Zachránit anděla.

Sledovat padající vločky z nebe pro mě bylo vždy fascinující. Nikdy jsem vlastně nechápala kde se berou. Jak to, že se tolik malých, bílých věciček dokážou zmocnit během chvíle celé Země?
A někteří panovníci to nedokázali ani během desítek let?
Jak to, že je sníh tak mocný? Kdo mu propůjčuje moc? Kdo mu dává to právo na Zem?
Jedna sněhová vločka mi dopadne na ruku, kde několik vteřin vydrží, než se docela vypaří. Kdybych byla víc člověkem, nikdy bych neviděla přesně jak vypadá. Každá z nich je skvostná. Každá z nich vypadá jinak a přesto jsou všechny stejné. Připomínají hvězdy za zimních nocí, které září.
Pro koho?
Možná pro mě. Možná pro mého velkého bílého přítele. Možná pro nás oba. A nebo ani pro jednoho.
Rozprostřu svá velká bílá křídla do prostoru a volně se nadechnu. Konečně. Nikdy se necítím volnějí, pokud je neroztáhnu.
Jsou totiž majestátní. Obrovská. A zároveň krásná. Ty nejkrásnější, jaké kdy kdo mohl dostat od samého Velikého. Vždy, když mi začíná být jen jemná zima, můžu se do nich obléct a jen tak v nich být. Kdekoli. Nejsou mi překážkou, jak by si kde kdo mohl myslet. Jsou mou podstatou, jsou mnou a hlavně jsou mojí svobodou. Protože kdo si jen tak může skočit z útesu?
Skrčím se ke svému bělostnému vlku a pohladím ho po hřbetě. Otočí ke mě hlavu a mírně ji skloní. Zahalím nás v mých křídlech. Oba se v nich cítíme bezpečně. Navzájem si poskytujeme útěchu. Několik chvil ho hladím, neboť mě jeho srst uklidňuje. Dává mi sílu. Dává mi uklidnění. Dává mi vše, co mi momentálně chybí.
Pomáhá mi. Jsme spojenci. Dokonale spojení.
Když si od něj zas stoupnu, nastraží uši a poslouchá. Pak se rozeběhne. Nechám ho běžet a ještě se otočím na nebe pokryté padajícím sněhem. Mírně zakloním hlavu dozadu a nechám si pár vloček spadnout do obličeje. Pak se otočím a popoletím, abych ho našla.
Sedí vzorně u malého chlapce, který se krčí u velkého kamene a jeho velké, hnědé, vyvalené oči koukají na vlka. Ovšem když spatří mě, neví kam se má dívat dřív. Hodně (ne)smrtelníků tvrdí, že vypadám andělsky. Že moje andělská podstata všechny odzbrojí a všichni mi podlehnou.
Ne vždy to tak ale je. Ne všichni jsou připraveni se setkat s andělem.
Čupnu si k chlapci. Můj ochránce je hned u mě a tak nás všechny, včetně malého chlapce a kamene, zahalím svými křídly. Jsme tam všichni tři jak v bílé jeskyni odkud nelze uniknout. Usmívám se na malého chlapce, protože i on je napůl to, co já.
Musím ho poslat domů.
,,Ty.. Jsi Cheira?" Zeptá se jemným hláskem.
Usměji se. Ví kdo jsem. Ví kdo byli jeho rodiče. Aspoň to budu mít dnes jednodušší. Jen mírně pokývnu hlavou na souhlas a pořád se usmívám. Chlapec se mírně uvolní a taky se pousměje.
,,Půjdu.. domů?" Otáže se znovu. Zase jen přikývnu. Natáhnu k němu ruku, aby se mě mohl chytit. Chvíli váhá, ale pak se mě chytne.
Na to, že jsme v horách, padá tu sníh a je tu opravdu hrozná zima má normální teplotu kůže. Je jednim z nás. Můžu říct, že má to štěstí, že je jeden z vyvolených nebo by dnes umrzl. A na smrt má ještě tenhle maličký čas.
Jeho ručku si opatrně vezmu a táhnu ho blíž k sobě. Nejdřív se mrkne vlkovi do očí a pak se zahledí do mých. Snažím se mu pohled oplácet a připravit ho na cestu.
Když nepatrně kývne, přiložím jeho ruku na můj hrudník, kde mi spočívá modrá, středně velká kulička. Nechám chlapce, aby se ji chytil a pak se začnu soustředit na bílé zářivé světlo, které nás vždy poleje, když někoho přivádím domů. Snažím se představit ten průchod bílou bránou, která pro něj je odteď novým domovem. Když v tom mě ozáří záře září.
Pocítím záchvěv klučičí ručky. Otevřu oči a spatřím světlo, které mě bije do očí, ale příjemně.
Chlapec se pustí mé kuličky na krku. ,,Uvidíme se." Pronese, naposledy se usměje a projde bílou září, která se hned zacelí.
Schovám křídla.
Zhluboka se nadechnu.
Další dítě, které jsem zachránila. Zalije mě dokonalý pocit štěstí.