Kruh se uzavírá - kapitola V - Přátelé a milenci (Dragon Age - fanfikce)

Druhý den ráno začalo pršet a nepřestalo ani večer. Pozitivní bylo, že déšť očividně zahnal do úkrytu všechna ta monstra, před kterými je varoval kapitán "Královny". A tak ušli celkem velký kus cesty, byť mokří na kost.

 

Rozbíjení tábora probíhalo v nenaloženém tichu. Co nebylo mokré skrz na skrz, bylo alespoň řádně provlhlé a Solona vyčerpala poslední zbytky energie na vysoušení stanů. Vysílená čarodějka ležela se zavřenýma očima na břiše na podlážce jejich - dívčího - stanu a pomalu se propadala do bezvědomí. Povolování šatů ji trochu probralo.

 

"Nemůžeš spát v mokrém," kárala ji Leliana, když se ji pokoušela vytřást ze svršků, "a už vůbec ne v botách! Natož v takových!" dodala pohoršeně. Solona se i v mrákotách pousmála. Její zablácené a ochozené pohorky dávaly rodačce z orlaiského módního střediska najevo, že čarodějka nadále upřednostňuje pohodlí před stylem. Neřekla ale nic. Byla příliš unavená a bylo příjemné nechat o sebe pečovat. Lehce se roztřásla před studeným vzduchem dotírající na odhalenou pokožku a z posledních sil se natáhla pro přikrývku.

 

"Počkej chvíli," zarazila ji Leliana a než se Solona zmohla na odpověď, uslyšela slabé cvaknutí a pak ucítila zvláštně nasládlou vůni. Otevřela oči, zaklonila hlavu a otočila se na spolubydlící. Šero ve stanu zaháněla jen jedna malá svíce, jejíž plamínek tvořil na plachtě nezřetelné kmitající stíny. Leliana seděla bokem ke světlu, z výrazu obličeje bylo sotva vidět soustředěné vrásky na čele a nakláněla se nad malou lahvičkou ve své dlani. Otočila se na ležící dívku a snad se i usmála, když se k ní přisunula.

 

"Tohle tě zahřeje," a překvapivě nenalila obsah flakonku do kelímku, ale na své dlaně.

"Lehni si a uvolni se," rozkázala a položila své ruce na Solonina překvapená záda.

"Leli? Co to děláš?"

"Masíruju tě, Sol."

Sol se rozhodla už další přihlouplou otázku nepokládat a znovu zavřela oči.

Její vztah s Lelianou byl jeden z těch nedořešených. Jeden z mnoha. Oblíbila si mladou bardku od první chvíle, kdy ji potkala kdysi dávno v Lotheringu. Už tehdy ji připadala zvláštní, a už tehdy tušila, že za její naivitou a dychtivostí se skrývají temné mraky. Bohužel Leliana si Soloninu péči a potřebu pomoci vysvětlila jinak a její náhlé vyznání uvrhlo obě dívky do hlubokých rozpaků a na čas zkalilo jejich přátelství.

 

"Sol! Jsi napjatá jak struna!"

 

Solona si zhluboka povzdychla: "Nesnáším holá záda." Leliana vyprskla smíchy, Solona chvilku po ní.

 

"Mnohem lepší," pochválila masérka klientku a zaryla prsty mezi lopatky. Solona napůl bolestně napůl slastně vydechla. Lelianiny prsty byly zhrublé od luku a pestré minulosti a v kombinaci s omamně vonícím olejem dělaly zázraky, Solona si až teď začala uvědomovat, jak ji vlastně všechno příšerně bolí a jak se ta bolest pomalu mění na vláčné blaho. Ruce mladé bardky tančily na čarodějčině ztuhlém krku a ta nesouhlasně zamručela, když magie ustala.

 

"Otoč se," pravila majitelka kouzelných prstů a doslova se zachichotala, když se ležící rozteklé tělo opět celé napjalo.

"Kdy ses naposledy někomu odhalila?" zeptala se nevěřícně.

"Nedávno," prskla čarodějka, "i když to asi nebudeš počítat," dodala tiše při vzpomínce na vlčí souboj.

"Vždyť jsi živoucí legenda!" "Lidé na legendy jen zírají!"

 

"Děláš si to sama," nesmlouvavě odmítla Leliana litovat svoji přítelkyni, "zahalená až ke krku, žádný účes, žádné líčení, ani šperk! A ten tvůj mučednický výraz!" nebrala si servítky, "matka představená by tě mohla dávat za vzor svým novickám!" "To není pravda!" vybuchla čarodějka, a pak vyprskla smíchy nad tou představou. Leliana ji následovala.

 

Pak si čarodějka tragicky povzdychla a otočila se na záda.

"Tohle schováváš?" bez kapky diplomacie a studu okomentovala Leliana. Solona se zamračila a zavřela oči. Slyšela, jak druhá dívka opět otevírá lahvičku a omamná vůně zintensivněla.

 

Čarodějka se napjala a trochu vydechla, když ji bardka pomalu promačkávala ramena a klíční kosti. Je to jenom tělo, přesvědčovala sebe samu, ve stanu je téměř tma a ona je jen dobrá přítelkyně. Mantra selhávala. Solona nahotu nesnášela. Už od Věže. Byla příliš dobrá studentka, spolužačky si neopomněly odpustit jedinou narážku na její nedokonalosti tělesné. Přesvědčovala se, že z nich mluví závist a hloupost. Přesto se chodila mýt pozdě v noci a sama. Po odchodu z Věže byl dětinský stud za svůj vzhled nahrazen dospělými starostmi o osud světa, poslední dobou se ale opět nejlépe cítila ukrytá v černých šatech s vysokým límcem. A přikrytá pláštěm. Alespoň nemohla být obviňovaná z okázalé provokace.

 

Když se zachichotala, Leliana zvedla dlaně z dívčina břicha. "Šimrá?" Zavrtěla hlavou a otevřela oči: "kdyby teď někdo z nich vstoupil..." Leliana se rozverně zasmála: "Jeden by omdlel a druhý by se chtěl přidat." To vyvolalo další veselí.

 

Nahota vlastně není tak strašná, když si na ní jeden zvykne, pomyslela si čarodějka. Leliana, jako by ji četla myšlenky se znovu natáhla pro kouzelnou lahvičku a mohutně si omastila dlaně. Pak lišácky blýskla zuby: "Teď zavři oči a zhluboka dýchej." Čarodějka poslechla už bez svíravého pocitu. Je to příjemné. I Lelianiny zhrublé dlaně na její hrudi. Její tak dlouho neopečovávaná místa vyvolávala vzpomínky na jiné dlaně, stejně jemné, ale mnohem větší a mnohem, mnohem drsnější, zhrublé od rukojeti meče. Solona si povzdychla. Byla to tehdy velmi podobná noc, pršelo, byli unavení, ale zase ne příliš. Pamatovala si jejich rozechvění, nedočkavost a trochu obavy a ty jeho hnědé oči zářící obdivem. "Alistair..." zašeptala. A otevřela oči.

 

Leliana se nad ní skláněla tak blízko, že jí její vlasy šimrali po tváři. Řekla to nahlas? Dívka se ale netvářila dotčeně, ani zraněně. Její výraz byl... Soloně se zatajil dech. Široce rozevřené oči, pootevřená ústa. Ve vzduchu se vznášelo nepopsatelné kouzlo a vůně damiány. Leliana se naklonila níž, až se jejich rty setkaly, jen letmo, přesto způsobily zrychlený tep i dech. Leliana se posunula a znovu ji políbila. Ne na ústa. Sol zavřela oči a zaklonila hlavu. Pak zaúpěla. Ještě jednou, hlasitěji. Snažila se to potlačit, ale bardka věděla přesně jak se dotknout, kde přitlačit, kdy zpomalit. Solona vykřikla a pak explodovala jako ohnivá koule.

 

Ticho. Jen tlukot srdce a vlastní dech.

 

"Promiň," lehla si Leliana vedle rozechvělého těla, "ale musela jsi to ze sebe dostat." Solona na ni třeštila zrak. "A ještě něco," pohladila ji bardka po tváři. To jemné gesto jako by v čarodějce něco vytrhlo. Zkřivila obličej a zavřela oči. Ale už bylo pozdě. Slzy začaly o překot proudit a vpíjet se do podložky. Tolik milovat a zůstat tak sama. Lament se změnil v tiché bědování, ale i vzlyky nakonec postupně slábly, až ustaly úplně. Po kempu se opět rozlilo ticho.

xxx

 

Ráno bylo stále zatažené a na nebi visely těžké mraky, ale Solona se cítila lehká jak peříčko. Pátravé a vyhýbavé pohledy u snídaně by ji měly uvádět do rozpaků, ale popravdě měla co dělat, aby se nahlas nerozesmála.

 

Po skromném ranním jídle nastal navlhlý ranní úklid. Leliana pomáhala Teagenovi skládat celtu, pak prudce vstala, založila si ruce v bok a naklonila hlavu. Teagan ji napodobil, ovšem méně okázale.

 

"Měly byste brát ohled na mladého templáře," odpověděl na nevyřčené a jeho obličej neopouštěla dotčená výčitka, která tam byla usazená již od samého rána. Dívka prudkým pohybem mávnula rukou do míst, kde před chvílí mladá čarodějka hasila oheň: "Při svaté Andraste! Máš vlastně představu, kdo to je, sire?! Porazila Arcidémona - vlastním mečem mu rozpárala břicho! Celý Ferelden by ji měl ležet u nohou! A ona zatím prchá sama před sebou!"

Sir byl očividně překvapený tím náhlým projevem temperamentu od mladé bardky a rozhodl se pro diplomatický ústup, zatímco Leliana trhanými pohyby házela pokrývky do batohů.

xxx

 

Solona otírala poslední kus nádobí a když uslyšela chřestivé kroky, s úsměvem se otočila. Cullenův obličej donutil její úsměv povadnout. Znala ty pokrčené vrásky na čele a lesknoucí se oči. Ani nehlesla, když ji přitiskl na nejbližší skalisko a divoce políbil.

 

Cullen znal to ohlušující hučení v uších, tlukot srdce a téměř hlasité proudění krve po celém těle. Bylo to omamné, zakázané, nebezpečné a tak návykové. Ale něco bylo jinak. Trvalo chvíli, než si uvědomil její strnulost. Kdyby se alespoň bránila! Rukama, zbraní, magií. Ale ona tam jen tak stála, jako by na něco čekala. Kam až by ho nechala zajít? Najednou si nebyl jistý, jestli to vlastně chce zjišťovat. Pomalu se od ní odtrhl a pohlédl na ni. Neměla ten svůj rozpolcený, ani napjatý výraz. Byla až k zešílení klidná, v ruce stále držela neumytý plechový talíř. Chytil ji za obličej a propaloval ji pohledem, když hledal tu tvář, která ho honila ve snech tolik let.

 

"Je pryč," zašeptal pak zoufale. Tak dlouho ... a teď ... Zatnul pěsti. To prostě nebylo fér. Lehce se dotkla jeho tváře a přinutila ho zvednout zrak. Její hnědé oči byly měkké a posmutnělé, ale stále klidné.

 

"Je pryč," zopakovala, "ale já tu stále jsem." Chytila ho za ruce a stiskla je k sobě. "A vždycky budu." Díval se na ni nechápavě a s nepochopitelnou lítostí sledoval, jak horečka ustupuje, tep se uklidňuje, dech zpomaluje. Objala ho a on vydechl a po tolika letech ji tiskl a držel bez spalujícího šílenství. Byla pryč. Stvořiteli díky!

 

Významné odkašlání je přinutilo od sebe provinile odskočit. Na okraji skal stál Teagan s neproniknutelným výrazem: "Měli bychom vyrazit, než začne znovu pršet." Cullen rychle odkráčel, aniž o vyrušitele zavadil pohledem. Teagan se na Solonu podíval s káravě pozvednutým obočím a chystal se mladého templáře následovat. Výbuch smíchu ho přiměl otočit se zpět.

 

"Zdá se vám něco humorného má paní?" zeptal se s přehnanou dvorností.

"Ty!" odpověděla třesoucím se hlasem v nekontrolovatelném záchvatu smíchu. Teagan se založenýma rukama položil dotaz: "Proč že to paní?" a Solonin smích se pomalu začal měnit.

 

"Ten tvůj výraz! To tvoje pobouření! TY! jehož možný dědic leží zakopaný na břehu Calhenského jezera pod květy Andraste!" ke konci už křičela.

 

Teaganovi nebezpečně ztvrdly rysy, když se k hysterické dívce přibližoval.

 

"Obávám se, že nejsi obeznámena se situací na hradě.." "Já se obávám, že jsem až přespříliš!"

 

"Opravdu?" zvedl obočí, ale i přes klid v obličeji se mu lehce chvěl hlas, "myslíš, že my, páni, zneužíváme své ubohé poddané? Nenapadlo tě, že by to mohlo být i naopak?" Tentokrát ztuhl obličej Soloně a zaťaté pěsti ji začaly slabě světélkovat, což však redcliffský arl přes svůj vlastní vztek neregistroval.

"Někteří nebo některé hledají různé cesty jak přilepšit sobě nebo svým potomkům." To už byl na krok od ní.

 

"Ta dívka.." "Velena." procedila skrz zuby, "Velena. Uměla využít mé slabosti k..." odmlčel se. "K ženám?" doplnila ho s mrazivým klidem. "K ženě," nechal se Teagan zmást a zvedl ruku k jejímu obličeji. Jeho let zabrzdila skála po deseti metrech.

 

Oklepat kamenné zbytky mu pomohla Leliana. "Hádat se s mágem..." zavrtěl hlavou Teagan. "To bylo jen takové malé poškorpení," uklidňovala ho dívka rozverně. "Kamenná pěst je kouzlo, které slouží spíš pro varování," doplnil Cullen z odstupu a jen Stvořitel ví proč, se při tom téměř spokojeně usmíval.