Vlčí pečeť 4. kapitola

Zbytek dne utekl jako voda. Gurovského jsem už naštěstí nepotkala, ale další den nás s ním čekala dvouhodinovka tělocviku. Při myšlence, že s ním zítra musím strávit tolik času mi přeběhl mráz po zádech. Snažila jsem se na něj tolik nemyslet, ale nešlo to. Jeho úlisný hlas byl v mé hlavě jako ozvěna. V životě jsem nepotkala moc lidí, ale jediný strach, který jsem v jejich přítomnosti cítila byl snesitelný, byl to jen strach z neznámého. Tentokrát se ale mísil s čirou hrůzou. Byla jsem ráda, že se mě ujmula Eli. Zrovna když nemlčela, což se dělo opravdu zřídkady, mě nutila dokonale přerušovat moje myšlenkové pochody o Gurovském.
,,Hej, Nino! Nino!” Ozvalo se a já překvapeně zamrkala. Eli měla svůj obličej strčený před mým sotva dva centimetry. Zřetelně jsem viděla každou pihu na jejím obličeji. Její jasně zelené oči se zvědavě upíraly do mých. Ustoupila jsem o krok zpět a kývla hlavou, že ji beru na vědomí.
Skončila hodina a já si toho ani nevšimla.
,,Pojď, už můžeš domů.” Řekla mi vesele. Znovu jsem přikývla, vzala svůj blok, tašku a za doprovodu Eliinýho štěbetání jsem se vydala ven z učebny.
Interiér uvnitř školy mě fascinoval celý den. Vše bylo zařízené ve starém duchu, ale všechno bylo honosné a luxusní. Z vrchních pater, kde se nacházely učebny vedly do velké haly mramorové schody, které lemovalo zlaté zábradlí. Osvětlení měl na starosti obrovský lustr, který vydával tlumené světlo. Stěny byly červeně vytapetovány a strop byl obložený dřevem. Na někoho by to mohlo působit mírně mysticky, ale já se cítila příjemně. Svým způsobem mi to připomínalo domov. Jak jsem šla po schodech, okouzlená novým prostředím, najednou jsem do někoho vrazila. Byla to znovu ta holka, se kterou jsem seděla na při první hodině. Zabodla se do mě krátkým pohledem, který byl plný jedu. Její reakce mě děsily. Eli zavrtěla hlavou. ,,Tak se stane, ne?” Zavolala na ni. Holka se ani neotočila. Obrátila jsem se na Eli se zvědavým výrazem. ,,Dřív byla v pohodě,” Pokrčila rameny. ,,Ale od té doby, co se vrátila zpět, je prostě jiná.” Její zářicí oči na jednu chvíli pohasly. Mírně jsem na ni povytáhla obočí. ,,Bývaly jsme přítelkyně. Opravdu dobré přítelkyně.” Eliiny oči byl dám víc zasmušilejší.
Už jsme byly ve vstupní hale, když jsme uviděla, že pod schody se něco děje. Naproti sobě stáli dva kluci, kteří kroužili do kola jako zvěř a jeden z toho druhého nespouštěl oči, pozorně sledoval každý pohyb. Všichni kolem nich stáli v hrobovém tichu, nikdo se ani nepohnul. Slyšela jsem, jak Eli zatajila dech. ,,To snad ne,” vydechla. Oba dva kluci byli vysocí a štíhlí, jeden z nich měl vlasy v barvě písku a druhý naopak takřka černé. Našlapovali kolem sebe jako lvi. Nevědomky jsem k hloučku udělala několik kroků, abych je viděl z menší dálky. Oběma dvěma žhnuly oči, ruce se jim třásly v návalu adrenalinu. Přesunula jsem se ještě blíž a najednou jsem viděla celé to dění. Přes hlouček studentů jsem neviděla, co se děje mezi těma dvěma. Teď, když jsem spatřila na zemi malého kluka, který seděl na zemi, nohy pod sebou měl nepřirozeně skrčené a rukama si objímal hlavu. Bezpochyby pláče. Byl malý, mohlo mu být sotva deset. Najednou se mě zmocnil pocit, že mu musím okamžitě pomoct. Chtěla jsem se rozběhnout, zvednout ho a utišit. Udělala jsem další krok blíž a pak najednou do mě vejl blesk. Příliv energie, který jsem v tu chvíli pocítila mě přiměl k prudkému pohybu. Eli zjevně vycítila, co mám za úmysl a pevně mě chytla za paži. ,,Jsi blázen?” Zasyčela. Lekla jsem se a prudce jsem se k ní otočila a vytrhla se jí, ale Eli se nenechala tak rychle odbýt. Znovu mě chytla a začala mě táhnout směrem ke vstupní dveřím. ,,Zbláznila jsi se?” Zavrčela znovu a táhla mě dál. Veškará hravost z její tváře vyprchala, její výraz se mi zdál najednou rozzuřený.
Když mě vytáhla ven, nechala mě stát na místě a otočila se ke mě zády. Funěla jako rozzuřený býk, kterého právě odtáhly z ringu. Ne, funěla jako rozzuřený býk, na kterého zrovna mávaly červeným praporem. Zlehka jsem jí položila ruku na rameno. Snažila jsem se, aby z doteku pochopila jedno jednoduché slovo. Promiň. Vydechla jsem v duchu rázně. Nevěděla jsem, proč se omlouvat, nechtěla jsem se omlouvat, ale pocit, že jsem udělala něco, co jsem neměla, byl silnější než hrdost. Po chvíli jsem ruku pomalu z jejího ramene stáhla a nechala ji volně spadnout podél těla. V mysli se mi znova objevila scéna, která se odehrála před chvílí. Myslela jsem, že jde o rvačku. Doteď jsem si myslela, že většina lidí při takové příležitosti huláká, povzbuzuje soupeře, aby se do sebe pustili, ale tohle bylo jiné. A proč se tomu nikdo nesnažila zabránit? Jak tam mohli toho malého kluka nechat? Tiše jsem si povzdychla. Eli se pak ke mě najednou zprudka otočila, se svým zářivým úsměvem. Poznala jsem, že byl vynucený.
,,Co kdybych ti ukázala pozemky školy?” Řekla zvesela. Ten nápad se mi líbil, ale měl mě přeci vyzvednout Leo. Eli jakoby mi četla myšlenky. ,,Neboj, Leo bude vědět, kde jsme,” Usmála se na mě mile, chytla mě za ruku a táhla dál od školy.
Chtěla jsem dál přemýšlet nad tím, co jsem právě viděla, ale příroda kolem školy mě očarovala natolik, že myšlenky se mi rozutekly na všechny světové strany. Cesta, která vedla od školy na další pozemky byla přikrytá baldachýnem, které tvořily větve a listy stromů. Porost byl tak hustý, že se přes něj ani sluneční paprsky neprobily. Ještě před chvílí bylo slyšet štěbetání studentů, ale najednou jakýkoli lidský zvuk ustal a jediné, co bylo slyšet, byl zpěv ptáků, cvrkot hmyzu a šustění listů, které pročechrával lehký vánek. Cesta byla vydlážděná velkými kameny, které dokonale zapadly do okolí. Byla jsem fascinována. Bydleli jsme dál od města, takže náš dům byl také obklopen přírodou, ale ta nebyla ani zdaleka tak kouzelná, jako tohle místo.
Pak jsme se najednou ocitly na obrovské louce, přes kterou se táhlo blankytně modré jezero, které se třpytilo ve svitu slunce. Vedle něj se táhl hustý les. Hlavní, co mě zaujalo, byla obrovská budova. Zdaleka ne tak velká, jako byla samotná škola, ale byla v podobném stylu. Bílé zdi, které byly zdobené sloupy. Okna byla obrovská a prosklená a dveře byly stejné, jako ty, které vedly do vstupní haly školy.
,,Tak tady teď bydlím,” Řekla vesele Eli. Falešný úsměv se vytratil a teď zbyl ten upřímný. Chtěla jsem vědět, co se jí stalo, proč na tu situaci zareagovala tak silně, proč mě odtáhla pryč namísto toho, aby mi pomohla. Můj tok myšlenek, který mi uvnitř hlavy bzučel jako roj včel přerušila vysoká postava, která se k nám blížila. Byl to Leo.
Eli do mě hravě šťouchla. ,,Vidíš, já ti říkala, že bude vědět, kde jsme.” Vesele se zasmála. Když k nám Leo přišel, tvářil se vesele jako vždy, ale v očích měl stejný výraz, jako Eli před několika minutami.
,,Co tomu říkáš, Nino?” Zeptal se mě mile. Zvedla jsem k němu oči a ze široka jsem se usmála. Byla pravda, že mě to tu učarovalo. I když jsem dnes zažila věci, které nebyly takové, jaké bych chtěla, tak to dobré převažovalo, alespoň prozatím. Znovu mi hlavou prolítlo ,,Tak to prostě chodí, Nino.” Vždycky jsem se světa bála, nahlížela na něj, jako na nebezpečnou arénu, kde člověk může každou chvíli šlápnout na minu. Dneškem jsem se naučila, že to tak opravdu je, ale když je člověk opravdu opatrný, tak se mině může dobře vyhnout. Ale někdy také ne.
A to jsem zjistila hned, když se začalo stmívat. Tentokrát jsem porušila hned svoje dvě zásady. Že nechci, aby mě někdo slyšel mluvit. A to ani kdyby mi šlo o život. A ta druhá? Že nebudu naivní a hloupá jako ty hlavní hrdinky v knížkách, které jsem vždy s chutí hltala.