Strážci knihovny

Poslední návštěvník si vypůjčil knihu, rozloučil se s knihovníkem a odešel. Knihovník ještě chvíli seděl, než vypnul knihovní počítačový systém - taková pomůcka dnešní doby. Jakmile hučení počítače utichlo, zvedl se a šel zamknout. Zhasl všechna světla kromě lampičky na svém stole a opět se posadil. Vzal si tlustou knihu, kterou měl rozečtenou, otevřel ji na založené stránce a ponořil se do čtení.
Slunce v západu vrhalo okny dovnitř teplé oranžové světlo. V celé knihovně vykreslovalo téměř romantickou atmosféru. Jen tam úplně vzadu bylo přítmí. Na kvádrovém podstavci tam trůnila socha prastarého muže sedícího v tureckém sedu s rukama spojenýma, jakoby se modlil v kostele. Dlouhý kamenný vous mu slíval až dolů k základně podstavce. Oči měl zavřené a poklidně spící.
Ve stejné uličce jen o několik řad dále se z vršku polic začal sypat jakýsi tyrkysový prášek, který vypadal jako hejno světlušek. Světýlka se zatočila v kruhu a zhmotnila se do podoby zvířátka. Rázem tam na zemi seděl jezevec.
V jiné části knihovny se stalo něco podobného. Tentokrát se ale světýlka změnila na zrzavého kocoura, který radostně zvedl ocásek a vyskočil na parapet, kde se vystavil posledním paprskům. Naposledy se objevil kanárek. Ještě nebyla všechna světélka na svém místě a už sletěl z police. Třepotal křídly a doletěl ke knihovníkovi.
"Je vše v pořádku?" zeptal se muž, aniž by zvedl hlavu.
"Úplně v pořádku, pane!" zatrylkoval ptáček.
"To jsem rád. Můžeš letět." Kanárek okamžitě poslechl a v mžiku byl pryč.
Mezitím se kocourek z okna koukal na střechy, komíny a věže města. Se zájmem pozoroval lidi v ulicích. Za ním se potichu plížil jezevec, zdálo se, že o něm nemá kocour ani tušení. Jezevec se ušklíbl a chystal se skočit.
"O nic se nepokoušej, Baltazare!" řekl zrzek jasným hlasem. Baltazar se narovnal a posadil se na zadní.
"Jak jsi zjistil, že tu jsem? Co mě prozradilo?" Kocour se k němu otočil a zvedl pravou přední tlapku.
"Vždycky, když se skrčíš," zapředl, "tvoje drápky zaškrábou o zem!"
"A safra, já zapomněl, že máš takové citlivé uši!" Baltazar se zamračil. "Chytrák Zachariáš!"
"Přesně!" usmál se. "Ale bez tebe by tady byla nuda, Baltazare!"
Oba se na sebe přátelsky uculili a poté se společně zasmáli…
Když knihovník odložil knihu, byla už hluboká noc. Zhasl a potmě šel na obchůzku jako hlídač v muzeu. V ruce měl sice baterku, ale pokud nemusel, nesvítil s ní. Nahlédl do každé řady, jestli je vše, jak má být.
Zrovna prohlížel oddělení encyklopedií, když se kolem něho něco prohnalo. Bylo to tak rychlé, že to neviděl, ale rozhodně to cítil! O minutu později k němu přiběhli Zachariáš a Baltazar, kteří si hráli a jen tak pobíhali. Knihovník nechal tu podivnost, co se kolem něho před chvílí prohnala, podivností a káravě se zadíval na obě zvířátka.
"Copak jste si nehráli přes den v příbězích?"
"Ne," zafuněl jezevec, "měli jsme práci! Kdo jiný by se staral, aby na hrdiny něco třeba nespadlo?" A hned byli zase pryč. Knihovník pobaveně zavrtěl hlavou a šel dál.
Vrátil se z prohlídky a sedl si za stůl. Podíval se na hodinky. Bylo půl dvanácté. Vzal si knihu a četl dál. Jenže celou dobu měl pocit, že ho něco sleduje. Nemohl se kvůli tomu ani pořádně soustředit, proto knihu zavřel. Stejně z ní v téhle chvíli nic moc nepřečte. Musel se jít trochu projít.
Zašel na toaletu a v umyvadle si opláchl obličej. Podíval se na sebe do zrcadla a prohlížel početné šediny ne svých vlasech. Pak si prsty přejel po vráskách, zavřel oči a pomyslel jen na to, jak rychle ten čas uběhl.
Pak zase ucítil záchvěv vzduchu. Otevřel oči a vytřeštil je na cosi v zrcadle. A to bylo také to poslední, co kdy v životě viděl.
Veliké hodiny odbíjely půlnoc a zvířátka se shromáždila před sochou staříka. S posledním úderem socha otevřela oči.
"Zdravím vás, Strážci."
"Dobrou půlnoc, Guru," pozdravili ho.
"Jednu radu vám dnes mohu poskytnout, ptejte se." Kocour, jezevec a kanárek se po sobě podívali a kývli na sebe. Slovo si vzal Zachariáš.
"Mocný Guru, duševní Strážce, dnes bychom raději vyměnili radu za moudrost."
"Dobrá, tak tedy poslouchejte! Knihovníka již déle není, nového důležité jest najít!" Když domluvil, opět zavřel oči a stal se zase sochou. Zvířátka byla zděšena těmi slovy. Kanárek po chvíli letěl za knihovníkem, ale nikde ho nenašel. Až teprve Baltazar ho objevil. Něco kolem nich proletělo. Všichni se vyděsili a utekli do knih.
Ráno, před východem slunce se sešli u sochy Gurua.
"Musíme najít nového knihovníka, jiná možnost není," řekl Zachariáš a kývl na ně. "Rozdělme se a hledejme!"
Naposledy na sebe kývli, pak se rozběhli každý na jinou stranu a skočili do nejbližších knih.

Školní zvonek zazvonil na první hodinu. Jana utíkala po schodech tak rychle, jak jen mohla. Když doběhla do třídy, učitel tam zatím ještě nebyl.
"POZDĚ!" posmívali se jí spolužáci. Dívka se skloněnou hlavou došla ke své lavici, přičemž kolem ní proletěly koule ze zmuchlaných papírů a nějaké ji i zasáhly. Byla ráda, že hned po tom do třídy vrazil učitel a začala hodina.
Během dne si ji spolužáci naštěstí příliš nevšímali. Kluci měli nějakou novou karetní hru, tak se k nim ostatní nahrnuli. Jana si před každou hodinou připravila učení, vytáhla si knížku a četla si, aby tak unikla přítomnosti. Poslední hodinu musela učitelka zeměpisu někam odběhnout a toho někteří dívčini spolužáci využili, aby se jí posmívali a vyburcovali ji k pláči. Často takhle zneužívali jejích slabých nervů. Naneštěstí se jim to povedlo a Jana se svojí knihou v náručí vyběhla ze třídy. Utekla do umýváren, kde se posadila na zem a opřela se o zeď. Knížku položila vedle sebe a hlavu sklonila ke kolenům.
"Copak ti je?" ozval se nějaký hlas. Janu vylekal a zběsile se rozhlédla. Nikde nikdo.
"Tady dole." Na knížce seděl zrzavý kocour. Jana si protřela oči, jestli se jí to nezdá. Nezdálo! "Něco tě trápí," poznamenal kocourek. Jana se mu svěřila se svým trápením, a když skončila, kocourek se jí otřel o nohu a předl.
"Na to není žádný jiný lék, než si jich nevšímat! Neboj, když nebudeš reagovat, je ty rošťárny přejdou. Mimochodem já se jmenuji Zachariáš."
"Těší mě, já jsem Jana," usmála se na něho.
"Jano!" ozvalo se zpoza dveří. Do místnosti vešla učitelka. "Co tady děláš? Běž ihned do třídy!"
Dívka přikývla, natáhla se pro knihu a vzala ji do náruče. Kocourek byl pryč.

Doma si chtěla Jana číst a stále přemýšlela, kam se poděl Zachariáš. Zrovna otevřela stránku, na které přestala, když z knihy vypadla nějaká kartička. Vzala ji, a jak si ji prohlížela, zjistila, že je to knihovní průkazka. Mírně se zamračila. Vždyť nechodila do knihovny! Zamyslela se. Muselo to být nějaké znamení. Proč by tam jinak kartička byla? Rozhodla se to zjistit. Vzala průkazku a vyrazila do knihovny.

Baltazar opatrně vykoukl z malé knížečky a podíval se, kdo to přišel. Nějaký kluk, to nebude on, přemýšlel. Další, tentokrát to je jen nějaká babička. Ale tamta, to bude ona!
Rychle se vrátil do knihy, protože kolem šla ta stará žena, a kdyby ho viděla, mohly by vzniknout problémy. Proběhl řádky a skočil do stránek. Proběhl kolem nějakého statku a skočil do nory u kořenů vzrostlého stromu. Vynořil se na písečné pláži, kterou omývalo moře. Přeběhl ji a u vody vyskočil ze stránky a následovně také z modré knihy.
"Tak co? Je tam?" zeptal se ho Zachariáš.
"Jestli myslíš tu holku, tak ano!"
"Skvěle, teď ji jen dostat k nám."
"Já to zařídím," nabídl se kanárek.
"Dobře," souhlasil kocour, "tak leť, Corriano."
Corriana vletěla do tenké knížečky a byla ta tam.
Asi za pět minut uslyšeli kroky. Rychle se schovali, a když zjistili, že přichází Jana s Corrianou, vylezli. Řekli jí, aby byla zticha a vedli ji k soše Gurua.
"Ahoj, Jano, dovol, abych ti představil své přátele jezevce Baltazara a kanárka Corrianu."
"Potřebujeme s něčím pomoci," vzal si slovo Baltazar. Stručně vysvětlil, že potřebují knihovníka a že ona jediná má potřebné vlohy. Jana namítla, že je jí teprve třináct a nemá s chodem knihovny žádné zkušenosti.
"Neřekl jsem, že knihovníka potřebujeme hned, zatím máme náhradníka."
"Ale to není PRAVÝ knihovník," doplnila ho Corriana. "Tím jsi ty."
"Teď od tebe potřebujeme, abys nám pomohla vypátrat, kdo zbavil bývalého knihovníka života," řekl Zachariáš a prosebně se na ni podíval. Jana dlouho nepřemýšlela, chtěla jim pomoc. Souhlasila.
"Dobře, teď pojď s námi." Zachariáš ji vzal za ruku a vtáhl ji za sebou do jedné z největších knih v regále.

V tiché knihovně se plížily stíny. Jana a zvířátka stála před Guruem a napjatě čekali na půlnoc, a jestli se do té doby něco nestane. Nikdo z nich ani nepípnul. Čekání bylo dlouhé a napětí téměř nesnesitelné. Konečně začaly hodiny odbíjet půlnoc. Guru se probudil.
"Zdravím vás, strážci."
"Dobrou půlnoc, Guru."
"Nač se mne potřebujete zeptat dnes?" Podíval se na Janu. Bylo jí jasné, že se ptá jí. Podívala se na své zvířecí přátele. Ti přikývli. Jana se otočila ke Guruovi.
"Mocný Guru, duševní strážce" začala nejistě, "potřebuji tvou radu. Něco sprovodilo bývalého knihovníka ze světa, chci se zeptat, jestli je to nebezpečné a jak se toho zbavit."
Guru zavřel oči a zhluboka se nadechl. Když oči otevřel, svítily.
"Temnou podstatu má, světlo nesnáší, vy porazit sluncem ho můžete. Pozor! Je rychlý velmi a před dnem schovává se. Musíte vzít kus dne do noci." Pak zkameněl.
"Kus dne do noci?" zašeptala Jana nechápavě. "Co to znamená?"
"Přemýšlejme," řekl Baltazar jen.
"Slunce, sluneční svit, den do noci," přemítala dívka. "Co je jako slunce?"
Ticho.
"Oheň," zašeptala Corriana. "Tam, odkud pocházím, říkáme slunci Božský oheň! Oheň je odpověď!" Sotva to dořekla, prohnal se kolem obrovský stín. Jana se lekla a ani nevnímala, že ji zvířátka zatáhla do knihy. Objevili se v lese. Dívka zavrávorala, a proto se posadila na kládu obrostlou mechem. Zachariáš, Baltazar a Corriana se k ní přidali.
"Tady jsme před TÍM v bezpečí," poznamenal jezevec. "Alespoň do té doby, než tu bude noc. Mám takový pocit, že ten stín se dokáže dostat všude, kde noc je."
"Neměli bychom si raději obstarat nějaký oheň?" napadlo Zachariáše. "Mám nápad, že bychom si na ten přízrak počkali tady. Knihovnu bychom mohli nějakým nedopatřením vypálit, kdybychom stín chtěli chytit tam."
"Dobrý nápad!" Zvedli se a následovali Corrianu. "A já vím, kde oheň obstarat! Pojďte za mnou!"

Corriana je provedla několika knihami. Už se stmívalo, když je kanárek dovedl do knihy, jejíž prostředí působilo tíživě. Zastavili se u téměř ztrouchnivělých kořenů vyvráceného stromu.
"Proč jsme zrovna tady?" zeptal se s obavami v hlase Baltazar.
"Pro oheň," vysvětlila Corriana a vydala sérii hvízdnutí. Během okamžiku se zpoza kořenů vynořili nějací skřítci, kteří vypadali jako plamínky. Kanárek s nimi nějakou dobu mluvil. Když skončila, jeden skřítek vyplivl do dlaní malý plamínek a podal ho Janě. Dívka ho opatrně vzala a cítila potěšení, když zjistila, že plamínek nepálí, nýbrž příjemně hřeje.

Čekali v ruinách starého hradu - nejstrašidelnější místo, které jim bylo nejblíže. Dlouho se nic nedělo. Ale když se plížila půlnoc, načal kolem pobíhat onen stín. Jana skryla plamínek v dlaních tak, aby nebyl vidět.
Stín se kolem nich točil čím dál blíž, a čím blíž byl, tím víc zpomaloval. Nakonec před nimi stála vysoká stínová postava. Jana neváhala ani vteřinu a hodila po stínu plamínek. Jako ve zpomaleném záběru plamínek zaplápolal, a když se dotkl temnoty, stín celý vzplál a během mrknutí oka bylo po něm.
Jana se vrátila do knihovny a překvapilo ji, že byl den a knihovna se těšila několika návštěvníky. Dívka se ohlédla na knihy za sebou, ze kterých vykukovala zvířátka.
"Tak ahoj," rozloučila se a zamávala jim. Corriana, Baltazar a Zachariáš jí zamávání oplatili a okamžitě zmizeli.

Od té chvíle už Janu spolužáci tolik nerozhodili a časem si na jejich žertíky dokázala vytvořit obranu. Do knihovny chodila častěji než kterékoli jiné dítě a to nejen proto, aby si půjčovala knížky, ale také proto, že ráda chodila za svými zvířecími přáteli.

KONEC