Noční můra

Křach. Blesk se zahřměním proťal vzduch a probudil mě z bezvědomí. Železná pachuť krve mi ležela na jazyku a velké studené kapky deště mi padali na celé tělo. Byl jsem zraněný, ale ne vážně, nejspíše jen naražené předloktí a zcela jistě pořádná boule na hlavě. To se dá vydržet, řekl jsem si a namáhavě se zvedl ze zablácené mokré země. Měl jsem pravdu, dalo se to vydržet. Za celý život svůj život jsem schytal i horší nakládačky než tuhle. Bitva se asi vyvíjela dost špatně pro obě strany. Všude po úbočí kopce zalévaného deštěm a bičovaného prudkým větrem a blesky se povalovala zmasakrovaná těla jak mých přátel, tak i naprosto neznámých mužů. Musím se odsud dostat k armádnímu táboru, jinak mě prohlásí za zběha, blesklo mi hlavou. Přikrčený ve své kroužkové zbroji a modré tunice se zlatou lílií na prsou jsem se kradl přes bojiště. Míjel jsem beznohé tělo vojáka nájezdnického Krále Xandara a došlo mi, že jsem mohl dopadnout hůře jen s naraženou rukou a bolavou hlavou. Déšť byl neúprosný a vítr jak by smet. Potřebuji zbraň. Obírat mrtvé se mi sice hnusí, ale nechci skončit jako oni. Dlouhou dobu hledám po bojišti mezi mrtvými hledám tělo nějakého šermíře a když ho najdu, odepnu mu pás s mečem a připnu si ho sám. A ještě delší dobu mi trvá než slezu kopec do takové úrovně, aby mě alespoň z části kryl před větrem.
Zničeho nic. Cinkavé zvuky, klení a nadávky,výkřiky a pak ticho. Přikrčil jsem se ještě víc a z části jsem se schoval za kámen co čněl jako skála z kopce a tvořil převis nad mou hlavou. Tasil jsem meč, velice potichu, a pozoroval jsem místo odkud se zvuky ozývali. Strašlivá úleva. Můj starý dobrý vousatý přítel Barad, kterého znám od mala. Přiběhl jsem k němu a s úšklebkem zahřímal: „ Barade, ty ještě žiješ? Ty stará herko? " a rozesmál jsem se. Barad se také rozesmál a poté řekl s vážným: „ Ale ty vypadáš jako by si vylezl z hrobu. „ Asi máš pravdu. " odpověděl jsem a pokračoval dál: „ Nevíš jak se bitva vyvíjela? Kde jsou vojska?" „ Ty to nevíš? Zmasakrovali nás. Celá naše těžká jízda je povražděná, několik tisíc pěšáků se stáhlo k brodu přes řeku jako poslední obrana města." řekl Barad zasmušile „ Aha," Přikývl jsem. „ Barade co budeme dělat ? Půjdeme za naším vojskem nebo utečeme?" „ Co myslíš?" Řekl Barad. Pokračoval. „ Oba máme ve městě rodinu a přátele." „ Máš pravdu, musíme pomoc našim. Kterým směrem je brod ?" „ Na jih." a ukázal někam za sebe. Kývl jsem a v nevyřčené schodě jsme se vydali oním směrem. Tichým,ale svižným krokem.
Kopec jsme zdárně slezli a naše cesta nás dále vedla přes les. Což se hodilo protože nás to dostane z očí případných zvědů. Čas plynul a než jsme došli do lesa, déšť už skoro ustal. Začalo se smrákat. „ Hej, Barade, přespíme někde přes noc nebo půjdeme i v noci?" Zavolal jsem tiše. „ Půjdeme dál." Řekl a ani se na mě neotočil. Noc už byla za půlkou, když tu náhle klapot kopyt koní a hlasy pohánějící koně k rychlejšího běhu. „ Zvědi Barade , museli nás vidět, než jsme vešli do lesa." „ Musíme zdrhnout." Zaječel vyděšeně Barad. A tak jsme běželi.
Po dešti bylo vše v lese mokré, zázrak, že jsme si při běhu nesrazili o něco vaz. A ta neproniknutelná tma byla ještě horší. „ Snad jsme je setřásli , většina koní nedokáže běžet v takové tmě tak hustým podrostem." Řekl sípavým hlasem zadýchaný Barad. Doběhli jsme až na nějakou mýtinu. Bylo tu dobře vidět protože sem dopadalo dost měsíčního světla. Oba jsme se museli posadit a napít se z měchu s vodou. „ Asi jsme je setřásli co ?" Zachraptěl jsem. „To jo, tohle je mýtina nedaleko Pažoutova mlýna, za chvíli budeme u brodu." „Ale nebudete." Řekl cizí chraplavý drsný hlas a ze tmy lesa se se vynořilo pět postav s dlouhými ostrými meči. Já a Barad jsme vyskočili na nohy a tasili meče. Muž, který předtím první promluvil, teď udělal nějaké gesto rukou a jeho muži nás začali obkličovat. Barad jako vždy impulzivní se proti nim vrhl s křikem a dupotem jako řítící se lavina, aby tak naplno využil děsivosti, kterou vzbuzovala jeho mohutná, vysoká postava. Srazil se se třemi muži. Pří jeho náletu jednoho z nich srazil na zem a s druhým se pustil do boje. Přiskočil jsem na pomoc a zabodl toho na zemi a okamžitě po tom jsem se srazil se třetím mužem, se kterým Barad načal boj. On mě sekl do mé naražené ruky a já ho za to probodl. Ani nevím, jak se to stalo. Ale Barad se ocitl na zemi a nad ním Onen muž, co první promluvil svírajíc meč v obou rukách. Muž proklál Baradovi srdce. A to mě naplnilo vztekem, nehledíc na bolest z ran jsem se rozběhl proti muži a v silném neobratném seku jsem mu sekl po hlavě on se ani nenamáhal můj sek odrazit, prostě ukročil do zadu a skvěle provedeným šermířským sekem mi proťal krk. Já se svalil na zem a poslední věc, co jsem slyšel, byl posměšek onoho muže: „A tenhle zabil dva mé muže? pffff."