Magdaléna

I.Vila na předměstí

„Pravděpodobně brzy něco přijde,“ zamumlal si pro sebe mladý asi třicetiletý na krátko ostříhaný muž v u chodníku zaparkovaném autě. Obloha byla zatažená a dusno horší snad než v pařeništi. Bylo mu prd platné, že seděl na sedadle řidiče. Jeho bílé triko bylo naskrz promočené potem, modré kraťasy to samé. Napil se zvětralé poděbradky, kterou nahmatal na zadním sedadle a v domnění, že mu bude na čerstvém vzduchu lépe, vylezl z vozidla. Zarazilo ho naprosté bezvětří. Rezignovaně pohodil rukama, zamkl svoji felícii a vykročil k vratům pozemku, u něhož se právě nacházel. Prošel vrátky a vydal se často využívanou cestou směrem ke staré šedočerveně omítnuté patrové vile.
Po pravé straně se nacházela řada angreštů končící navzájem propletenými větvemi rybízu. Naproti podél břečťanem zarostlé oprýskané zdi se táhl obdélníkový pruh zeleného pažitu, hraničíího podlouhlým asi dva metry vysokým skleníkem. Za stavením se rozkládala obdélníková zahrada, malá alejka s ovocnými stromy.
Jakmile vstoupil na práh, zmocnil se ho zvláštní neklid, jako by zde nebyl sám. Ačkoliv na svůj nový pozemek nezavítal poprvé, vnitřní interiér stavby na něho působil stísněným dojmem. Odemkl dveře a ocitl se v úzké chodbě. Po pravici byl záchod s koupelnou oddělený papundeklovou stěnou od prosvětlené kuchyně. Souměrně s ní se táhla ornamenty zdobená dřevěná kuchyňská linka, vnitřek místnosti vyplňoval stůl stejné barvy. Obklopovaly ho čtyři židle. V nejtemnějším koutě v pravo u okna měla své místo spíž a lednička. Druhou stranu tvořil nevzhledný závěsem zakrytý kumbál se standardními domácími potřebami: starým vysavačem, smetáky na zametání a různými prášky a saponáty na praní a uklid domácnosti. O kus dál stála tmavá vysoká skříň na kabáty, za ní se do prvního patra linulo vrzavé dřevěné vínově nabarvené schodiště a za ním byla v temném šeru utopená místnůstka, s největší pravděpodobností pracovna se psacím stolem vzadu. Nejvzdálenější pavučinami ověnčená zeď se skrývala za táhnoucím se masivním sekretářem z jednoho druhu dřeva, zavaleným četnými listinami a papírenskými pomůckami.
Měl dojem, jako by bývalí vlastníci nepočítali, že by jednoho dne mohli z domu odejít. „Divné,“ zakroutil nevěřícně hlavou a pokračoval po vrzavých schodech za kumbálem do prvního patra.
Až na úzkou chodbičku podlaží zabíraly podlaží po obou jejích stranách dvě rozlehlé místnosti. Po pravici hned za malým sprchovým koutem a nezbytným WC se rozkládala ložnice. Větší část pokoje zabírala manželská postel se dvěma nočními stolky a malou toaletkou zakončenou oválným zrcadlem zdobeným pokroucenými tmavohnědými květy. Druhou část zaplňoval obývací pokoj pro hosty. Nejvzdálenější část prostorně osvětlené mísnosti tvořila dlouhá skříňová prosklená komoda s velkým množstvím sklenic na víno a tvrdý alkohol, různými druhy podšálků a hrníčků. Uprostřed místnosti se nacházel podlouhlý konferenční stolek, nad nímž ze stropu visel skleněný lustr s broušenými ornamenty. Vzadu čelem proti oknu se nacházelo několik skříněk s gramofonovými deskami a kazetami, jeden přehrávač a knihovna s převážně klasickou literaturou.
Jakmile skončil s prohlídku, vrátil se zpět na dvůr, opět se podíval na zvláštní skleník. Po jeho letmé prohlídce znaveně usedl na lavičku a pomalu usínal. Náhle cítil, jako by ho někdo sledoval. Koutkem oka v polospánku zahlédl, jakousi siluetu, možná nějakou ženu. To nevěděl. Trhnul s sebou a v mžiku otevřel oči. Připadalo mu to jako příliš živý sen. Rozhlédl se kolem sebe, avšak nikoho nespatřil. Vstal a šel na zahradu přesvědčit se, zda se mu to nezdálo. S ostřížím zrakem pohlédl i do nejtemnějších míst zahrady. „Asi přelud,“ zamumlal, ačkoliv si tím nebyl tak plně jistý. Celý nesvůj nedbaje na dusné počasí, které poslední dobou přetrvávalo, automaticky zamkl dveře a vrátil se zpět do svého auta. Vůbec ho již nezajímalo, jací lidé tu před ním bydleli a s nejvyšší netrpělivostí zamířil do města.


II. Alfréd a Magdaléna

Začalo další ráno, další snídaně u jednoho stolu se zamračenou manželkou se svázaným drdolem světle hnědých vlasů. Častokrát se oblékala do přiléhavých květovaných tmavých šatů. Její přísný vrásčitý obličej a skelné oči probodávaly svůj protějšek, Alfréda, do hladka oholeného prošedivělého starého muže s hustým obočím. Oděn do bílé košile, šedé vesty a starých kalhot se mlčky věnoval své snídani. Oběma mohlo být dávno přes padesát. Dívala se na něho s chladným pohrdáním, jako by v životě nic nedokázal. Doposud se neuměla vyrovnat se svými léta trvajícími problémy. Kdysi si s ní, když ještě byla atraktivní mladou ženou kypící nekonečnou vitalitou, připadal jako v ráji, dnes se z ní stala zakomplexovaná, nenávistná stará ženská, ze které zlo jenom čišelo. Možná to bylo tím, že nikdy nemohla mít svoje děti. Její kouzlo stejně tak rychle vyprchalo jako chuť žít.Užírala se sama sebou a záviděla všem, kteří jsou na tom podle jejího názoru daleko lépe než ona.
Navzájem se sledovali jako dva odvěcí rivalové. Tohle již Alfréd nesnesl. Špatně se mu dýchalo,
musel odejít. Sotva stanul na prahu dveří, uslyšel hlas svojí ženy: „Kam zase jdeš? Ještě jsme nedojedli,“ řekla rázně, uklidila nádobí od snídaně a vykročila na chodbu se založenýma rukama v bok. „Zase jdeš do skleníku?“
„A co jiného ti mám na to, Magdo, říct?“ pohlédl na svou choť. „A přestaň na mě syčet jako saň,“ procedil mezi zuby a práskl za sebou dveřmi.
„Ještě jsme si to nevyříkali!“ zahartusila ještě za dveřmi. Nenávistně práskla s porcelánovým talířem, který se roztříštil na tisíc kousků o zem a se slzami v očích odešla trucovat do své pracovny.

Bylo pod mrakem. Svěží větřík poletoval po zahradě a proplétal se mezi hustým větvovím. Alfréd otevřel dveře do skleníku a celý rozčarován ještě před očima viděl zlověstný pohled své ženy. Obával se, co se jí asi honí hlavou. Popadl do rukou několik pytlů s hnojivem ke každé rostlině přisypal patřičnou přísadu, zkontroloval teploměr, zda teplota odpovídá normálu, zbavil svých miláčků plevele a zcela vyčerpán se posadil na stoličku k nejvzdálenější stěně svého horkého proskleného zátiší, kde se nacházela obrovská květina s několika obrovskými květy svou velikostí převažující ve všech směrech člověka. Nechal se ukolébat opojnou vůní vycházející z největšího květu, jaky vůbec měla. Její plynné halucinogenní toxiny pronikaly do jeho hlavy. Cítil se podobně jako za mlada, jako když kouřil trávu. Připadal si najednou jako schizofrenik, člověk, který vidí a slyší postavy, které ve skutečnosti neexistují pouze v jeho představách.
Ve skutečnosti to byl jediný prostředek, se kterým mohla rostlina navázat svůj kontakt.
„Ahoj, Alfréde.“
Zaslechl velice známý hlas, který se linul jako ozvěna skleníkem.
Magdaléna. „Ahoj Magdalénko,“ zašeptal.
Zpoza největšího květu se náhle vyloupla silueta v ženské podobě, pohledné, krásné ženy s jemnými vlasy, jenž jí v pramenech spadaly na ramena, drobné tělo zakrývaly světlé růžovočervené dlouhé šaty.
„Zase tvoje žena?“ slyšel její uklidňující něžný smutný hlas, jako by s jistou intuicí a chápavostí věděla, že brzy o něho jistě přijde.
Vždycky sem zabloudil, když mu bylo nejhůř. Tohle byl jeho skutečný domov, Magda to dávno věděla, přesto jeho zálibu v zahradničení přestala respektovat, stejně lhostejně vnímala i jeho pomalu rozvíjející se nemoc, která ho ze vnitř za živa pomalu stravovala.
„Jak už spolu dlouho žijete? Dvacet, pětadvacet let? Čím se ti za tvou dobrotu odvděčila? Podpořila tě v něčem? Ne. Akorát z tebe vysává život... daleko víc než tvá rekovina.“
Alfréd mlčel. Stanula čelem k němu a hleděla mu mírumilovně do tváře. Její drobná ruka sjela po alfrédově lícní kosti ve stejném okamžiku i něžné květy Magdalény. Tenké úponky se pozvolna snášely, zachvívaly směrem k zahradníkovi. Okvětní lístky mu projížděly po obličeji a po spáncích. Voněla nádherně snad ještě víc než nejdražší ženský parfém na světě.
„Proč je taková,... zlá?“
„Protože už dávno není tím, čím bývala,“ odpověděl se smutkem v srdci. „Nesnese svoje stáří. A ačkoliv jsme skoro stejně staří, ničemu se nechce přizpůsobit. Nenávidí svoje vlasy, svoje vrásky, celý obličej,... už se ani nedívá v ložnici u své toalety do zrcadla,...“ na moment se odmlčel, „také je to zapřičiněno tím, že nikdy nemohla mít děti.“ Ale to jí neomlouvalo za to, jak se chovala ke svému choti. Mohli nějaké adoptovat, ale Magda s tímto návrhem nesouhlasila. Chtěla jen vlastní děcko, potomka z jejich krve.
„Jsi opravdu dobrosrdečný člověk,“ řekla dívka. „Myslím, že si zasloužíš víc, než to, co tě v budoucnu ještě čeká,...“
„Umírám,“ pípl a rukou si projel po hrudníku. Sice magdaléniny toxiny zmírňovaly bolest, kterou způsobovala nemoc, ale blízký konec byl nevyhnutelný.
„Chtěla bych tě zbavit alespoň jednoho utrpení, který za sebou vláčíš jak těžký balvan,...“
„Co tím myslíš?“ usínal.
„Nemysli, Alfréde,“ řekla opět svým opojně uklidňujícím hlasem. „A raději odpočívej.“
Mezitím, co přelud zmizel, za několik minut upadl do hlubokého spánku.
Sotva po hodině otevřel oči, Magdalénina mámivá esence ustoupila na intezitě. Veškerou práci, kterou chtěl zde vykonat, měl za sebou a s hořkostí, která hlodala jeho duši, opustil svůj skleník a oddal se čelit holé realitě, zvané Magda.


III. Alfréd, Magda a Magdaléna

Dny se vlekly jak zpomalený film. Uběhlo již několik měsíců a nastal podzim. Listopad. Stromy zářily mnoha barvami.Zem byla pokryta žlutýma červeným listovím. Po ránu se objevovaly husté mlhy a s přibývajícím časem se na trávníku třpytila bílá jinovatka.
Alfréd rychle chřadnul, většinu času trávil ve skleníku, zatímco Magda ve svém pokoji. Každý trávil své dlouhé chvíle ve svém niterném soukromí, kde mohli v klidu rozjímat. Jen občas kolem sebe prošli, aniž by je nějak zajímalo, co jejich protějšek dělá a vrátili se zpět do svého vlastního světa.
Alfréd však již několikrát viděl Magdu ve svém pokoji, už nebyla tak uzavřena do sebe, listovala opět v rodinných albech a oddávala se dávným vzpomínkám, které sebral čas. Prohrabovala se v knize receptů, kterou zdědila po mamince a znovu začala psát poezii, nebo si to alespoň myslel. Několikrát za den vyšla ven, ale nikdy se neodvážila vstoupit do skleníku k rostlinám, které ji z nějakého obskurního důvodu děsily. Občas se u něj zastavila, ale vždy po chvíli rychle odešla jako by ji snad něco neviděného, nehmatatelného vyplašilo. Ale jinak očividně nabírala novou chuť a sílu do života., zatímco Alfréd nadále chřadnul.
Jednou, když obloha zářila blankytem a ledový vzduch jí rozčesával sluncem ozářené hnědé vlasy, váhavou chůzí, přistoupila ke skleníku, třebaže z něho měla strach. Avšak zvědavost byla silnější. Vstoupila dovnitř. Alfréd nikde. Zcela ohromena, s jakou pečlivostí se její muž o ně stará, najednou si připadala jako za mlada, kdy ji nic netížilo. Nasávala do sebe vůni květů a nechala se ukolébat neodolatelným aroma exotické rostliny, kterou její vyvolený koupil v daleké cizině. Připadala si jako ve snu. Šípková Růženka upadající do tvrdého spánku.Najednou viděla ji. Důkaz, kterému nechtěla věřit.Tu, kvůli níž ji muž opouštěl. V okamžiku ji popadla žárlivost, kterou nedokázala potlačil. Zraněná a rozčilená popadla hned, co jí přišlo do ruky. Na nedalekém ponku ležely zahradnické nůžky a začala stříhat magdaleniny kořeny. V hlavě Najednou uslyšela vřeštivý hlas plný bolesti, který ji bušil do mozku. V tom momentě jí nužky vypadly z ruky a vyběhla ven.

Během krátké doby se však Alfrédův stav zhoršil. Dosud se nemoc držela v krajních snesitelných mezích, ale nyní už nepomáhala žádná chemoterapie ani ozařování, ani svěcená voda by nezabrala.
Utekl tak měsíc. Ledovou zem pokrýval bílý koberec. Alfréd seděl dlouhé hodiny v kuchyni a Magda se slzami v očích najednou neměla potuchy co dělat. Byla zraněná a zároveň jako by se jí po dvaceti letech vrátily city, které jako mladé děvče k Alfrédovi měla. Ale bylo již pozdě. Tušila, že ho naposledy drží něžně za ruku, zmatená, co se to s nimi v posedním čtvrtstoletí dělo, s ním prožívala poslední chvíle jeho života.
Alfréd umíral, a jako by to už nedokázala zvládnout, sedla si na židli k psacímu stolu, položila si ruce na desku a rozvzlykala se nad svým promrhaným životem. Nasadila kus papíru do psacího stroje a dala se do psaní...
Mezitím Alfréd se vší silou vůle opíraje se o dřevěnou hůl, se odebral do své prosklené skrýše. Litoval své ženy, kterou neustále miloval, ale zároveň i Magdalénu, u které poslední roky vyhledával útěchu. Veškerý svůj majetek již dávno odkázal své ženě, s tím však Magda tiše počítala… Seděl na stoličce pod ohýbajícím se růžovým velkým květem.
„Je čas. Jsem unavený.“
Magdaléna ukryta mezi roztodivnými květy mlčela.
„Už dlouho jsem tě nezaléval,...“ stěží vyslovoval těžká slova, která mu nešla na jazyk.
„Nic si z toho nedělej, nějaká vláha mi ještě zbyla. Mé kořeny si k živinám cestu najdou.“
„Až umřu,…“ ztěžka vyslovoval větu, která mu vyplynula ze rtů, „chci, abys zlikvidovala tuhle prázdnou schránku.“
„To nemohu udělat, Alfréde. Miluji tě.“
„Já tebe taky. Ale budeš mít hlad.“
Podívala se láskyplně do jeho pohasínajících očích jako by říkaly: „O to se nestarej.“
„Opravdu to nemohu udělat, zapomenu.“
„Jednou zapomeneš ale ne teď, protože moje molekuly budou kolovat celým tvým tělem.“
Zůstal sedět na lavičce a zavřel oči.
Zdálo se mu, jak leží uprostřed rozkvetlé zahrady s Magdalénou klečící u jeho boku. Zahleděl se na oblohu. Po obloze vítr rozháněl chuchvalce drobných mraků a bzučící hmyz přelétal z květu na květ. Najednou začalo nebe tmavnout… Pozvolna upadal do kómatu, ze kterého se již nikdy neprobudí. Jeho nejkrásnější sen se utápěl do hluboké tmy. Veškerou bolest, která mu celý rok ničila život, zmizela a vypařila se, jako by nikdy neexistovala…


Okno pracovny bylo otevřené. Smutkem a lítostí zamlklá žena již dávno věděla, že její manžel je mrtvý. Život pro ni náhle ztratil smysl a ona si přála umřít po jeho boku.
Netečným krokem vyšla ven a nechala se vést magdaléninými esencemi do útrob skleníku.
„Oběma jsem vám hodně ublížila,“ šeptala směrem ke květině.
„Je však pozdě,“ promluvil na ni vlídný hlas.
„Vím, že žádná omluva nepomůže napravit za činy, které jsem vykonala... Milovala jsem květiny,“ řekla Magda a hořké slzy jí stékaly po tváři.
„Napsala jsem mu dopis, který už nikdy neuvidí,...“ zavzlykala.
„Vím, jak jsi zraněná. Vím, že jsi ho milovala, cítila jsem to, ale potom jsi se náhle změnila,“ promluvila Magdaléna.
„Nemohu bez něho již déle žít,... stejně jako ty. Žárlila jsem na tebe, nechci ti ale ublížit a rozejít se s tebou v rozepři...“
„Co pro tebe mohu udělat?“
„Vyslechnout mě a zabít mne.“
Obrovský zářivý květ se naklonil k ženině hlavě.
„Myslíš, že je mi jedno Alfrédovo a tvé utrpení. Chápu tě daleko víc, než si myslíš,“ řekla s nadhledem a velikým pochopením Magdaléna. S pocitem jako by byla napůl člověk a napůl květina.
„Zabij mne,... prosím.“
„To je jediná věc, kterou ti mohu splnit,“ zašeptala jako by z jiného světa, jako by to nebyl hlas Magdalény ale podivně cizí, neznámý přicházející odkudsi z jiné dimenze. Avšak šepot se opět změnil v hlas, v hlas hezké mladé ženy, která přišla o svou lásku.
Magda zcela omámená již nic nevnímala, když se zelené úponky omotávaly kolem jejích těla Poslední silný šlahoun se jí ovinul kolem krku.
„Dovolím ti zemřít bok po boku vedle tvého muže. Bude to rychlé a bezbolestné. Dost už bylo utrpení. I já mám své krajní meze snesitelnosti, jsem také živá bytost.“
Jediným škubnutím zlomila Magdě vaz podobným způsobem jako u Alfréda ji vpravila do svého obrovského květu, jícnu, který se podobal zobáku chobotnice.


IV. Když rozkvetou znovu květy...

Mezitím, co Magdaléna snila o nových majitelích domů, policie ohraničila celý pozemek. Několik měsíců usilovně pátrala po obou zmizelých. Avšak bez důkazů, které by mohly napovědět cokoli o tom, co se zde událo. Dopis, který napsala Magda během manželově smrti, nenašli. Vytrhla jej ze psacího stroje a položila na stůl. Chladný vítr pronikající dovnitř otevřeným oknem jej uklidil do nejtemnějšího koutu místnosti. Vyšetřovatelé nakonec případ odložili a označili jako neobjasněný.
Ale to na věci nic neměnilo. Noví majitelé již byli rozhodnuti a pozemek koupili. Byli rádi, že konečně nalezli příjemný kout, kde panoval naprostý klid, malebné prostředí venkova, po kterém léta snili.
Pro Karolovu manželku to byl vysněný dům. Cestou ke skleníku měla tušení, jako by tu nebyli sami. Otevřela dveře a nadýchla se opojné vůně cizokrajných rostlin, jejichž roztodivné tvary obklopovaly cestičku, na které se nacházela. Vstoupila do nejzazší části prosklené budovy, kde se nacházela Magdaléna.

Během následujících dnů Karolína upravila byt k obrazu svému. Veškeré místnosti: chodba, kuchyň a obývací pokoj nechala nedotčené. Bylo škoda prodávat starožitný majetek, které Alfréd s Magdou zdědili po předcích. Vyměnily se akorát tmavé vínové závěsy, které o dlouhých večerech všem naháněly strach a nahradily je nové, světle okrové, aby dovnitř mohlo lépe pronikat světlo zvenčí. Také ložnici bylo třeba zrekonstruovat, působila na dvojici tísnivým dojmem, jako by zde převládal pocit zklamání a zmaru. Velké zrcadlo vejčitého tvaru rámované tmavými ornamenty se uložilo na půdu. Stará rozvrzaná manželská postel skončila smetišti.
Karolína utřela veškerý prach a špínu, která se za tu dobu v domě usadila. Při smýčení pracovny zpod staré knihovny vymetla popsaný papír, který si ze zvědavosti přečetla.



Milý Alfréde

Měla jsem mnoho času na rozmyšlenou. Vím, že jsem ti hrozně ublížila, a že mi to nikdy neodpustíš. Vždycky jsem tě milovala, takového, jaký jsi byl. Štítím se sama sebe, jaká jsem byla zakomplexovaná, nenávistná mrcha, která ti pětadvacet let dělala jenom peklo. Nikoho jsem k sobě nepustila, ale je již pozdě. Přestala jsem brát zřetel na tvou nemoc, dokud mi nedošlo, že můžu na tom být stejně jako ty. Nechtěla jsem nikdy zůstat sama.
Stýská se mi po tobě. Zbyly mi akorát jen vzpomínky, kdy jsme se měli rádi a něžně se milovali. Přestože jsem nemohla mít děti, měli jsme nějaké adoptovat, myslím, že by se náš život ubíral jiným směrem. Zůstaly mi jen slzy. Pořád Tě z celého srdce miluji. Mrzí mne, že jsem přišla jsem o to nejcennější. Zdejší svět bez tebe pro mne ztratil smysl,...
Promiň. Nemohu zadržet proud slz.
Ráda bych s tebou umřela.


S láskou

Magda.


Držela list chvíli v ruce, dokud Karol po tváři neskanula slza, pak druhá… a třetí. „Co se jim tak mohlo stát?“ Utřela si uslzené oko. „Umřeli.?“ Porozhlédla se pátravým pohledem po místnosti. Měla pocit, jako by ji napomohl nějaký neznámý hlas, hlas ženy… Zavrtěla hlavou, jako by to nebyla pravda a podívala se ven z okna na svého syna. Stál poblíž skleníku, jako by mluvil s nějakým přeludem… ale nebyl to žádný přelud. Viděla ji. Viděla Magdalénu stejně jako její syn i její muž. S ženskou intuicí věděla, že ta neznámá bytost (třebaže jí rozum říkal, že je to blbost), její rodině neublíží a nechce už být opět sama. A ačkoliv se to zdá jakkoliv nepochopitelné, jako by najednou zaslechla z dálky svoje jméno – teď už zřetelněji…
„Ahoj Karol.“ Opět se zadívala na dvůr a na ženskou siluetu s jejím synem, která se na ní zrovna dívala. „Nezajdeš se na mě někdy podívat do skleníku ?“ S lehkou nedůvěrou se zadívala Magdaléně do očí,… „Neprohloupíš. Chceš zjistit, jak voní moje nové květy?“
Po krátkém váhání vyšla Karol z domu a společně se synkem zmizeli v útrobách skleníku…
Voněla nádherně.


Věnováno všem ženám.
autor