dívkou utnut v zárodku a nevyspalá léčitelka dala svou nechuť k tématu velmi důrazně najevo. Své pověstné umění diplomatické očividně zanechala kdesi v dáli společně s dobrou náladou. Teagan se rozhodl nejít do střetu - alespoň prozatím - a zaměřil se na druhý důvod svého pozvání.

Byla to zvláštní souhra náhod, že mladá mágyně dorazila do Redcliffu ve chvíli, kdy byla hlavním tématem rozhovoru, jehož se Arl účastnil.
"Není neobvyklé - vzhledem k naší poloze Kruhu mágů téměř na dohled - že naše tvrz přivítala skupinu templářů, avšak tito nejsou obyvatelé Věže," jal se Teagan vysvětlovat, zatímco vedl Solonu po schodech nahoru do obytných místností.
"Co mají společného se mnou?" otázala se dívka netrpělivě. Templáři ji neděsili, v podstatě ani nezajímali, ale Teagan ji vedl čím dál tím blíž k jisté inkriminované místnosti. "Nejsem si jistý," odpověděl Guerrin mladší po pravdě a s překvapení se zarazil, když viděl, že dívka stojí na místě a odmítá pokračovat v chůzi, "ale vyptávali se na tebe, zvlášť na události, které se zde udály, a na které se již dlouho nikdo neptal. Jsi unavená, paní?"
Oslovená se zamračeně rozhlížela po chodbě, kde strávila poslední noc před bitvou o Denerim v neklidném přešlapování. Pak zavrtěla hlavou, aby zaplašila nepříjemné vzpomínky a pokračovala v přerušené chůzi. Je to už přeci tak dávno. Nicméně nenápadně vydechla úlevou, když ji velitel provincie odvedl do další chodby a zcela neznámé místnosti. Pokynul ji rukou a nechal první vstoupit. Pokoj byl očividně určen pro hosty - velmi vzácné hosty dle luxusního vybavení.
"Zde si můžeš odpočinout a osvěžit, paní," uklonil se hostitel zlehka, "pokud se budeš cítit, můžeš se k nám připojit na večeři."
"Pokud se budu cítit?" zopakovala Solona. Teagan se usmál. Skoro tak, jako dřív.
"Možná jsi zde ty i lovci mágů náhodou, možná budeš chtít zjistit víc. A pokud ne, buď zde, jako má milá a zcela neoficiální návštěva jak dlouho budeš chtít," a s úklonou odešel.
Čarodějka se tiše zasmála. Rudovlasý bojovník dokázal být i dobrý taktik. A konec konců, proč ne, pomyslela si dívka, když si prohlížela tmavě modré šaty přehozené přes rám postele, koupel jistě neuškodí a pak může inkognito zjistit, co mají pánové v růžových sukních za lubem.


Žel, plán nevyšel podle jejích představ, protože velitelkou templářských rytířů byla Rylock. Tmavovlasá bojovnice proti všemu magickému byla i mezi svými převážně mužskými kolegy pověstná svojí mírně řečeno zarputilostí. Byl to sice již rok, co se obě ženy viděly naposledy, ale čas očividně neubral na vzájemné nevraživosti mezi lovkyní mágů a čarodějkou osvobozené od vůle Věže.

"Jaká zvláštní souhra okolností," pronesla templářka jízlivě místo pozdravu, ještě než se vedle stojící Arl stihl nadechnout.
"Potěšení je na mé straně," odpověděla Solona se stejně zkřivenými rty.
"Zdá se, že se již znáte," snažil se Teagan vložit do napjatého rozhovoru, avšak marně. Mezi oběma ženami lítaly téměř viditelné blesky nenávisti.
"Smím vědět, co tě přivádí zpět na toto místo?" otázala se templářka tónem znějící spíš jako rozkaz.
Solona si založila ruce a naklonila hlavu ke straně: "Vracím se domů," odpověděla se zvláštním úsměvem. Z jakéhosi důvodu to Rylock nemálo rozhořčilo. "Jestli se chystáš naverbovat všechny své kolegy mezi Šedé strážce, pak věz, že mám do toho ještě co mluvit!" pohrozila.
"To je ale úžasný nápad," tiše se rozesmála velitelka Stážců.
Lovkyně nebezpečných čarodějů začala vidět rudě: "Strážci byli vždycky úkrytem pro zločince a krvavé mágy," dávala hlasitě najevo své spravedlivé rozhořčení, "ale to jim nedává úplnou beztrestnost. Pamatuj na to," a s tím se otočila a rozhodně kráčela k východu.

"Nemám v úmyslu verbovat krvavé mágy," zavolala za ní Solona, "ale musím tě zklamat," neodpustila si, "přesně to jim přijetí mezi Strážce dává."
Rylock se s trhnutím otočila na patě, ale místo očekávaného výbuchu promluvila nezvykle klidně: "Chceš zlomit křehké příměří mezi mágy a kněžími, které jsi pomáhala vytvořit? Jsou dána pravidla, které musíš i ty respektovat," a triumfálně zamávala jakýmsi pergamenem, "když uteče krvavý mág a vrah v jednom, patří nám." Dívka rádoby lhostejně pokrčila rameny. "Ať už to je kdokoliv," pokračovala templářka neošálena čarodějniným klidem, "třeba tvůj Jowan," a s vítězoslavným výrazem, který nedokázala potlačit, když viděla ten Solonin, konečně vypochodovala ze sálu se zbylými templáři v závěsu.

Hrobové ticho, které se rozhostilo v jídelním sále, bylo téměř hmatatelné. Jowan. Jistě, byl to krvavý mág, uprchlík z Věže, téměř úspěšný vrah bývalého Arla Eamona Guerina a nepřímý strůjce té krvavé redclifské invaze. Ale byl to také její přítel z dětství, spřízněná duše a hlavně nešťastník s neuvěřitelnou schopností ocitat se v nesprávný čas na nesprávném místě.

Solona se s vytřeštěným zrakem otočila na Teagana, jakoby od něho očekávala vysvětlení. Ten jen zavrtěl hlavou: "Neměl jsem o tom ani ponětí. Předpokládal jsem, že ho už dávno popravili." Čarodějka zavřela oči. Mohla na něho mít vztek, mohla ho nenávidět, ale věděla, že na Teaganovu pravdomluvnost se může spolehnout.

"Co budeš dělat?" zeptal se jí po další chvíli ticha. K jeho překvapení jen pokrčila rameny: "Má pravdu, patří jim."
"Nepoznávám tě, má paní," oslovil její pomalu se vzdalující záda. Neodpověděla, jen se ještě o něco více nahrbila.
"Mohu tě alespoň doprovodit?"
"Východ najdu sama."
"Do Věže."

To konečně zabralo a Solona se otočila s překvapeným výrazem.
"Chystám se navštívit svého synovce," pousmál se. Pochybovačně nadzvedla obočí: "Právě teď? Další náhoda?" "Já nevěřím na náhody, paní Solono," odpověděl vážně, "ale na správná rozhodnutí."
Dívala se na něho, jak stojí u nyní opuštěného jídelního stolu, tak si jistý sám sebou a svým postavením v malém světem kolem sebe. Pak kývla hlavou: "Za hodinu odcházím."
Usmál se: "Dej mi dvě, a můžeme spolu odplout." Zarazila se a pak se proti své vůli usmála v odpověď: "Budiž." A s tím odešla.