Víla

Kráčela po štěrkové pěšině mezi poli, nad kterými se vznešeně vznášel luňák. Se sluncem mezi křídly rozprostřenými v celé své kráse pozoroval bystrým okem veškeré dění na zemi. Na pastvinách se líně povalovaly krávy a prohlížely si, kdo nový to přichází a prohlíží si jejich území porostlé žlutým pryskyřníkem. Na druhé straně se rozprostírala široká a pestrobarevná louka, květy růžových jetelů, modré šalvěje a žlutých pampelišek oživovaly kapky vody z ranního deště. Na chvíli se zastavila, posadila se do trávy a do svých světle hnědých vlasů po ramena, si upletla věneček z kopretin.

Pokračovala dál po mírně stoupající cestě, kde ji začal les vítat zpěvem ptáků a vrkáním hrdliček. Už na okraji lesa pocítila velký příval energie. Když vstoupila, nestačila se divit, kolik tam bylo svěží zeleně pučících buků, která zářila a jemně kontrastovala s mokrými kmeny stromů. Vše krásně dotvářel bílý svízel, který se prodral na světlo z bukového listí. Sem tam se objevilo kapradí. Celý les žil a ona ožila s ním. Na tváři měla úsměv, srdce jí přetékalo radostí a konečky prstů brněly od přívalu energie lesa.

Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu a naprosto se poddala lesní vůni, sundala si své bledě modré šaty a roztáhla sněhobílá křídla. Konečně se mohla uvolnit a být tím kým opravdu je – strážkyní Hvozdu nad řekou.

Její běžný den začínal ráno v sedm hodin. Probouzela se zároveň se sluncem, které se pomalu objevovalo z odplouvajících nočních mraků. Už si zvykla, že takto hluboko ve městě, nesmí zhluboka dýchat ani po ránu, ale alespoň si mohla sednout na balkon a užívat si ranní oblohu, která se z červené měnila na jemně růžové červánky. Pak šla do práce, každý den vázala krásné pugety květin v jediné květince v této čtvrti města. Zbytek této čtvrti byl čistě průmyslový, lidé po ulici kolem obchodu chodily se spěchem do továren, zamračení a naštvaní na celý svět. Večer se pak vracela sklíčená domů.

Co je to za život? Ptala se sama sebe, nejraději by celé město přetvořila na les, moc zeleně tu nebylo. Pro ni by nebyl žádný problém stvořit zde les, stačilo by pár složitějších zaklínadel, které ale zvládala s přehledem, jinak by se nemohla stát strážkyní. Jenže co by se stalo, kdyby se lidé dozvěděly o její existenci, o existenci dalších stvoření, které podle lidí neexistují. Neexistují, protože lidé se jich bojí. Bojí se jich a nejraději vše modernizují a vše krásné a přírodní ničí.

Ze zamyšlení ji vytrhlo jemné zašvitoření ptáčka, který seděl na větvi stromu. Hlavu otáčela ze strany na stranu, na jedné straně kmeny obtáčel tmavý břečťan a na druhé byly porostlé mechem. Všude bylo spoustu strážných stromů a stromů se zvláštním znamením, které působily, jako kdyby mohly kdykoli zakročit, kdyby někdo narušil řád lesa a taky že mohly. Najednou se v porostu objevil bíle kvetoucí česnek a opodál zase ztrouchnivělý strom porostlý mechem, který vypadal jako lesní mechový drak strážící les svou hlubokou a starou moudrostí, tak mohl připadat bystřejším lidem, kteří ještě měli kladný vztah k přírodě. Natáhla ruku a přejela po lesní trávě, z konečků prstů jí odkapávala voda. Vše se zde zdálo být v pořádku, najednou však ucítila cizí pohled, chladný pohled.

Otočila se a spatřila dva urostlé muže, kteří měli v rukách sítě a jednoho malého mužíčka oblečeného v obleku, typický úředník. Ztuhla, už se nemohla skrýt, jak je možné, že ji vypátrali?

Poslední dobou se účastnila různých zasedání na zlepšení životního prostředí, vedla i nejrůznější kampaně. Její největší kampaň byla na záchranu jejího Hvozdu. Dávala si ale pozor… Je možné, že ji sledovali? Že někdo ví o mocných lesních stvořeních, které tu i přes jejich veškeré snahy zničit přírudu žijí?
Oni úředníci byli pověstní, že likvidovali každého, kdo nesdílel stejný názor, oni totiž mají peníze z toho, že likvidují lesy a nechávají velké firmy stavit místo nich obchodní domy a továrny. Mohli ji sledovat už několik měsíců, vidět jak kouzlí. Ano jednou byla neopatrná, pomohla staré lípě na náměstí uzdravit pár zlomených větví a vyryté znaky do kůry, někdo ji mohl vidět a dostat strach z toho co je.

Kdyby byla noc, les by jí pomohl, ale teď spí. Je nahá zahalená do svých křídel a bezbranná. V tomto jí žádné zaklínadlo nepomůže, zaklínadla má jen na obnovu a léčení. Je to víla, víly neumí to co lesní čarodějnice nebo skřítci.

Co teď bude dělat? Co s ní oni udělají? To vše ji problesklo hlavou když jí křídla zamotali do sítí a něčím udeřili do hlavy…