Hrdina dne

Seraf lidé obyčejně považovali za punkerku. Možná to bylo kvůli jejím rudým vlasům a aktivnímu nošení černého oblečení, ona sama se ale za příslušnici jakéhokoli stylu nepovažovala. Nosila prostě to, co se jí zrovna líbilo a na co měla peníze. Když vycestovala z Anglie do Gothamu, jediné co si vzala sebou byla sportovní taška plná absolutně nejnutnějších věcí a svůj mobil. Jako jediné boty si vzala steelky, protože se podle ní hodili do každé situace, do které by se mohla kdekoli na světě dostat. Dva měsíce se potulovala Evropou a zbylé čtyři po spojených státech, než do Gothamu dorazila. Přespávala v opuštěných domech a u lidí, kterým nevadilo vzít k sobě někoho, kdo nemá kam jinam jít a není místní. Pokud by neměla pevně daný cíl, toulala by se takhle celý život.



Na své cestě si všimla, že lidé většinou usilují o to se dostat z Gothamu, ne do něj. Sama se také trochu bála, ale protože byla zvyklá řešit věci teprve až se rozhoří, nepřipouštěla si to.



Nepovažovala se za hrdinu, ale vždy se spontánně rozhodovala. Učinila tak právě před chvílí. V tomhle městě to nebyl nejlepší nápad, v Gothamu byla pravděpodobnost že vás okradou zrovna když se budete pokoušet zabránit v okradení někoho jiného znepokojivě vysoká, ale co už s tím, pomyslela si a měřila si jakési dva o něco málo mladší teenagery než byla ona pohledem. Jednomu z nich se v ruce mihla peněženka rychle vytažená z kabelky kolemjdoucí. „Hej děcka, nechcete to vrátit?" zkusila to na ně slušně. Sjeli ji pohledem a pohrdlivě si odfrkli, načež jim začali hořet boty.Jak nejrychleji to šlo, sundali je a odhodili co nejdál, takže trefili člověka sedícího na lavičce. Vystrašeně na ni pohlédli a zamumlali něco jako: Budeme o tom uvažovat.



Nevypadali nějak extrémně překvapeně. Tyhle věci se tady zřejmě stávají běžně.