Anděl

Stál na kraji útesu a pozoroval zuřící příboj. Vítr si hrál s jeho světlounce modrými, dlouhými vlasy a házel mu je do tváře. Jindy by si je stál za ucho, ale teď? Co záleželo na tom, jestli je upravený, vždyť krása je jenom klam.
Křídla, která kdysi nosil hrdě, nesl poraženě a skloněné. Kdyby tak mohl, zbavil by se jich. K čemu je létat, když je život tak těžký?
Podlomila se mu kolena a on dopadl na zem vedle pampelišek. Neboť nesvítilo slunce, měly své žluté květy ukryté v zelené klícce. Bylo to tak správně. Proč ukazovat něco krásného takovému světu?

Anděl cítil uvnitř sebe spalucící žár - bolest. Cítil utrpení této země, každého člověka na této planetě. Jeho křehká duše si s tím neuměla poradit. Ještě bylo brzy. Měl ještě několik let setrvat v Ráji, pak by možná zvládl život mezi smrtelníky. Ale teď už bylo pozdě, neboť Anděl ztratil chuť k životu.
Viděl tolik bolesti a tolik trápení.
Pochopil že je naprosto zbytečné, pobývat na tomto světě, protože lidé si přítomnost Andělů nezasloužili. A nebo to byli Andělé, kdo si nezasloužil život mezi lidmi?
Už byl unavený...

K citlivým uším se mu donesl cval kopyt. Zvíře bylo unavené dlouhým během, poznal to po jeho dechu. Bylo stále daleko, dost daleko aby měl dost času sebrat odvahu. Černí Andělé u o ní mluvili často. Mluvili o ní jako o své drahocenné Sestřičce, které je dřív či později obejme taky.
Zlatý Anděl o ní hovoří jako o milosrdné paní, která ukončuje trápení které umí vzbudit ta Druhá. Ale zároveň Ona ukončuje i radost a smích který s Druhou máme. Objetí Černé sestry je jednou a navždy.
Objetí Bílé sestry je jednou a nakrátko.

Zvuky kopyt, dopadajících na zem byl stále silnější. A to už se kůň vynořil z lesíka. Kaštanová srst je mu leskla potem, od huby mu létaly chuchvalce pěny a v jeho sedle se držel mladý a pěkný muž.
Pěkný... K čemu je v tomhle světě krása?

Anděl vstal. V srdci měl už jen klid a rovnováhu. Už byl smířený se svým rozhodnutím. Tím, které si zvolil, neboť osud, ten který mu byl udělen Bohem ho ubíjel.
,,Když někdo vezme život, je to zbabělost?" zeptal se jednou Zlatého Anděla.
,,Pokud tak učinil v obraně svého života, či své rodiny tak ne. Pokud tak učinil podle rozkazu tak je to odevzdanost. Ale pokud tak učinil vědomě tak ano, je to zbabělost."
,,A když si někdo vezme život sám?"
,,Pak to není nic. Jen výkřik."
Jen výkřik. Anděli po tváři stekla křišťálová slza. Pohlédl na přibližujícího se koně a na tvář někoho, koho miloval.
,,Urieli!"
Zaslechl jen výkřik, když udělal krok do prázdna a raněná křídla do nedokázala nést.