Kruh se uzavírá - kapitola VI - Věž (Dragon Age - fanfikce)

"To není možné!"

Ten výkřik měli na rtech všichni čtyři, ale jako první jej použil Cullen.

 

Vyškrábali se na kopec, ze kterého podle plánku od kapitána měli mít Aenorskou pevnost na dohled. Jediné, co se ale před nimi otevíralo, bylo širé moře s divokými vlnami. Dívali se beze slova, jakoby čekali, že trpělivost bude po zásluze odměněna.

 

"Nemůže to být nějaká iluze?" zeptal se Teagan tónem člověka, kterého v oblasti magie už nemohlo nic překvapit.

"To jistě může," kývl hlavou mladý templář a obrátil se na čarodějku, "ale bez přesně určené polohy to nemůžeme zaměřit."

"Chci vědět, co to znamená?" položil Teagan dotaz i odpověď sobě samému.

Mlčky se otočili a založili nový tábor.

 

"Musí být nějaká cesta," zkusila to s trochou optimismu Leliana, když se jí ticho kolem ohně již zdálo nesnesitelné, "vždy nějaká je."

"Můžeme počkat na templářskou loď, aby nás dopravila do hlavního přístavu," navrhl Teagan s lehkou ironií. Ta představa byla samozřejmě směšná. Do Aenoru putují mágové pouze v poutech a většinou na pokraji šílenství.

"Každá čarodějná nebo templářská pevnost má tajný vchod," významně se dívala Leliana na Cullena.

"Musí mít," zvedl se templář, "jinak by nás Gregoir neposílal. Ani Irving," dodal po chvíli. Solona se nevyjadřovala.

"No?" nevzdávala se Cullen, "neumíš odstranit iluze?" "Ne," ušklíbla se mágyně, "z principu. A co tvoje" čistící" kouzlo?"  vrátila úder.

"Má malý dosah." "Tak to abychom začali."

 

Bylo to úmorné a zdlouhavé, prohledávat ostrov kousek po kousku, zda někde neprotéká magie, ukrývající tajný vchod. Solona se snažila držet se z dosahu kouzla, templáři oblíbeného, mágy nenáviděného, přesto jí jeho doprovodný zvuk neumožňoval soustředit se. A tak na ně zplozenci vyskočili jen o vteřinu později, co se ozval varovný výkřik. Ozbrojených oblud nebylo moc, ale Cullen byl příliš vyčerpaný, takže se rozestavili kolem něho a zatímco Teagan sekal mečem do těch nejodvážnějších, Leliana vysílala své střely téměř se stejným decimujícím účinkem, jako Solona svá kouzla.

 

Po boji se na sebe všichni zadívali se stejnými vítězoslavnými pohledy. Kde byli zplozenci, tam byly podzemní tunely! A jistě nedaleko. Chvíli to trvalo, ale pak uviděli hromadu kamení, která byla příliš upravená na to, aby vznikla náhodným sesuvem. Jediná ohnivá koule z dostatečné vzdálenosti odhalila temnou díru.

 

Podzemní chodba nebyla příjemným místem. Temnotu zaháněla zapálená louč, ta ale zvýrazňovala lesknoucí se zdi, bílé kosti na zemi a občas blýskající se oči neznámých tvorů. Ačkoliv na ně nic neútočilo, instinktivně se shlukli k sobě, hromadně cítící neurčité ohrožení.

Tunel se táhl do nekonečna. Nikdo nemluvil, všichni se snažili napínat zrak a dohlédnou do konce. Občas někdo klopýtl. Až když Soloně začalo hučet v uších a cítila, že se pomalu kácí k zemi, uvědomila si jejich obrovskou chybu. Ale bylo již pozdě.

 

xxx

 

Cullen ušel ještě několik metrů, než mu to došlo. Pak se zarazil a rozhlédl kolem. Rozmazané kontury, těžko odhadnutelné vzdálenosti, a pak konečně prozření, že objekty obyčejně nevisí ve vzduchu a svět nemá šedou barvu. Byl v Říši snů. Byl si jistý, ačkoliv zde byl poprvé, alespoň vědomě. Ale učení církve bylo v této oblasti dost popisné. Jak se sem však dostal, netušil. Důležité bylo zachovat chladnou hlavu a pevnou mysl.

 

Rozhlédl se pořádně. Do jakých zákoutí mysli ho démon, na něhož si ale nevzpomínal, poslal? Kolem bylo několik šedočerných stromů a oschlé keře, které se ovšem zdály pečlivě seřezané. Za stěnou - parku? - se rýsovaly zdi vysokého stavení, skrytého v mlze. Automaticky zamířil k domu, a pak to uslyšel. Nezřetelné, ale přesto identifikovatelné. Změť šepotu, mumlání, občas prolnuté tichým zaúpěním. Otřásl se. Grennfell. Azyl templářů ve výslužbě. Jeho obraz, opravil sám sebe silou vůle. Bylo to neutěšené místo, plné starých mužů, většinou nevidomých, některých v hluboké apatii, jiných propadajících záchvatům agrese.

 

Ale všechno bylo lepší než zdi Věže, na kterých i přes očistu stále viděl stopy zaschlé krve mágů, templářů i netvorů. A když se začaly šířit zvěsti o třech nezvěstných učednících, sám Gregoirovi navrhl, aby ho poslal pryč. Věděl, že by brzy nezůstalo jen u nepodložených pomluv. Ale místo toho, aby zde nalezl klid, propadal čím dál větší beznadějí a ne pouze proto, že měl denně před očima svoji vlastní budoucnost.

 

Vzpomínal si na úlevu, vidět po několika týdnech "normální" templáře. Skupinka kolegů se zde neléčila z přemíry lyria - té úžasné esence, která dodávala magickou sílu čarodějům a zároveň zvyšovala schopnosti templářům proti kouzlům bojovat. Byli na stopě krvavému mágovi, který se proti vší pravděpodobnosti ukrýval v okolí a jak se ukázalo, měl prsty ve zmizení několika senilních kněží.

Cullen cítil, jak ho opět pohlcuje nenávist k těm, co mávnutím ruky dokážou zničit svět. Zatřásl hlavou. Už to přeci překonal. Nebo ne?

Uslyšel kroky.

Cullen zajatý v Říši věděl, kdo se k němu blíží a chtěl utéct. Ale Cullen ve vězení starobince se schoval za nejbližší mohutný kment a pevněji sevřel meč.

 

Vypadala jinak, než když ji viděl naposledy. Tehdy byla vyděšená a značně otřesená zkázou Věže, ale zároveň plná odhodlání a sebejistoty, když se vydávala porazit vůdce povstalců Uldreda nebo alespoň to, co z jeho lidské podstaty tehdy zbývalo.

Teď byl strach pryč. Naopak vypadala, jako by se už neměla čeho bát. A jakoby z toho vědomí plynula prázdnota a otupělost.

 

Byla sama. Dobře. Cullen zavřel oči a vyslovil zaklínadlo. Ne, ne zaklínadlo. Modlitbu! A vší silou mentálně udeřil. Solona padla na zem jak podťatá. Rozeběhl se k ní a přiložil jí jílec meče zezadu na krk. Ani tehdy se nepohnula. Klidně může bodnout. Nikdo se nic nedozví, tady v zapadlých končinách Fereldenu. Může ji prohlásit za krvavého mága, pokud už jím není, jistě k tomu nemá daleko. Přitlačil o něco víc. Na černém koženém límci se objevila prasklina. A v ní se zableskl úzký zlatý řetízek. Cullen zaváhal.

 

Na zbytečně dlouhou minutu. Uslyšel spěchající kroky.

"Co se to tu děje?" ptali se templáři zaraženi podivnou scénou. Cullen odtáhl meč. Solona beze slova vstala a pomalu se otočila, čistíc si při tom oblek. Přejela očima kruh postav v brnění a zastavila se pohledem u nejmladšího. Nevydržel a sklopil oči jako první.

"Prý tu máte problém s krvavým mágem," vytáhla z kapsy ruličku pergamenu a podala ho nejbližší kovové ruce, "poslali mě situaci prošetřit. Z velitelství Šedých strážců," dodala dřív, než Cullen stačil vyslovit uštěpačnou poznámku o zloději honícího lupiče. Velitel templářích "lovců" si přečetl lejstro a uklonil se: "Omlouvám se, došlo k omylu. V těchto končinám bohužel častému."

Neodpověděla, jen se rozhlédla: "Kde byla - byl - naposledy spatřen?"

"Dovedeme tě tam."

"Není třeba."

"Uvidíš, že je."

Všiml si ještě někdo další, jak ji ztuhla tvář než se otočila k odchodu?

"Počkej, paní," zavolal další ze skupiny, "tohle bude asi tvoje," a podával ji zlatý řetízek sebraný z trávy. Řetízek, který malý Cullen dostal od matky před svým odchodem do Církve, a který mladý Cullen věnoval tmavooké čarodějce před jejím odchodem z Věže.

"Ne, není," odpověděla a odešla.

 

Nevěděl jak, ale najednou všichni stáli před dřevěnou branou blokující vstup do kamenné věže, která se tvářila na pokraji rozpadu, ale instinkty všem hlásily, že není možné ji dobít silou. Nejstarší templář, jehož jméno si Cullen nevybavoval, přiložil dlaň na dřevěný povrch a kývl na mladou mágyni. Cullen poznal, že jí došlo, jak je věž chráněna - stejně jako podzemí "jejich" Věže - částečně kouzly, z části templářskými zaklínadly. Ale zdaleka nevěděla všechno. Přiložila dlaň vedle druhé široké a vypustila kouzlo. A okamžitě s úlekem uskočila. Cullen nemohl přeslechnout uchichtnutí za přílbicemi.

"Magická clona," oznámil konverzačním tónem hlavní templář.

"To mi říkáš teď?" přimhouřila oči.

"Nevěřila bys mi," odpověděl suše. Solona zaměřila svou zlobu na vchod.

"Nedokážeš to a zbytečně se vysiluješ. Uvnitř je takových pastí mnohem víc."

Čarodějka přestala s marnou snahou a překvapeně se na templáře obrátila: "Jak jste se tam tedy dostali? "

"S pomocí mága."

"Dobrovolnou?"

"Ano. Po chvíli," lhostejně pokrčil rameny a zadíval se na kamennou věž, "nedostali jsme se dál než do druhého patra. A vzhledem k vaší nátuře bude jistě v posledním," a ukázal na sedm malých oken v řadě nad sebou.

 

Cullen se pro sebe nevesele usmál. Jestli existovalo nějaké opravdu účinné zaklínadlo, pak začínalo slovem "nedokážeš". A trocha té templářské arogance také vykoná své.

 

"Budeme tedy spolupracovat?" ušklíbla se dívka. "Cožpak to neděláme?" odpověděl stejným tónem velitel templářů.

Solona ustoupila o krok zpět: "Na tři," a plnou silou své magické moci udeřila do vrat společně s templářem. Útok ochranného kouzla těsně před dopadem zastavil templářský štít. Brána se otevřela.

 

Postup byl nekonečný. Dveře za dveřmi, past za pastí, patro za patrem postupovali se Solonou včele a Cullenem na úplném konci procesí. A tak pozoroval. A viděl, jak po každém dalším prolomení bariéry se Soloně více a více chvějí prsty. A přemýšlel, jak je zvláštní, že ji vůbec nezajímá osud ostatních mágů, jen až s maniakální zarputilostí pokračuje dál. Co plánuje udělat s kolegou, který se na ně již chystá v nejvyšším patře? Cullen by ještě před několika hodinami odpřísáhl, že ho chce zachránit. Ale při jejím výrazu tuto jistotu ztrácel. Proč se vydala do tak zapadlých končin a sama? Opravdu ji vyslali Strážci?

Cullen se zarazil. Byly to jeho myšlenky? A kterého z nich? Co tím vlastně myslí? Soustředění bylo čím dál těžší, jak se víc a víc nořil do dávného příběhu. Ještě pořád může odejít a sen ukončit. Ale ještě chvíli vydrží, už jsou skoro u cíle.

 

Sedmé patro. Poslední vchod vyzývavě pulsoval modrým světlem, templáři se chystali na finální souboj. Solona seděla na zemi opřená o zeď. Vypadala, že spí, ale Cullen viděl, že je polomrtvá vyčerpáním. Nešlo tomu odolat. Přistoupil k ní a poklekl. Zmateně zvedla oči. Viděl v nich únavu a porážku a ještě cosi jiného - němou prosbu.

"Dokážeš to?" zašeptal, aniž věděl proč. Otočila svou ruku dlaní vzhůru. Na jejím povrchu se leskly modré proužky magie - téměř neviditelné. A pod nimi, přímo na povrchu kůže, bílé čáry. Jizvy, které se nehojily. Byla téměř bez moci. Nenápadně se otočil a sáhl pro svou zásobu lyria. Zavrtěla hlavou - to nestačilo.

"Odpočiň si," slyšel sám sebe.

"Nepomůže," odpověděla na hranici šepotu.

Až teď mu to došlo. Vždyť i templáři byli vyčerpaní víc, než by se čekalo. Pevnost blokovalo přirozenou regeneraci. Ale bojovníci více spoléhali na svou fyzickou sílu.

 

Otočil se zpět akorát včas, aby viděl, jak pomalu vytahuje nůž. Rozbušilo se mu srdce. Věděl, ó ano, teď už věděl. A přece to nezastavil.

"Zabav je," poručila a on poslechl. Šel, hádal se, vznášel pochyby, dotazy, dokud je nepřerušilo hřmění.

Solona pomocí krvavé magie otevírala poslední bránu. Než se ostatní mohli začít podivovat, sám se do ní silou opřel. Dveře se rozletěli a oni vběhli dovnitř.

Cullena obklopil kouř. Nepamatoval si z boje mnoho, jen hrozný lomoz a oblaka dýmu. Teď využil luxusu pozorovatele. Solona pomalu, ale urputně postupovala dále, blíž a blíž k nepříteli. Vlastně nepřítelkyni, jak se již dalo poznat. Pak se zarazila a zahleděla se na ni. Cullen viděl ten pátravý a pak zklamaný výraz. Stále netušil, koho zde hledala, ale tahle to očividně nebyla. S novou vervou se pustila do kouzlení a zaneprázdnění bojovníci naštěstí neregistrovali, co kouzlí. Do chaosu začali vkládat řád. Vytvářeli kruh, do jehož centra chtěli lapit čarodějnici. Nebo možná obě. Jeden sice zavolal varování, ale ne dost nahlas.

 

Co by se stalo, kdyby tehdy nezasáhl. K čemu byla Fereldenu bývalá hrdinka? Ti mají přeci stát na podstavci. Arcidémon již není, Šedí strážci stále těží z nově nabyté popularity, v království, alespoň tom lidském, zavládl mír. Cullen zatřásl hlavou. Čí byly tyhle myšlenky? Pak se nadechl a hodil ochranný štít. Přesně ve chvíli, kdy ostatní z uzavřeného kruhu udeřili. Ozval se šílený výkřik a pak padlo ticho, které rvalo uši. Na zemi ležely dvě zakrvácené postavy, ale Cullen věděl, že jedna z nich stále dýchá. Vzal ji do náruče a odnesl z pekla ven.

 

Spící vypadala tak mírumilovně a hned po probuzení tak zmateně. Jaké to musí být, vidět tohle každé ráno? Cullen s povzdechem zavřel oči.

"Jsi v pořádku?"

Usmál se a kývl: "A ty?"

Neodpověděla a podívala se na své dlaně. Bílé jizvy byly pryč, zato na zápěstí se rýsovaly nové, rudé.

 

Promnul si oči: "Proč? To není jiná možnost?"

"Určitě ano. Ale nikdy na ni nepřijdu včas."

Nastalo ticho. Ne to nepříjemné a napjaté, které mezi nimi panovalo téměř celý život ve Věži. Oba byli příliš unaveni.

 

"Kde jsou ostatní?" zeptala se po chvíli.

"Prohledávají trosky."

"Ty ne."

"Já jsem našel, co jsem chtěl."

Zvedla tázavě obočí a pak se zasmála. On po chvíli taky, když si uvědomil dvojsmyslnost svého prohlášení a s ublíženým odfrknutím vytáhl z kapsy svitek.

"Nezajímá tě, jak se dostávala dovnitř?"

Ten její dychtivý výraz, když hltala popis teleportačního kouzla, byl neodolatelný.

"Tohle je také tvoje," polkl, když ji podával zlatý řetízek. Nastavila dlaň a posmutněle se na něho usmála. Pak ji zrak klesl na jeho rty. Cullen se automaticky sklonil.

 

Takhle to ale přeci tehdy nebylo. Nebo ano? Srdce tlouklo jak zběsilé. Alespoň na chvíli zapomenout na to, co provedl. Přikrýt hanbu jinou vinou. Cullen zavřel oči.