Obléhání 6

„Zvládla si to parádně to se musí nechat“ s ironií a náznaky potlačovaného smíchu řekl Tomas asi po dvou mílích které jsme tryskem ujely od místa přepadení. Zvolnil do pomalého klusu a pokračoval „Kdyby už jen to, tak tleskám za krásné užití tvých přesvědčovacích schopností Triss.“
Smutně jsem se na něj podívala „Vážně to bylo tak hrozné? Bylo to moje první přepadení, když nepočítám ty ožrali u Mount Waume.“
„Ale ne, myslím, že si to zvládla skvěle, minimálně to rychlé použití runy.“ prohlásil tentokrát už smířlivě.
Dále jsme již pokračovaly mlčky, vydrželo to asi hodinu, než prohlásil, jsme tu pevnost Bratrstva.
Stály jsme poblíž hory, do které jako kdyby někdo vytesal bránu, brána však vypadala nepoužívaná, místy zarostlá mechem nebo lišejníky. Navzdory tomu jsem viděla jak velká na výšku je, měla kolem dvaceti stop a šířku jsem si netroufala odhadovat, byla tak velká jako by jí měl projít drak.V duchu mě okamžitě napadlo, jestli draci vůbec existují , žádného jsem nikdy neviděla, ale tak to bylo i s magií a přesto existovala, pokud ano tak si rozhodně plánuju jednoho draka pořídit.
Ze zadumání mně vytrhl až Tomas, který položil ruku na bránu a začal něco mumlat.
Od jeho ruky se začaly šířit prasklinky a postupně se rozbíhaly po celé bráně.
„Počkej vždyť to…“ chtěla jsem říct rozbiješ, ale brána zmizela a místo ní se otevřel průchod do hory.
„Jdem?“ zeptal se s úsměvem. „Čas abys poznala Bratrstvo“
*
Šly jsme dlouhou chodbou, která se postupně větvila jako bludiště Tomas ale vždy neomylně zahnul. Vzbuzoval dojem, že ví, kam jde, tak jsem ho jen mlčky následovala a myslí kontrolovala okolí.
„Jsme tu“ oznámil náhle a prudce se zastavil, nečekala jsem to a vrazila do něj. „Pozor“ utrousil.
„Čas abys předvedla svou magii Triss.“ „Použij runu, tohle je poslední zkouška před vstupem do cechu.“
Podívala jsem se na zem, zřetelně na ní byly vidět stopy od minulých run, díkybohu, nejsem první, ulevilo se mi a také došlo jak jsou otisky velké a složitě strukturované, moje připomínaly spíše čtverečky místy překřížené náhodným klikyhákem. Tohle byly celé soustavy složitých obrazců.
Ať to vyjde prosím, prosím. V duchu jsem se připravila a pomocí magie vyryla runu do země.
Ohnivý pentagram, run, kterou jsem ještě nikdy nepoužila, runa nekromancie.
Podívala jsem se na Tomase „Tvářil se vyděšeně!“ „Triss, Triss, tohle…“ nestihl to doříct.
Runa začala zářit krvavě rudou a země ve středu pentagramu, jako by se vařila a bublala.
Začaly se z ní vynořovat mrtvolně šedé ruce, postupně se z ní vynořovalo mrtvé tělo, Tomas proti mrtvému namířil proud ohně jeho magie, runa však kouzlo jen pohltila. Nemrtvý se celý vynořil, ztratil rovnováhu, zakopl a rozpadl se v prach, runa zablikala a zmizela, ozval se potlesk jednoho páru rukou a ztratila jsem vědomí.
*
Probrala jsem s v posteli neznámo kde, v místnosti která vypadla jako vytesaná ve skále, vybavení pokoje bylo skromné, ale vkusně vybrané, sestávalo se z postele, ve které jsem ležela, dvou skříní a zrcadla na stěně.
Vstala jsem a podívala se na svůj odraz v zrcadle a překvapením skoro vyjekla, z mých po pas dlouhých světlých vlasů se jako zázrakem staly havraní černé dlouhé jen po ramena a má postava utrpěla jako kdybych čtrnáct dní nejedla, vyhublá na kost s vystupujícími žebry a propadlými tvářemi připomínala jsem spíše tu mrtvolu z runy než mladou ženu z Mount Aurus
Na sobě jsem kromě spodního prádla nic neměla, tudíž před odchodem z místnosti jsem se rozhodla prozkoumat skříně.
V první nebylo nic až na pouzdro s dýkou a opasek. V druhé jsem našla jedny černé šaty. Oblékla jsem se, připla opasek s dýkou a vyrazila ven ze dveří.
Vyšla jsem na chodbu a vydala se doprava, dva strážní, kteří stály po stranách dveří se mlčky vydaly za mnou. Začala jsem utíkat a čekala jak zareagují. Podívaly se na sebe a vydaly se bok po boku poklusem za mnou.
„Triss, stůjte“ volal na mě jeden z nich. Jak sakra zná mé jméno! Zrychlila jsem tempo a začala se jim vzdalovat doběhla jsem až ke křižovatce čtyř cest. Odbočila jsem vlevo a rychlím klusem pokračovala v útěku.
Běžela jsem dlouhou chodbou, do nohou už jsem dostávala křeče a mé pohublé tělo už pomalu odmítalo běžet dál. Zastavila jsem se na další křižovatce, abych se ohlédla na mé strážce, neviděla jsem je, to je dobré znamení mám čas na odpočinek.
Znovu se ozval ten potlesk a z jedné chodby vystoupil vysoký muž v kápi.
„Dovol abych se představil“ promluvil muž „Mé jméno je Conor, a jsem vůdce tohoto bratrstva“
„Triss prosím, můžeš teď jít se mnou? V klidu si promluvit?“
„Proč?“ napadlo mně jako jediná odpověď „Co proč?“ nechápavě se na mě ze stínu kapuce dívaly jeho zelené oči.
„Proč bych s vámi měla kamkoli jít?“ „Kde je Tomas?“ napadlo mě se zeptat.
„Tomas je v pořádku čeká na nás v hlavní hale.“
„Dobře půjdu s vámi.“
„Díky a teď bych se tě chtěl zeptat na ten incident v testu, jaké máš zkušenosti s runovou nekromancií?“
Kráčely jsme bok po boku chodbou. Mé stráže nás mezitím doběhly, ale Conor je kývnutím hlavy poslal pryč.
„Já… já nevím nikdy jsem nic takového neudělala a už to znova ani udělat nechci, jak dlouho jsem byla mimo?“
„Devět dní.“ „Devět dní?“ Ano opravdu jsem spala devět dní. Ještě teď tomu nemůžu sama uvěřit.
„A co moje vlasy.“ Konečně mě napadlo zeptat se na radikální změnu střihu.
„To nevím, asi je to způsobené magií, nekromancie není zrovna pro začátečníky a zvláště vyvolání lidí.“ „Na všechny jsi tam udělala fakt dojem“
„Všechny kolik lidí tam vlastně bylo?“
„Celá Rada a několik starších mágů.“
„Co se stalo s tou runou a tím tělem co z ní vylezlo?“
„Prolomil jsem jí a nemrtvého spálil.“ „Musím ale přiznat, že si do ní napumpovala tolik energie, že kdybych jí nezrušil tak zcela určitě zemřeš.“
„Já…“ „Jsme tu.“ přerušil mě a ukázal na dveře, ke kterým jsem došly.
„Co za nimi je?“ zeptala jsem se.
„Místnost Rady, čekají tam na tebe, aby mohly posoudit tvou magii a přiřadit tě k výcviku.“

Pokračování příště!!!
(Jako vždy prosím omluvte mé pravopisné chyby, ale snažil jsem se napsat trochu delší povídku, takže jich tam bude požehnaně)