Sen

S hrůzou se probudil.
Seděl na posteli a po čele mu stékaly pramínky potu, cítil chlad. Rozhlédl se, naštěstí ostatní tvrdě spali a ničeho si nevšimli. Michael na druhé straně pokoje mírně zachrápal, otočil se na druhý bok a něco si ze spaní zamumlal. Znělo to jako: ,,Špagety ne."
John se tomu musel usmát, lehl si zpět na postel a přitáhl si k sobě deku. Venku zuřila sněhová vánice a občas zalomcovala oknem v chlapecké ložnici.
Díval se na těžké závěsy a věděl, že už neusne. Brzy má být úplněk. Ramenem mu projel ostrý chlad, jako tenkrát když se to stalo.
Nikdy nevěřil, že by ho mohlo něco takového potkat. Byl mladý a měl ještě spoustu iluzí a snů. Svět pro něj byl vším a on chtěl být jeho součástí.
Pak se ale všechno jedné srpnové noci změnilo. Bolest, chlad a krev. Začal se nenávidět a v jednu chvíli nenáviděl i ten svět, nedokázal pochopit, proč se mu to stalo.
S otcem se vždy večer dívali na oblohu, on mu vyprávěl příběhy o velkých hrdinech, slavných činech a nebo prostě jen o dalekých místech, ale to všechno už bylo pryč. Už nikdy se nepodívá na hvězdy, aby necítil lítost.
Byl vlkodlak.

* * *

,,Johne!"
Slyšel její volání už z dálky, ale nechtěl s ní mluvit.
,,Johne! Tak slyšíš? Zastav se." Ani teď se neotočil, šel dál chodbou, míjel ostatní studenty a předstíral, že ji neslyší. Ruch na chodbě byl velký a dívce, co ho volala, se brzy ztratil.

* * *

,,Dojdu se ještě napít, zatím můžeš venku nastavit dalekohled," řekl synkovi. Chlapec zajásal, rychle si oblékl bundu a otevřel dveře na zahradu.
Byl úplněk a hvězdy zářily svým magickým světlem. Kolem měsíce byl krvavý kruh, bylo to jako Znamení, ale nikdo si toho nevšímal.
Nechal otevřené dveře, z pokoje doléhalo na zahradu trochu světla, ale i tak musel počkat, než si jeho oči zvykly na tmu. Pak došel k dalekohledu, chvíli jím točil a nastavoval jej, tak jak ho to otec učil. Podíval se na hvězdy, aby si vybral tu nejkrásnější, jak rád je sledoval a téměř nikdy se nemohl rozhodnout, která to bude. Zrovna jedna spadla, když za sebou uslyšel kroky.
Otočil se, aby to mohl otci povědět, ale místo něj uviděl něco jiného. Chtělo se mu křičet, ale když otevřel ústa, oněměl.
Všechno, co bylo potom, bylo tak rychlé.
Dlouhé mrazivé zavytí, rychlý skok a pád na zem. Vlkodlakův horký dech a odlesk milovaných hvězd v zuřivých očích…
Bolest… ostrá bolest… jakoby jeho žilami koloval led.. nemohl se hýbat, jen dýchal. Cítil krev, svou krev. Nad ním svítil měsíc a kolem něho krvavý kruh, viděl jej, ale teprve teď pochopil.
Jako z dálky slyšel hlas svého otce, který k němu běžel a volal ho. Skláněl se nad ním a stále ho volal, ale to už on nevěděl.

* * *

,,Johne, hledala jsem tě."
Řekla mu světlovlasá dívka trochu vyčítavě, ale šťastně, že ho konečně našla.
Seděl u jezera, zády byl opřený o rozložitý strom. Čekal na ni. Věděl, že ho najde. Nechtěl před ní pořád jen utíkat, ale věděl, že musel. Rozhodl se to ukončit.
Její oči na něho hleděly a on měl pocit, jako by zase viděl padat hvězdu. Málem zapomněl, co si tenkrát přál, a právě ona mu to připomněla.
Přisedla si k němu, tak blízko.
Jak moc si přál chytit ji teď za ruku, pohladit ji po těch zlatavých vlasech a být s ní. Chtěl jí říct spoustu věcí, o tom, co ho napadlo, když ji viděl. Nebo prostě jen o tom, že je rád, že je s ní. Ale místo toho mlčel a odtáhl se od ní. Podívala se na něho.
Hlava se mu zatočila, ale věděl, co musí udělat. Zítra je úplněk a nechtěl, aby ho někdy víc hledala. Nechtěl, aby ho viděla, až to skončí a on se zase vrátí zpátky na hrad s dalšími škrábanci a podlitinami. Nechtěl, aby se ho ptala, aby se strachovala. Nechtěl, aby se stalo tolik věcí.
,,Johne co je ti?" zeptala se.
,,Nic mi není." Zabručel v odpověď a zadíval se na jezero.
,,Tak proč se mi pořád vyhýbáš? Proč se přede mnou schováváš?"
Mlčel. Díval se na jezero, na ní ne - raději ne. Dotkla se jeho ruky. Odtáhl se.
,,Johne?"
Mlčel, oči ho nesmírně pálily a bolelo ho u srdce.
,,Mluv se mnou!" Cítil, že se brzy rozpláče a sám se snažil zadržovat slzy.
,,Já myslela, že mě máš rád, že se mnou chceš být?"
Opět ticho. Jak jen se nenáviděl…
,,Johne!" řekla a z očí jí kanuly slzy. Dívala se na něj, ale on viděl jen jezero.
,,Johne! Prosím!" Chytila ho za rameno a zatřásla s ním. ,,Prosím, řekni něco!" cloumala s ním, slzy jí stékaly po tváři a padaly vedle něj do trávy, ale on stále mlčel.
Pak prudce vzlykla, vykřikla naposledy jeho jméno a rozběhla se pryč. Už nikdy se na něj nepodívala, už nikdy se neusmála. Díval se za ni a plakal, tiše plakal.
Byl vlkodlak.

* * *

Další noc. Další úplněk. Další bolest - velká bolest.
Dveře Chroptící chýše se otevřely.
,,Remusi, tak pojď."

(Moje myšlenka věnovaná milovanému Remusi Johnu Lupinovi – vlkodlakovi a skvělému kouzelníkovi)