Viking

Kožešina je potrhaná a štít leží zlomený. Ztuhlá ruka svírá silnými prsty veliký meč potřísněný krví nepřátel. Jejich těla leží opodál zpřelámaná a zraněná. Vznešená hlava korunovaná hustou hřívou hnědých vlasů a vousů leží na měkkém polštáři podrostu lesa. Něžné zlaté paprsky jemně hladí únavou zvrásněnou tvář. Modré oči prostoupené klidem upírají pohled k nebesům a rty odhalují lehký úsměv. Silné větve mohutných stromů tvoří svou zelenou spletí velkou síň posledního odpočinku.
Jemné ruce milované uhlazují vlasy sepjaté tenkou zlatou čelenkou a upravují vousy spletené do copánků. Slané slzy hořkosti a žalu stékají po jemných tvářích a dopadají na medvědí kožešinu halící tělo milovaného. K jeho hlavě pokládají voňavé květiny a ona ví že na tu vůni nikdy nezapomene. Téměř bázlivě vkládá meč do jeho rukou. Pod nohama se leskne zlomený štít a meče poražených nepřátel.
Máry byly zvednuty na ramena silných mužů. Noc osvětlena ohněm pochodní je vítá svým sametovým objetím. Tváře v mihotavém světle, křehké jako duchové nocí, provází bojovníka smutnými pohledy. Něžný hlas milované, rozechvělý pohřební árií, se loučí za sebe, i za všechny milované.
Sbohem bojovníku sbohem. Kéž tě tví předci přivítají v jejich síni s úctou a kéž zaujmeš v jejich mocné společnosti své čestné místo. Klid tvé duši.
Pryskyřice borového dřeva naplňuje večer silnou vůní. Tváře omámené smutkem vzhlíží k dřevěné mohyle posypané květy, jakoby to byla zasněžená úbočí hor. Šestice pochodní v silných rukách bojovníků se sklání nad dřevem aby mu předaly svůj spalující polibek. Plameny s láskou a vášní objímají mohylu i tělo mrtvého bojovníka. Jejich zlaté světlo dodává tvářím naději ve všeobklopující temnotě a jejich žhavé paže stravují žal a smutek, který se jednoho dne změní v popel, stejně jako bojovník na márách. Poté přijde vítr a odvane pocit křehkosti a zranitelnosti, způsobené hlubokou ránou, daleko, pryč.
Pouze hory, nesmrtelní strážci síní tohoto světa, dohlíží na klidný odchod duše k domu jejích předků.