Hlavně, ať to není na mě...

Po ztemnělém flogrurském nebi se potulovali nadýchaní beránci a laškovali s měsícem. Jejich velebné pohupování nejspíš zapůsobilo i na služebnou na trojnožce u zdi. Zády se opírala o okapovou rouru, jednu ruku volně svěšenou, druhou položenou v ošatce kratových hlíz na klíně. Ani se nepohnula. Stejně jako stráž před vraty. Přestal zírat na služebnou, sklácenou únavou na půl cesty ze sklepa a tiše se vrátil do stínu u paty komína. Měsíc zakryly mraky a v zádech ho zamrazilo. Nechtěl do tohohle domu chodit. Tedy,… vlastně chtěl, moc chtěl, ale věděl, že to není dobrý nápad. Že to špatně dopadne. Ovšem teď už byl tady a tak zaplašil neodbytný pocit, že se někdo dívá a po čtyřech přelezl na nižší střechu na druhé straně malého nádvoříčka zadního traktu. Znovu si lehl na střechu a nahnul se nad okap, aby zkontroloval i druhou stranu.  Ani tam se nic nehýbalo. Jen na parapetu ležela kočka a i ta spala jako zabitá. Pokud chtěl dovnitř, dávali mu šanci. Taková se nemusí opakovat.  Místodržící brzy odjede a kdoví kdy, pokud vůbec, ho nahradí další. A s ním odjedou i zlaté insignie úřadu, psací náčiní posázené opály, které všichni tolikrát viděli na soudě i šperky jeho paní a další, pro Brekina nedosažitelné věci, nad nimiž nemělo smysl vzdychat. On si přišel pro příbory, koření, měděné nádobí, drahé sýry a kuchařčinu kasu. Odplazil se do rohu, a když se natáhl po vzpěře pod sebou, ucítil, jak ho okraj poslední tašky tlačí do žaludku. Rukou omotanou šedou gázou zkusil pevnost vybraného kusu rezavějícího železa a krátce se pomodlil, než přenesl váhu na něj.  Pak se zhoupl a nohama se odrazil od vybledlých květin na zdi. Kdysi, když bylo tohle křídlo průčelím vlastního paláce, hledícím na hlavní třídu, dělaly parádu. Teď už se z nich jen drolily žmolky vápna a písek. Zahákl si nohu do smyčky na provaze, který si přinesl sebou a hodlal si ho i odnést, a zhoupl se k půlkulatému okénku pod střechou. Měsíc vylezl zpoza mraku a vyrazil jeho stín do fasády. Polkl nadávku a vsunul ohnutý plíšek pod spodní okraj rámu, odkud ho trhnutím dostal do svislé štěrbiny mezi křídly, prozíravě překryté dalším prknem. Jistě, mohl to jednoduše urvat, ale on byl profesionál hrdě disponující profesionálním vybavením. Sám si je vyrobil a za dlouhých zimních večerů, kdy se vedrem nedalo spát, je hýčkal v olejové lázni. Narazil na západku a opatrně ji nadzvedl. Otevřel okénko a málem se přitom zřítil na doškovou střechu jednoho z přístěnků. Vyděšeně přelétl pohledem nádvoříčko.  Dole se nic, až na tkanice ženina čepečku, s nimiž si pohrával vítr, nehýbalo. Tichounce se nasoukal dovnitř. I přes tenkou podrážku zlodějských botek cítil, jak hebký a huňatý je koberec v místnosti. Zalitoval, že si ho nemůže odnést a rozhlédl se kolem. Byla to ložnice, ale ne první, ve které kdy byl.  To až když zpozoroval modlícího se muže, v něm hrklo. Klečel u postele, čelo opřené o slamník pokrytý tmavým prostěradlem, ruce sepnuté pod krkem. Kolem tváře mu spadaly dlouhé vlasy korunované pleší na šešulce, blyštící se do tmy. I on zjevně spal.  Brekin, profesí pradlák, si pomyslel něco o divných móresech lidí, kteří si k bílému povlečení vezmou hnědé prostěradlo, a vzal za kliku. Dveře se bez protestů otevřely a vpustily ho do mužova předpokoje s pracovnou, kde sklidil psací stůl a z kabátu, zavěšeného na židli, ořezal stříbrné knoflíky. Pak se vydal rovnou do kuchyně. Pokoji ostatního služebnictva se nechtěl zdržovat.  Mnozí tu stejně nejspíš zůstanou, i když pána domu král odvolal. Kdyby to záleželo na Brekinovi, dostal by ten chlap,… pardón, šlechtic, metál, ne kopanec do zadku.  Ale on politice nerozuměl a rozumět nechtěl. Zvlášť, pokud odměnou za řádné hnutí žlučí letitému nepříteli Flogrurku, byl trest. Seběhl po schodech a z odpočívadla nakoukl do prázdné chodby v přízemí.  Poté neodolal malému zrcátku v broušeném rámu a nacpal si ho do vaku na zádech, i když věděl, že si snadno může někdo všimnout, že chybí, dokud je on v domě. Pak proplul přízemím a ucho položil na kuchyňské dveře. Uvnitř bylo stejné, husté, až nepřirozené, ticho, jako v celé budově, kterou procházel. Až teď se ozvala rána a něco jako zdušený výkřik z druhého křídla domu. Brekin se škodolibě zašklebil a zalezl za olysalou pohovku, když zahlédl světlo na křížení chodeb. Proběhli tam dva lidé se svícnem. Jejich kroky doplácaly ke dveřím do sušárny a pak utichly, jako když utne.  Vrátilo se dusivé ticho a Brekin vklouzl do kuchyně. Při pohledu na spící kuchtičku, nataženou na stole se jen usmál a téměř dotančil k příborníku.  Ruku plnou všemi směry trčících příborů zastavil na půl cesty k vaku, jak ho v zádech zamrazil známý pocit. Někdo se dívá! Ta holka se musela probrat. Brekin se otočil s tím, že ji zase uspí, než začne ječet.  Jakkoliv se mu to nelíbilo, její pohodlí by za končetinu nevyměnil. Holka ovšem spala přesně tam, kde měla. Brekin strčil příbory do báglu a nabral si znovu. Nebylo to dnes poprvé, kdy ho tenhle jeho, myslel, že neomylný, smysl, zradil.  Nabral další hrst příborů a pak ho napadlo, zdali se děvče opravdu nekouká. Zaposlouchal se do ticha ve snaze odhadnout z jejího dechu, zda opravdu spí. Ale neslyšel vůbec nic.  Ani hrudník se jí nezvedal.  Očima doširoka otevřenýma visela na něm. Pozorovala ho! Ušklíbl se. Do pokoje, kde pokojně chrupkala, se dostal velký zlý zloděj, kdo by se divil, že chudinka strachy ani nedýchá. Vytáhl nůž, dobré dvě dlaně dlouhý a na tři prsty široký a přiložil si ho k ústům omotaným šátkem. S úmyslem, že děvče sváže a rychle dodělá, proč přišel, se vrhl vpřed. S rychlostí hodnou jedovatého hada chytil kuchtičku za rameno a hmátl po tváři, aby jí ucpal pusu. Hlava se ale odklonila v nepřirozeném úhlu a spadla na rameno. Brekin děvče pustil a to se zhroutilo na podlahu. Ruku, kterou se jí dotkl, otřel do kalhot a druhou si chtěl zajet do vlasů, přičemž si málem vlastním nožem vypíchl oko.  Rozhlédl se po místnosti. Dobře. Někdo jí zlomil vaz. Ale Brekin to nebyl, takže by měl zmizet, než to bude na něj. Sehnul se k tělu a téměř odřízl váček s penězi, ale pak si to rozmyslel a šel zavřít příborník. Ne že by se mu eklovalo provětrat kapsy nebožce, jen nechtěl, aby ho něco spojovalo s mrtvolou v domě místodržícího. Cestou vyzvedl skleničku s nakládanými plátky pnuzu a několik slibně vypadajících pytlíků a vyběhl na chodbu.  Proplížil se až do předpokoje a chvíli poslouchal, co se děje v ložnici. Jak tam dřepěl, u zavřených dveří, uvědomil si, že tělo bylo teplé. Velmi teplé. Nechtěl v domě zůstat už ani chviličku a tiše otevřel dveře.  Muž stále klečel u postele.  Brekin podlehl nepěknému tušení a nahnul se nad něj.  A zjistil, že prostěradlo původně opravdu bylo bílé. Protáhl se oknem a na střechu vyšplhal tak rychle, jako ještě nikdy v životě. Odvázal provaz a smotal si ho na rameni. Položil se na záda, souběžně s okrajem střechy a dovolil si několik hlubokých nádechů. Pocit, že ho někdo pozoruje, zaplašil s tím, že se dívá ta mrtvá a nedbaje případných pozorovatelů se spustil do postranní uličky. Odmaskoval se, vyzul a vše, co sebou spořádaný občan nenosí, nacpal do vaku. Pak zamířil na hlavní ulici. Když procházel kolem stráže, opřené v průjezdu, zpomalil, aby si muže prohlédl.  Když se jeho obava potvrdila, dal se do běhu, nehledě na to, že by ho mohl někdo vidět.