Stroj času.

„Stůj!“ Zakřičel jsem na chlápka v černém plášti, který uháněl několik metrů přede mnou. Prodíral se všemi temnými uličkami, aby mě mohl setřást, ale to se mu nikdy nemohlo povést.
Ochránci mají po většinu času štěstí.
Nebezpečně jsme se blížili k portálu. Věděl jsem, o co mu jde, ale nevěděl, jak ho můžu zastavit. Zahnuli jsme za roh, kde se před námi objevila světelná koule.
Muž se prudce zastavil. Otočil se na mě a ukázal jeho černé zuby. Mávl rukou doprava a tím jsem skončil naražený na zdi neschopen se hnout.
Pak se jízlivě usmál a vešel portálem.
„Neee,“ uniklo mi v tichém šepotu a konečně odpadl ze zdi. Opřel jsem se o ruce a stoupl si. Můj jediný úkol. Chránit portál, aby jím nikdo neprošel a já selhal.
Zase.
••
Nervózně jsem s hlavou v dlaních seděl na Ministerstvu času. Nesnášel jsem to. Vždy mi to připomínalo mou neschpnost.
„Matte, už tě čeká,“ řekla mi Margaret a nechala mi otevřené dveře, abych mohl projít. Těžce jsem vydechl a vydal se na svou popravu.
„Matthewe Reginalde Collinsi!!!!!!“ Rozlehlo se celou budovou. „Měl jsi jen jeden, jen jeden mizerný úkol! Hlídat časovo bublinu! Čím jsi byl tak zaneprázdněn, že jsi jím nechal proniknout nejnebezpečnějšího člověka všech dob?!“
Tak tohle byl můj otec. Ministr času Jonathan Collins.
„Já.. no.. už jsem ho skoro měl, a pak...“ snažil jsem se to nějak rozumně vysvětlit, ale nenacházím slova, kterými bych vyjádřil, jak moc mě to mrzí.
„To už je tento týden druhý člověk!“ Otec si protřel čelo a ztěžka usedl do svého křesla. „Tentokrát ale za tebe tvůj problém řešit nebudu, hochu. Ne. Ne.“ Začal si mumlat pro sebe.
„Já to napravím.“ Ujistil jsem otce.
„Ale ano, chlapče, napravíš,“ usmál se na mě. „Ty mi toho muže přivedeš.“
„Co-cože?! A jak? Ani nevím, kam šel. To.. To nemůžeš! Nejsem Lovec. Jsem Ochránce,“ bránil se.
„Pošlu s tebou Lovce, samozřejmě, nejsem hloupý, abych tě nechal cestovat časem sám.“ Zazvonil znonkem a zadními dveřmi přišla žena. Vysoká, s útlým pasem a blonďatými vlasy v ohonu. Na jejím těle jí splývaly černé krátké šaty a na zádech se ji vyjímal dlouhý meč.
„Tohle je Kira. Bude tě provázet v časových dimenzích, dokud mi toho chlapa nedovedeš. Do té doby se nevracej.“ Uzavřel otec a vyhodil mě i s Kirou před Ministersto.
Zase to přenášecí kouzlo.
••
Stáli jsme s Kirou před portálem. „Co teď?“ Obrátil jsem svůj pohled na Kiru.
Ta mi jen vrátila znuděný pohled a neodpověděla mi. „Díky.“ Uchechtl se pro sebe a sledoval tu pulzující bublinu před námi. V duchu si přehrával jak by ta cesta mohla skončit. Ale nejvíc ze všeho bylo mým zbožným přáním, abych konečně dopadl toho chlapa a postavil jej před mého otce.
„Chyť se mě.“
„Cože? Proč?“ Obořil jsem se na Kiru.
„Chceš ho snad najít, ne? Já jsem lovec. Tak se mě chyť!“ Zasyčela.
Raději jsem neprotestoval a chytl její ruku. Udělala krok dopředu. Jemně rukou projela v oáze barev a pak mě zatáhla do toho největšího víru, v jakém jsem se kdy ocitl.
Všude kolem nás se to hemžilo obrazy. Na jednom se vyskytovala poušť. Na jiném zase ulice, metra, všechny obrazy kolem nás jako by stárly.
Pak nás to někde vyhodilo. Z čista jasna jsem klečel na zeleném trávníku s podivným pocitem v břiše. „Asi budu zvracet,“ zaskuhral jsem směrem ke Kiře.
„Posluž si,“ odpověděla mi a bystrým zrakem prohledávala okolí. Pak se vydala rychlým krokem ode mě.
„Kiro?“ Zkusil jsem nejdířv mírně. „Kiro?! Co já?“ Volal za ní.
Líně se otočila. Padl na mě její uhrančivý pohled. Musím přiznat, že na dívku měla celkem ostré rysy v obličeji. „Buď se tam budeš válet, nebo půjdeš napravit svou chybu.“
Nějak se mi podařilo vyškrábat na nohy a rozběhnout se k ní. „Fajn. Kam tedy jdeme? A v jakém jsme vůbec roce?“
„Musíš pořád mluvit?“ Obořila se na mě.
Zdvihl jsem ruce v obranném gestu, až jsem se ji málem dotkl jejich prsou. „Promiň, jen..“
„Tak nemluv a následuj mě.“ Otočila se a pokračovala v chůzi.
Ten den jsme ušli několik kilometrů. Kira nás vedla různými stezkami v lesích, horách, polem. Na dívku byla neskutečně vytrvalá. Já za ní už jen mírně povlával. Přišlo mi, že jdeme snad půl roku.
„Kiro. Počkej.“ Zhroutil jsem se na kolena a dýchal jako o život.
„S tvým tempem tam nedojdeme ani příští rok!“
„Kdybych aspoň věděl kam jdeme, bylo by vše jednodušší!“ Rozkřikl jsem se.
„Fajn!“ Vyhodila něco ze své kapsy a do pár vteřin na tom místě stál stan. „Ještě něco, milosti?“ Ušklíbla se, sedla si kousek ode mě a začala rozdělávat oheň. Hned jak se jí to podařilo, lehl si vedle něj a usnul.
••
Stále mám pocit, že jsme se ocitli někdy ve třináctém století.
„Mýlíš se. Sedmnácté století.“ Promluvila Kira.
„Takže ty nově čteš i myšlenky?“
„Přesnějí rok 1692.“ Uzavřela.
Proč by pro mě měl být tento rok důležitý? Vlastně nečekám, že by pro mě byl nějak zásadní. Necestoval jsem sem dobrovolně. A po téhle zkušenosti bych to znovu neriskoval.
Vypadalo to, že naše cesta konečně začala někam směřovat. Už to nebyly jen lesy a louky, ale vše se začalo vybarvovat domy a různými staveními. Nevěděl jsem, kam dřív s očima. Cestovat časem není každodenní zábava. Po očku jsem koukal po Kiře. Pořád mi nejde do hlavy, jak si může být jistá v každém jejím kroku. Je tam sebevědomá!
„Konec naší výpravy,“ prohlásila a ukázala na velký dům, který postrádal veškerou barvu. Vše bylo černé. Dokonce i květiny v před zahrádce.
„Teď začne ta zábavnější část,“ Kira se na mě podívala. Tentokrát doopravdy podívala. „Jdeme odvést tvého chlapíka od bandy žen, o kterých je tu smýšleno jako o čarodějnicích. Ano. Jsi v Salemu. Za chvíli se tu budou konat Salemské procesy. Ale my je můžeme překazit. Nemusí k ničemu takovému vůbec dojít.“
„Páni. To je víc slov, než si kdy řekla,“ utahoval jsem si z ní. „Ale k věci. Takže jdeme zabránit tomnu, aby zabili nevinné ženy?“
„Aspoň, že ti to rychle myslí. Tady máš zbraň,“ podala mi malou dýku, která na rukojeti byla zdobena dvěma žlutýma drahokamy.
„Myslel jsem, že bojovat je hlavně na tobě.“
„Chceš pochvalu od papínka? Tak bojuj, srabe.“ Vydala se k domu.
„Srabe?“ Ale to už byla byla u dveří a rozdávala první rány strážným okolo.
••
„Támhle je!“ Ukázala na vysokého muže, který bral nohy na ramena.
„Nemůže mi utéct po druhé!“ Křikl jsem a zápolil s jedním z vojáku.
„Tak za ním jdi!“ Vyjekla Kira a podřízla jednomu z nich hrdlo.
„Nenechám tě tu,“ řekl jsem rázně.
„Myslíš, že se o sebe nedokážu postarat?“ Přitočila se ze zadu mého nepřítele a sejmula ho jednou rukou. „Jdi, Matte. Pak si tě najdu.“ Mrkla na mě a zmizela v davu.
A jsem v tom sám. Zase. Rychlostí blesku jsem se rozběhl za svým cílem.
Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek. Musel jsem myslet na Kiru, na tuhle dobu, na chlápka, kterýho snad brzy chytím a předám ho do rukou spravedlnosti. Teda pokud nebudu moc pomalý. Jak se už teď zdálo, moje kondička nestojí za nic.
„Tady.“ Ozvalo se mi za zády. Hbitě jsem se otočil, ale za mnou nikdo. Mám snad slyšiny?
„Vedle.“ Znovu se ohlédl. A znovu tam nic nebylo. „Asi už šílím,“ šeptl jsem si pro sebe.
„Ale vůbec.“ Kráčel přede mnou. V rukou mu žhnula magie. „Kde jsi nechal svoji ochránkyni?“ Smál se mi.
„Proč jsi chtěl zrovna do tohohle roku? A kdo jste?“ Ignoroval jsem jeho narážku.
„Copak jsi to nepochopil? Ony jsou čarodějnice, chci si je jen odvést do mé doby.“ Udělal dramatickou odmlku. „Jsou totiž jako já. Jako Vandal Savage.“
To jméno. Málem mi vyskočilo srdce z hrudi. Stojím tu před největším mágem historie? Pak mi to došlo. „Chceš přivést magii i do našeho světa! Proto je potřebuješ. Jsou to průkopnice magie. A sám by jsi měl být už několik let.. mrtvej.“
„Ano, a jsou mnohem víc než jen tohle.“ Usmál se. „Nikdy se žádné salemské procesy konat neměly. Magie by teď mohla být všude. A jak vidíš jen zářím.“ Blýskl po mně úsměvem a vyslal první magickou kouli.
Tak tak jí vyhl. Ohnal se mečem, ale ani se Vandala nedotkl.
„Jsi tak ubohý,“ pochleboval si a házel další a další magické koule, dokud mě nezačaly drtit, spalovat mi kůži a nepoložily mě na zem úplně.
„Měl jsi zůstat tam, odkud jsi přišel a mě nechat dokončit to, co jsem začal.“ Řekl pobouřeně a stoupl si nade mě. „Užij si smrt v roce 1692.“
Napřáhl ruku, stiskl jsem pevně víčka k sobě. Jenže žádná bolest nepřicházela. Místo toho se Vandal válel kousek dál na zemi.
A Kíra na něm.
Zapřel se o lokty a zamrkal. Vandal se tyčil nad Kirou. Její meč se válel kdesi v nedohlednu. A já tu zůstal jen se s vou malou dýkou a navíc skoro nepoužitelný. Musím vstát, poháněl mě můj vlastní mozek.
Pak Kira spočinula po mém boku. Spíš tam přiletěla. Vpíjela se do mě široce otevřenýma očima. „Kiro!“ Zhrozil jsem se. „Vstaň,“ prosil.
„Pozor,“ její poslední slova se nesla ve větru, který je odnášel dál od nás.
Sebral jsem veškerou svou sílu a vstal. Postavil jsem se Vandalovi. Má sice magii, ale to není vše. I když v dnešním souboji to asi nějakou roli hraje. Vrhl jsem se na něj. Celý rozčarovaný, že ublížil někomu, komu neměl. Nejdířv jsem po něm hodil dýku, která ho samozřejmě minula. Pak jsem to nechal osudu. Dával jsem do našeho boje všechno.
Když v tom se za ním objevila. Vypadala silnější než kdykoli předtím. Oči jí žhnuly. A žhnuly ji i dobu poté, co se Vandal zřítil k zemi.
Pak odpadla i ona.
„Ne, ne, ne!“ Doběhl jsem k ní. „Kiro, vstávej. No tak. Musíme se dostat zpátky! Prosím. Nenechávej nás tady.“ Prosil jsem. Jemně jí třásl, ale byla jako socha.
„Teď to nemůžeš vzdát,“ šeptl a sklonil hlavu.
„Nevzdám,“ vydechla. Zmáčkla mi ruku a pak jsme se všichni tři přenesli zpátky.
••
„Dobrá práce, synu.“ Pronesl otec a poklepal mi po, ještě bolavém, ramenu a zavřel velké, ocelové, dveře. „Je vidět, že bys mohl i ty povýšit z Ochránce na Lovce.“ Hrdě se usmál.
„Otče, nevím co na to říct..“ Začal jsem, když v tom mě přerušil.
„Nemusíš mi děkovat, tvůj instruktor dorazí za pár minut.“ Vyšel z místnosti.
Usadil jsem se do jeho velkého a pohodlného křesla. Hlavu si zapřel o opěradlo a zahleděl se do stropu. Je skvělý být doma. A ještě.. povýšen.
Dveře se rozletěly. Ve dveřích stála ona.
„Myslím, že je čas na výcvik,“ usmála se a tasila svůj meč.