Anděl

Anděl

     Jel rychle, spěchal. Dnes večer se konečně dočká, však také čeká již týden. Předtím to tak dlouho netrvalo, ale ona mu za to čekání stojí! Usmál se a pohodil dlouhými blonďatými vlasy. Jel rychle, a tak si nevšiml, že zatáčka je příliš ostrá. Tak tak to vytočil. Zase mu to vyšlo, oddechl si. Vtom ho oslnilo krásné zářivé světlo. Nebylo to slunce, vždyť už byla tma. Nebylo to ani protijedoucí auto. Po téhle zkratce málokdo jezdil. Co to ale bylo, se už nikdy nedoví. Přestože stačil dupnout na brzdu, auto vylétlo ze silnice v další prudké zatáčce a skončilo svoji cestu v rozložitém kmeni staré lípy.

     Když se Irena dozvěděla tu zprávu, nebyla schopna ničeho. Nebyla schopná vidět, slyšet, pohybovat se, cítit, prostě nic. Celý měsíc se potácela světem jako stín. Holka, musíš se trochu vzpamatovat, snažila se její nejbližší kamarádka. Ale Irena nemohla. Jen tu a tam jí probleskly hlavou vzpomínky na něho.

     Na ten večer, co se seznámili. Bylo to něco neuvěřitelného. Nikdy do té doby nevěřila na osudovou lásku, ale ona ji zažila. Jejich oči se potkaly. Ty jeho byly modré jako nebe. Viděla před sebou živého anděla! Okouzlení bylo oboustranné. I on jí prozradil, že nic takového před tím se mu nestalo! Už třetí den ji požádal o ruku. Neměla důvod, aby mu neřekla „ano“. Byli jako dvě poloviny stejného jablka, jako jedna duše. Ach, její Anděl, byl ale také samozřejmě muž! Věděla, jak po ní touží i ona si to přála a právě tento víkend měl být jejich první! Tolik se těšila! Dala mu klíče od chaty svých rodičů a on jel napřed, aby vše připravil pro jejich romantické chvíle!

     Ty už ale spolu nikdy neprožijí! Irenko, přerušila její zoufalství kamarádka. Irenko, musím ti něco říct. Cože? nechtělo se jí vracet na tuhle zem, když on už tady není. Irenko, stál při tobě anděl strážný! Já to přece vím, znovu se rozplakala. Ne, ty mi nerozumíš . . . ten tvůj kluk, byl to blázen, vrah! , říkali policajti. Vytřeštěně na ni zírala a nechápala, co jí to o něm říká. A dvě holky před ní prý neměly takové štěstí . . .

     Všechno to byla pravda. A všechno, co jí tvrdil on, byla lež. Nebyla to láska, byla to smrt. Jak že se to říká? Každý má někde svého strážného anděla, jehož světlo ho ochraňuje.  To je ale moc hezká pohádka,. . . pomyslela si. Na chatu dorazila chvilku před setměním. Vešla dovnitř, a když pak zamkla, jakoby za sebou nechala i svoje trápení. Už si nevšimla, že venku mezi stromy v tutéž chvíli zhaslo krásné zářivé světlo. Teď už HO nepotřebovala.  A nebylo to slunce, vždyť už byla tma. Nebylo to ani od auta, sem málokdo jezdil . . .

FANY