Učeň čaroděje Knihomola

Antikvariát, svět knih, map a zvláštní vůně různých druhů papírů. Svět plný poznání a příběhů. Svět, na který většina dnešní mládeže zapomíná…
Bylo pondělní odpoledne a zvonek, zavěšený u dveří jemně zacinkal. Vešel malý klučina, asi dvanáctiletý, ale na svůj věk vypadal mladší. V ruce držel list papíru a nedůvěřivě se rozhlížel kolem.
„Koho to sem čerti nesou?“ Zpoza přeplněných polic a regálů vystoupil starší muž. Nevypadal tak, jak by vypadali jiní lidé jeho věku. Místo oblečení, které většinou nosili starší lidé, měl na sobě tmavě modrou tuniku, v pase upnutou jednoduchým páskem. Na nohou měl tmavé kalhoty a přes rameno měl přehozený tmavý pláštík. A na hlavě – a to chlapci připadalo obzvlášť podivné – měl špičatý klobouk se širokou krempou. Úplně jako nějaký čaroděj, pomyslil si chlapec.
„Dobrý den,“ pozdravil, „hledám jedno knížku.“ Podal muži papír a v malém seznamu ukázal na název Fialová zahrada. Muž si promnul krátký plnovous, vzal si papír a na chvíli zmizel chlapci z dohledu. Mezitím, co hledal knihu, se chlapec – jmenoval se Petr – rozhlížel po pyramidách knih. Do oka mu padla jedna, která upoutala jeho pozornost. Došel k ní a zvedl ji ze stolu. Na to, že byla velká a tlustá, nebyla vůbec těžká. Obal nebyl z papíru, vypadal jako kožený, ale ani kůže to nebyla. Na knize byl jen jeden dlouhý nápis, složený z nějakých prapodivných run.
„Tady máš tu knihu.“ Petr se lekl a rychle položil tlustou knihu na její místo. Otočil se k muži, který ba se dal pokládat za čaroděje. „Bude to sto padesát korun.“ Petr vytáhl peněženku a zaplatil. Ještě než odešel, ukázal na knihu s runovým nápisem.
„Co je to za knihu? Nikdy jsem takové runy neviděl.“
„Je to taková rekvizita… Vlastně ano nevím, proč ji tady mám.“ Vzal ji do ruky a podal Petrovi. „Na! Připadáš mi sympatický. Vezmi si ji ode mě jako dárek.“
Když přišel Petr domů, se všemi se pozdravil – s mamkou, taťkou a svojí mladší sestrou.
„Ahoj Petře, jak bylo ve škole? Psali jste něco?“ ptal se taťka hned
„Ne,“ odpověděl a zmizel ve svém pokoji. Tam si ze zad shodil aktovku a vytáhl z ní obě knížky a sedl si ke stolu. Petr se od ostatních kluků lišil tím, že svůj čas místo hraní her, běhání venku a vyvádění lumpáren věnoval čas čtení knih a kreslení. Nejraději četl dobrodružné knihy a postavy z nich pak kreslil. Fialovou zahradu měl v seznamu povinné četby. Název knihy ho zaujal, bohužel v knihovně ani v knihkupectví ji nenašel. Až teprve v antikvariátu a byla dokonce i za slušnou cenu. A navíc od prodavače dostal tu zvláštní tlustou knihu. Podíval se na ni a o něco později ji vzal do ruky. Chvíli váhal. Nakonec ji otevřel.
To, co se v tu chvíli stalo, si nedokázal vysvětlit. Stránky zazářily zlatavým světlem, a když pohaslo, runy na stránkách stále jemně svítily. Petr se lekl a málem knihu upustil. Pak si runy začal prohlížet a stala se další, která Petra ohromila. Dokázal je přečíst! Netrvalo dlouho a zjistil, že kniha, kterou dostal je plná kouzel!
O týden později Petr zpozoroval, že čím víc knihu čte, tím víc přibývá podivností. Třeba jednou ve škole. TO ho chtěl zrovna jeden extra zlomyslný kluk zbít, jenže než stihl udeřit, tabule se pohnula a jedno její křídlo ho srazilo k zemi. Nebo doma, když na sebe Petrova sestra málem vylila horkou vodu, voda zůstala v hrnci. Petrovi to začínalo být divné. Chtěl se s tím někomu svěřit, ale nikdo by mu nevěřil. Proto v sobotu po obědě vzal darovanou knihu a šel do antikvariátu. Měl pocit, že ten stařík, který vypadal jako čaroděj by srozuměl.
Petr vešel dovnitř a pátral po… čaroději. Jak jinak by mu měl říkat?
„Koho to sem zase čerti nesou?“ vynořil se zpoza paláců z knih. „Á to jsi ty! Už na tebe čekám.“
„Jak jste věděl, že přijdu?“ zajímal se Petr.
„No to víš, dalo se to očekávat… když máš tohle.“ Ukázal na knihu v Petrově náručí. Chlapec se na něj nechápavě zadíval. „Pojď za mnou,“ mávl na něj muž. Petr ho následoval do kouta. Tam se zastavili. „T a kniha, jak sis už určitě všiml, není obyčejná kniha.“
„To není,“ připustil Petr a začal vyprávět o všem, co se stalo, od chvíle, kdy začal knihu číst.
„Řeknu ti to bez zbytečných řečí,“ pousmál se stařík, „jsi nový čaroděj. Tedy vlastně ne tak úplně. Zatím jsi ještě učeň, ale neboj! Kniha, kterou držíš v ruce, ti pomůže.“ Petr překvapeně zamrkal.
„Tak proto se děly ty podivné věci,“ zašeptal. Pak ho napadla otázka. „Vy jste čaroděj?“ zeptal se.
„Ano,“ usmál se stařík, „ale můj čas se blíží. Už bylo na čase, aby se objevil někdo nový.“
„Aha, no to je skvělé!“ uculil se Petr. Z toho zjištění, že je čaroděj, měl najednou radost. „A vy mě budete učit?“
„Jen nějaké drobnosti. Vše tě naučí TVOJE kniha… Jak jsi v ní daleko?“
„Asi ve čtvrtině.“
„To je dobré!“ usmál se ještě víc. „Nuže, až knihu přečteš, získáš všechnu moc a znalosti. Ale i když budeš znát nazpaměť každou stránku, knihu rozhodně neopouštěj! Je zdrojem tvojí síly a časem se do ní zapisuje něco nového, třeba tvé poznatky… Vítej, učni knihy kouzelné!“ dodal, jakoby to byla nějaká báseň.
Od toho dne už nebyl Petr jen klukem, byl učněm. Učněm knihy. Čaroděj mu několik měsíců ještě pomáhal a spoustu dalšího toho vysvětloval a radil, ale když chlapec přečetl celou knihu, stařík záhadně zmizel. Petr ho už nikdy nespatřil…
Když se později stal čarodějem, přišly i povinnosti, jako třeba otevírání bran do jiných světů a bojování se zlem, ale to už je jiný příběh…
KONEC