Deník vojáka postapokalyptické války

"Vítej v roce 2006 zmetku!" zařval na mě generál Rrbjorn.
Tento Neandrtálec, který obýval zdejší "apartmá" a ostatní kasárny, se vyžíval na zesměšňování svých mladých hochů od 70 pluku. Jo. Vítejte v roce 2006, je po novým roce a na hranicích USA a Mexika probíhají mezigalaktické postapokalyptické boje. Já jsem jen jeden z pěšáků generála Rrbjorna, ale dohromady s ostatním z pluku dáváme nebezpečný tým amerických zabijáků. Vtip.
Po čele mi teče pot, ne snad, že bych byl před bojem nervózní, ale spíš z toho horka. Přímo jsem se těšil, až těm zmetkům nakopeme zadnice. Těšil jsem se, až rozžhavím svůj nádherný kulomet a až všude potečou střeva těch nechutně vyhlížejících monster. Sen každého z nás. Vojna člověka naučí mnoha věcem, nás naučila, že je třeba se těšit na ty lidožravé obludy a pořádně jim osladit pobyt na Zemi. Generál, zas něco zařval a všichni se připravili do boje.
Člověk se až diví, jak rychle se v našich řadách utvořily rozestupy a nakonec jsme se rozdělili a každý jel na svoje triko, ne že by mi to vadilo. Stačil mi můj vražedný stroj v rukách, ale přece jen je lepši pracovat v týmu. Záda mi kryl právě generál, nebo to bylo naopak? To bylo jedno, důležité bylo, že střeva a kusy končetin létaly všude kolem, až jsem skoro neviděl. Bohužel to bylo na obou stranách.
Podivné, že všichni mimozemští vojáci měli dvě hodně ostré končetiny, kterými se dalo nádherně usekávat hlavy našich mariňáků a čtyři metry do výšky. Tím se dostávali do větší přesili. Výškou, ale my máme tuhý kořínek. My Amíci jsme tvrdí hoši. Mažem si na chleba burákové máslo, deset hodin spalujem tuky v posilovně a zbytek vyběháme s generálem. Na nás si tihle sajrajti nepřijdou.
Skočil jsem na jednoho ze zadu a chytil se jeho slizkého těla. Skoro jsem spadl, ale naštěstí jsem se udržel do té doby, než jsem v něm stačil vyříznout kus "kůže" a zandat granát. Pak jsem hodně spěchal aby mě výbuch střev nechytl nepřipraveného. To se bohužel nepovedlo generálovi, ten dostal přesný zásah všech vnitřností a nepěkně se na mě podíval. Jako by chtěl naznačit: "Udělej to ještě jednou a to samé udělám s tebou." Usmál jsme se a jen těsně uhnul řezné ráně vesmírného zabijáka. Popadl jsem opět svůj dokonalý vyvražďovací stroj a zamířil. Bohužel mne někdo předehnal a ustřelil ufonovi hlavu dřív. Sešlápl jsem ji tedy alespoň a měl dobrý pocit, že jsem vykonal nějakou práci.
Však nepřipraven jsem uhnul dalšímu útoku a přišel o levou nohu. Zmocnil se mě šok, ale asi tak na dvě vteřiny. Za tu dobu jsem nabil a zabil toho netvora. Generál se na mě pobaveně podíval a zařval: "Neztratils něco?" ukázal na kus mé bývalé nohy, který se jen tak válel asi deset metrů ode mne a pokračoval v zabíjení. Byl to obdivuhodný stroj na smrt, ten náš generál. Škoda, že ho trefil, hned další pařád a usekl mu hlavu. Popadl jsem kus nějakého cáru a zavázal si nohu, abych umíral pomaleji. Nohu jsme necítil, takže jsem mohl pokračovat. Pokusil jsem se postavit, ale nešlo to, nebylo jak. Tak sem zbůhdarma střílel na všechno co se blížilo a docela mi to vydrželo. Možná tak ty dvě minuty, pak si mě všimlo, tak pět netvorů a obklíčili mne. Vytáhl jsem poslední dva granáty a vytáhl pojistky.
"Sbohem sr**i!" zařval jsem naposledy a hlasitě se zasmál.
Pak mi jedna z těch bestií uřízla ruce a já zařval nelidskou bolestí. Noha je noha, ale ruce? To je vážně maso. Granáty letěli směrem pryč, ale naštěstí stihly vybouchnout včas. První z netvorů se rozprskl, jako v když hodíte rajče do mixéru, dalšího to jen trošku servalo z kůže a skučel, jako by mu brali mimino. Poslední dva to skoro v pořádku přežili, jen jim chybělo pár končetin,a le schopni boje budou. A já? mé tělo se otevřelo, hlava odletěla a noha co mi zůstala, se utrhla a skočila v obličeji toho vojáka chaosu.