Drakobijce - Hrot druhý (2 / 3)

"Přidej!" funěla Mandragora těsně před ním, přesto ji Arnust nemohl dostihnout. Potácel se, zakopával a vůbec se všelijak snažil vyrovnat se s nenadálým během událostí.

Vesničané s neomylnou intuicí prostých lidí ihned vyhodnotili situaci, a to, že je neumlátili na místě sukovicemi, bylo jenom díky Mandragoře a bleskům sršících jí z očí a především z dlaní.

 

"Stejně ji nenajdeme," přesvědčoval nejspíš sám sebe.

"Chce, abychom ji našli," odsekla ta, co si myslela, že má vždycky pravdu. A naneštěstí tomu tak většinou bylo.

Arnust se se supěním škrábal po kamenech do kopce, jako by měl svázané nohy, na rozdíl od čarodějky s vysokým rozparkem. Nebylo to poprvé, co utíkal před rozzuřeným davem - lovci draků stáli vždycky na nebezpečném okraji chápání "těch obyčejných". Ale to, čeho byl právě svědkem a co Mandragora pojmenovala "nacvičené představení", z něho vysávalo sílu. Elpis! Cvičený drak! To nemohlo existovat ani samo o sobě, natož společně, a mozek odmítající akceptovat nemožné přesvědčoval paměť o její neschopnosti.

 

* * *

 

Elpis stála na samém vršku kopce. Ani zde nebyly žádné stromy, ale z hladce ořezaných pařezů se dalo soudit, že kmeny zmizely přirozenou cestou - na stavení a do kamen. Vykácený obzor odhaloval pohled na mnohem vyšší kopce s hlubokými jehličnatými lesy. Mladá světlovlasá žena drobné postavy stála nehybně, zády k nově příchozím. Když přišli na pár kroků od ní, otočila se s výrazem čekající.

 

Arnust si nesčíslněkrát takovou scénu představoval a nesčíslněkrát přemýšlel, co by v té chvíli řekl. A teď se mu nedostávalo slov.

 

Bylo to již téměř pět let, co zmizela, a možná tak rok, co se s tím smířil. Nemohla si tu jen tak stát a klidně se usmívat, zvlášť když před chvílí drak spálil člověka. Její drak! Ta myšlenka byla natolik pobuřující, že se drakobijci opět zvedl žaludek.

 

To Mandragora vítala svoji kolegyni, a z naprosto nepochopitelného důvodu zároveň přítelkyni, s nadšením.

Všechny čarodějky jsou stejné, vysmíval se mu hlásek, který neslyšel už léta. Násilím ho potlačil a vykročil k objímající se dvojici.

 

"To nedělej," varovala ho ta, která byla po osm let jeho manželkou. Nebo alespoň něco na ten způsob. Druhá čarodějka ustoupila krok stranou a s pobaveným šklebem scénu sledovala.

Arnustovi se na jazyk drala velmi jadrná odpověď, která ani v jednom z připravovaných proslovů nefigurovala. Ale pak to uslyšel. Tlumené a z dálky. Nebo spíše z výšky. Instinktivně sevřel rukojeť meče a pevně se na ženu před sebou zadíval.

Její oči se zdály být temnější, téměř černé, ale to mohlo být způsobeno nastávajícím šerem. Udělal ještě jeden krok. Natáhnout ruku, dotkl by se jí. Ani se nepohnula, jen na něho s napjetím hleděla. Znovu ten zvuk, nyní mnohem blíže. Svist vzduchu pod roztaženými křídly. Elpis o okrok ustoupila a rysy ji změkly.

"Prosím?" dodala jemně.

Arnust si povzdychl a ustoupil také. Očarovala tě, šeptal hlas, ale on na něj nedbal. To věděl už dávno.

 

***

 

Oheň vesele praskal a příjemně hřál. Obě čarodějky spokojeně spaly, na jejich siluetách pod dekami poskakovaly a tančily stíny. Arnust byl na spánek příliš vyčerpaný. A nebylo to jen úprkem hustým lesem před možnými pronásledovateli. Zíral do plamenů a snažil se zaplašit vzpomínky. Marně...

 

Žár pálil do obličeje, zvířecí kůže zbroje se lepila na tu lidskou, plíce bolely z vykašlávání kouře. Praskot padajících trámů, řinkot zbraní a křik se už dávno slil v jednu ohlušující hmotu. Paže omdlévaly únavou, přesto dál nepřestával sekat do nehybného šupinatého těla.

 

Nikdo ho tehdy nezastavil. Když se probral z mdlob, visel mu na krku zahnutý dračí zub. Jeho první.

 

Měl jich kolem krku prý osudových osm, když ji našli ve studni obklopenou ledovou tříští. Ještě dýchala, na rozdíl od ostatních obyvatelích spálené vísky. Pojmenovali ji Elpis - Naděje - a starší druzi se mu smáli, jak se už těší na jejich veselku. On se mračil. Bylo mu přes dvacet let a jí sotva dvanáct. Malá a hubená dívenka s dlouhými žlutými vlasy a hnědýma vytřeštěnýma očima byla přesným opakem jeho mladické představy ideálu krásy.

 

Uběhlo několik let, šňůrka na krku byla zaplněná. Elpis vyrostla, zesílela, zkrácené vlasy ještě více zvýrazňovaly kulaté hnědé oči. Bez pravidel života na vesnici rozvinula svojí přirozenou magii téměř k dokonalosti, zvláště co se vodního elementu týkalo. Z jeho první družiny zbyli jen oni dva.

 

Plameny se tříštily o bariéru, tající led ho halil do oblaků páry. Ozubená hlava zklamaně zařvala a rozhlédla se kolem. Rychle k ní přiběhl a seknutím meče přitáhl pozornost zpět na sebe. Mocný nádech. Výdech. Plamen zažehnutý v útrobách získával cestou ven na síle. Kdo měl tu možnost to vidět? A přežít. Druhá bariéra málem nápor neustála, cítil jeho horký dech. Znovu ťal. Obrovské tesáky po náporu dvou elementů praskaly jak skleničky. Plaz zvrátil hlavu a bolestně zařval. Ťal do odhaleného krku. Stačilo jednou. Uskočil stranou a s hlubokými výdechy sledoval vyhasínající plazí oči. Otočil se. Stála těsně za ním, na tváři úsměv, oči rozšířené stejně jako on.

Večer ochladila popáleniny a v noci sálala žárem.

 

Dětinský náhrdelník dávno zahodil. Elpis se méně smála a častěji hleděla s nepřítomným výrazem do dálky. I noci ochladly. Znal to období. Sám si tím prošel, stejně jako každý lovec draků. Odhodlání se pomalu měnilo v beznaděj. Z každého koutu Erebie přicházela další a další oznámení o napadení, další vypleněná vesnice, tváře známých postupně mizeli. On ale cítil, že draků ubývá. A oni byli drakobijci. Musíte stisknout zuby a pokračovat. Nemůžete odejít.

 

Mýlil se. Jedno ráno bylo místo vedle jeho lůžka vychladlé a jeho cestovní torna o poznání lehčí. Nějakou dobu pátral, ale pak se objevily nové zakázky a nová spálená místa. Lůžko čas od času někdo zahřál, brašna zůstala poloprázdná už napořád.

 

 

A teď se paktovala s drakem! Arnusta nenapadal vhodnější termín, i když Elpis tomu říkala "přátelila" a Mandragora "ovládala". Stiskl pěsti. Takhle zneuctít památku všech mrtvých, plivnout na jejich hrob. A ta její historka!

 

"Cože´s ho?!"

"Bránila před osadníky," opakovala trpělivě Elpis s nevhodně posmutnělým výrazem, "nic jim neudělal a oni si na něm jen vybíjeli zlost."

"Je to drak! Když jim nic neudělal teď, udělá to potom!"

Nepřítomně hleděla do kouře z čerstvě nasekaných polínek: "Byl polomrtvý, ale vnímal. A oni ho bili, řezali vším, co jim přišlo pod ruku - noži, klacky, kameny. Za jak dlouho ubiješ draka? Jako by úplně propadli šílenství..."

"Cos jim udělala?"

"Já? Nic. Vyvolala jsem ochrannou clonu." Odmlčela se. "Všimli si mě dřív, než jsem se stihla ukrýt. Obrátili svou zlost proti mě. Kámen v obličeji bolí téměř stejně jako spár.." opatrně se dotkla bílé jizvy pod pravým okem.

"Ubránila ses jim," neptal se.

Zavrtěla hlavou: "Mohla bych. Ale nechtěla jsem. V tu chvíli mě jen napadlo, že obrana draka bude taková pěkně paradoxní tečka."

Sklopil zrak. "A pak?" zeptal se tiše.

"Pak přišel oheň."

"Jeho?" Kývla.

"Byl přeci polomrtvý."

"Jistě. Stejně jako já." Dlouho bylo ticho. "Bylo zvláštní najít spřízněnou duši v dračím těle."

 

 

Arnust stále svíral pěsti, až mu zbělely klouby. Vztekem. Nad sebou samým. Jak ji mohl nechat odejít? Nevšimnout si, že už to vzdala. A teď se vrátí s dračím mazlíčkem a hledá...

 

 

"Dračí vejce?!" nesmál by se víc, i kdyby mu řekla, že hledá dračí poklad.

Obě čarodějky si ho měřily shovívavými pohledy, ale na to nedbal. Byl drakobijcem přes dvacet let - věděl o nich všechno! A hlavně znal všechny ty typy, co se kolem draků točili. Uctívače, co si mysleli, že čemu se klaní, to je nesežere. Hledače pokladů s představou dračího hnízda vystlaného zlatem. Alchymisty a čarodějkami hledané bájné vejce patřily mezi historky zdaleka nejzábavnější. A skoro tak stejně šílené, jako ty druidské malby, na kterých čerstvě vylíhlá dráčata hodují na své vlastní matce. A nazývali tu hrůzu "obětavá láska".

 

Odpověď "pomocí magie" na otázku, "jak se rodí draci", byla známá každému drakobijci a bylo nepochopitelné, že zrovna čarodějky ji stejně tak zatvrzele odmítaly.

 

"Slyšela jsem zvěsti o čarodějnici, co se mění v draka," přerušila náhle jeho hysterické veselí Mandragora ohřívající si dlaně nad plameny, "je to pravda?"

Ihned zpozorněl. Ne kvůli tomu očividnému nesmyslu, ale cítil bublavý nepokoj za tím rádoby lhostejným dotazem. A také důvod, proč se ta nesnesitelná čarodějka vydala spolu s ním na zpočátku celkem nezajímavý lov.

 

"Ale no tak, Fialko!" rozesmála se Elpis a on se k ní od srdce rád přidal. Fialka přimhouřila oči. Věděl, že Elpis je jediná, komu takové oslovení projde. Ostatně, sama ho vymyslela, navíc v dobré víře.

Mandragora se, stejně tak jako každá zpupná čarodějka, pojmenovala sama, dávajíc tak najevo svou tajemnost a hrozbu. Protože se ale - tak jako téměř žádná čarodějka - o alchymii ani za mák nezajímala, o rostlině, která se často používala jako jedu, si víc nezjistila. A Elpis díky své povaze přehlížela ukryté pokroucené kořeny a svou pozornost a náklonnost věnovala fialovým květům.

 

"Chceš vidět mojí transformaci?" zeptala se se smíchem a nečekajíc na odpověď, teatrálně se uklonila, rozeběhla se ke skalnímu převisu, chránícímu jejich malé tábořiště a skočila. Než ke kraji rokle stihli doběhnout, byli odhozeni tlakem vzduchu od zelenočerných křídel. Kdyby neslyšeli rozverný smích zpoza dračího hřbetu, ani by si malé čarodějky nevšimli.

 

"K čemu všechna ta komedie?" neubránil se hořkosti v hlase, když Elpis zlehka seskočila zpátky na zem.

Zvážněla: "Nechtěla jsem ho zabít. On mě jenom bránil."

"Před tím klukem od ovcí taky? Bylo mu prý sotva deset..."

Dívala se udiveně.

 

Arnust si povzdechl a dál zhypnotizovaně hleděl do plamenů. Nevěřila mu, nechtěla věřit. Nevěřila, že vesničané říkali pravdu - sám je přeci viděl? Zfanatizovaný dav. Lidská oběť vždycky nalákala víc dobrovolníků. Ale ona nestála o dobrodruhy. Stála o něj. Takhle to neřekla, posmíval se hlásek. Sám nevěděl. Co se vlastně přesně stalo, ani co bude. Věděl jen, že tentokrát ji odejít nenechá.

 

* * *  

 

Třetí den jejich útěku nastal první konflikt. A Arnust si tentokrát nezačal.

 

Ploužili se neupravovaným lesem přes další a další kopce, z nichž každý další byl o něco vyšší a kmeny stromů širší a blíž u sebe. Ale druhou možnost cestování Arnust striktně odmítl. Elpis ani příliš nepřemlouvala, tak byla Mandragora v menšině. Ale přidala se k bojovníkovi v otázce nošení věcí, ve které byla mračící se Elpis přehlasovaná. Bylo příjemné chodit na lehko, ale představa, že při první dračí piruetě budou jejich náhradní svršky a přikrývky sbírat z korun stromů, Arnusta lehce znepokojovala. Zbraně a drakobijecké vybavení mu samozřejmě nesvěřil.

 

Zvýšené hlasy slyšel už z obstojné dálky, když se vracel s plnou náručí klacků a šišek na podpal. Zpomalil a nastražil uši, ale nakonec toho nechal a pokračoval v chůzi.

"..vážeš ho trojcípým rituálem!"

"To bych nikomu neudělala!"

"To bys ale měla!!"

 

Obě čarodějky zmlkly, když s dupotem vstoupil na místo jejich třetího tábořiště a Mandragora hned vztekle odešla.

"Nic vážného," snažila se Elpis usmívat, ale chvění hlasu potlačit nedokázala, "Fialka jen předpokládá, že jsme všechny jako ona."

A pohrdá těmi, co nejsou, chtěl Arnust dodat, ale neudělal to. Odhodil dříví na hromadu pro pozdější použití, sedl si do trávy a opřel se zády o kmen stromu. Předstíraje, že si nevšímá té zeleno černé hroudy omotané kolem paničky, významně se na drobnou čarodějku zadíval.

"Takže?"

"Takže?" opakovala s úsměvem, ale pak přestala předstírat nechápavost.

"Trojcípý rituál je něco jako... pouto."

"Magické pouto?"

"Ano. Asi. Spojení mezi čarodějkami. Vlastně mezi všemi magickými tvory." Pokrčila rameny. "Moc toho o tom nevím, i když by prý každá čarodějka měla," dodala s hořkým úšklebkem.

Nadzvedl obočí a pokynul, aby pokračovala. Rituály ho nezajímaly, většinou kolem nich bylo víc pověr než užitku. Ale rád naslouchal jejímu hlasu. Melodickému, emotivnímu.

"Každý magický, velký magický skutek, prý vytvoří cíp, hrot."

"Velký skutek?"

"Oběť, záchrana, smrt," vyjmenovávala. "Tři takové cípy tvoří hvězdu."

Arnust se usmál. Čarodějnická posedlost číslem tři bývala leckdy stejně fanatická, jako kněžská svatou čtveřicí.

"Údajně, když čarodějka jiné čarodějce zachrání život, vytvoří se dluh, hrot, který bodá. Ale po nějaké době zmizí. Když se vytvoří hroty tři, je čarodějka svázaná trojcípou hvězdou."

Arnust se nevesele zasmál, Elpis si povzdychla. "Svázaná čarodějka té druhé musí sloužit, dokud nebude dluh vyrovnán."

"Přej a bude ti přáno," zabručel Arnust, Elpis s pochopením kývla. "Moc se o tom nemluví. Vrhalo by to na nás špatné světlo...Tedy...ještě o něco horší," a rozverně se usmála.

 

Arnust ji napodobil. Elpis zaváhala. Díval se jí pozorně do očí. Určitě je měla tmavší. Dříve byly jako upražené lístkové oříšky, teď téměř splývaly se zorničkami. Jedno oko částečně překrýval světlý pramínek vlasů, konečky se dotýkal rtů, drobných, vykrojených, pootevřených. Silou vůle vrátil zrak zpět k očím a s potěšením zaregistroval zrůžovělé tváře. Jaká kouzla dokázal jeden pohled. Pomalu se zvedl z trávy. A pak udělal chybu, když se nechal přitáhnout druhým pohledem. Párem pátravých úzkých zelenožlutých očí. Arnust se s vypětím vytrhl ze zajetí plazího pohledu, ale bylo pozdě. Elpis se tvářila posmutněle, ale opět nepřístupně. Arnust se skřípějícími zuby odešel do hlouby lesa.

 

* * *

 

"Co uděláš, až najdeme vejce?" Otázka by ho byla vyděsila víc, kdyby nebyl tak vzteklý. Takhle sebou jenom podrážděně trhl a zadíval se na červenovlasou čarodějku za jeho zády: "Až?"

Mandragora se ani neobtěžovala odpovědět a propalovala ho svojí verzí vzteklého pohledu.

"Co myslíš, že by tak drakobijce mohl udělat?" zeptal se jí posměšně.

"Ona jím ale už není!" ťala do živého.

Arnust netušil, o co jí k sakru jde, byl si jen stoprocentně jistý, že vejce není nic jiného než zástěrka.

"Je pořád stejně naivní," mávla rukou za ně k neviděnému tábořišti, "copak to nevidíš? A ten drak? Ochránce? Ty tomu věříš?" Arnust stiskl zuby, poněvadž jen s nechutí s Mandragorou v něčem souhlasil.

"Snaží se jí ovládnout a už mu chybí jen takhle malý kousek," luskla prsty před jeho nosem.

"Snad nemáš namysli ten váš hvězdičkový rituál?" posmíval se.

"Samozřejmě," ušklíbla se nadřazeně, "to, že před ním Elpis zavírá oči, neznamená, že není. Hroty existují a jsou zatraceně nebezpečné!"

To je mi péče, pomyslel si bojovník, ale ta myšlenka mu nešla od srdce. Mandragora byla arogantní mrcha a ty nemívají příliš přátel.

"Jedna hvězda je svazující, představ si, co by dokázaly dvě takové!?"

"Ne tři?" neodpustil si. Podívala se na něj se znechucením.

"Třetí je tvořená z těch dvou." Idiote, bylo slyšet místo tečky.

 

"A co bych podle tebe měl udělat?" předstíral souhlas a zájem.

"Vyrovnat skóre," prskla a zmizela mezi stromy.

 

Ještě dlouho poté, co zapadlo slunce a z tábořiště bylo vidět blikotání ohně, seděl Arnust na pařezu v temnotě a hleděl do prázdna.

Jak se jen mohl dostat do takovéhle situace! Arnust nesnášel manipulaci, ani tu nevědomou a v dobré víře. Bylo na čase to skončit.

 

Příležitost přišla další den. Slézání prudkého svahu zarostlého ostružiním a šípky bylo snad ještě více vyčerpávající než předchozí výstup. Větve stromů se proplétaly natolik hustě, že zvíře nad nimi nebylo vidět. Když ucítili kouř, věděli, že našel místo k odpočinku a právě ho upravuje k obrazu svému - pálením okolního porostu. Všichni ale po nekonečném množství trnů hromadu popela vítali téměř s úlevou, ani se příliš nenamáhali s úklidem. Dívky padly jak zabité a na místě usnuly, s drakem jako obřím polštářem stočeným kolem nich.

 

Arnust počkal, až trojí oddychování nabere ten správný tón, a pak vstal a opatrně vešel mezi stromy. Netrvalo dlouho a uslyšel za sebou šelest. Pronásledovatel se proplétal mezi kmeny s nečekanou obratností. Zastavil se pár metrů naproti němu a naklonil hlavu ke straně. Arnust nerozuměl neútočné řeči dračího těla, ale poznal výzvu. Vytáhl z kapsy malou zelenou lahvičku a ležérně opřen o strom, začal si s ní pohazovat. Drak se nepohnul, dál upíral své oči do jeho.

"Jestlipak máš i jiné psí instinkty," zeptal se jakoby sám sebe a hodil flakonek kus od dračí hlavy. Ještěr líně protáhl krk a zuby jemně stiskl skleněnou nádobu.

 

"Výborně," zamručel drakobijce a rychlostí blesku mrštil kámen schovaným v druhé ruce. Ozvalo se sotva slyšitelné pink rozbíjeného skla. Drak se překvapeně nadechl a to byla chyba. Z tlamy se vyvalil zelený dým. Drak podivně zakňučel a začal třepat hlavou, aby se zbavil ochromujícího plynu, ale bylo pozdě. Když protočil oči a podlomily se pod ním všechny čtyři tlapy, Arnust vytáhl meč z pochvy a rozhodným krokem k němu zamířil. O tomhle vítězství nikde vyprávět nebude, ale ať ho hrom bací, bylo stejně uspokojivé.

 

Napřáhl se a švihl. Zbraň mu téměř vypadla z ruky, s jakou prudkostí narazila do bariéry. Nestihl jsem to, pomyslel si, když otáčel hlavu po směru kouzla a vztekle zaklel.

"Zbláznil ses?!" zasyčela Mandragora.

"Pusť!" snažil se překonat ochranné kouzlo.

"Potřebujeme ho!"

"K čemu?!" obrátil svou zlost na čarodějku, "k čemu ho ty potřebuješ!"

Mandragora na poslední chvíli vykouzlila druhý ochranný štít před sebou a přesto zavrávorala před silou úderu meče.

 

"Stačí! To stačí!!" křičela čtvrtá přibyvší figurka v té směšné hře, "Arne, prosím!" třeštila jeho směrem vykulené oči. Otočil k ní kalný pohledem plný vzteku a frustrace a s mečem stále napřaženým na Mandragoru zachraptěl: "Teď mi tady řekni, co chceš, co on chce udělat s vejci."

Elpis zhluboka dýchala: "Zničit."

"Opakuj to."

"Chce. Je. Zni-čit," kladla důraz na každou slabiku. Užaslé ticho zvýraznilo sípění ozývající se ze země. Elpis se otočila na dusícího se draka s lítostí v očích. "Prohrávají. Jen pomalu, ale ví to. Chce to urychlit," zvedla své lesknoucí se oči zpět na drakobijce: "Měl jsi pravdu, i já už tomu věřím. Přísahám, že tě nechám - necháme - udělat s vejci cokoliv, co uznáš za vhodné."

Arnust vrtěl hlavou nad svojí vlastní nenapravitelností, když skláněl zbraň. Elpis napřáhla dlaně a zmrazila jedovou páru v dračí tlamě na neškodnou substanci.

 

"Hmmm," pokývala Mandragora hlavu, když Elpis s již opět volně dýchajícím drakem odešla, "sama bych to lépe nezvládla."

Arnust si znechuceně odplivl do trávy.