Haily

Na nebi jsou miliony hvězd. Ne, jsou jich miliardy. Miliardy a pořád nejsou všechny. A za každou hvězdou, za každým malým světýlkem na nebi, za tím vším se skrývá jeden příběh. Příběh člověka, který opustil náš svět a shlíží na nás z té závratné výšky. Člověka, muže nebo ženy, osobnosti, která měla možnost si prožít svůj sen.

Osoby, které byly ve svém životě šťastné, i když jim osud mnohokrát nepřál.

Jiné hvězdy vypovídají o lidech, kteří trpěli. Často září nejjasněji.

Ty nejmenší – ty zobrazují osoby s duší černou, jako bouřkový mrak. S duší, která má v sobě tak málo světla, že zářit ani nemůže.

A potom je tu ještě jeden druh hvězd. Ty, které dostaly svoji druhou šanci. Padající hvězdy. Mohou svůj život prožít znovu a napravit některé chyby. Opět volit tu správnou cestu a až bude po všem, zazářit.

Právě takto začal jejich příběh. Příběh, který se už nebude nikdy opakovat. Začal pádem. Velmi rychlým, bolestivým pádem a než si stihli cokoliv uvědomit, bylo po všem. On ležel v kráteru a nevěděl o světě. Ona byla ta, kterou mohl nazývat druhou šancí.

Trvalo to celkem deset dní, než se probudil. Bílá, sterilní místnost, otravný zvuk přístrojů a neustálý šepot ošetřujících sester. Otevřel oči prvně pomalu, pak náhle, jakoby tomu nevěřil. Celé tělo ho brnělo, v hlavě vířily myšlenky, ale nic mu nedávalo smysl. Nic, co by se zdálo být byť jen malinko známe. Něco, od čeho by se odpíchnul. Ale nebylo tu nic.

„Jak se jmenujete?“
„Tyler Hugins, madam,“ odpověděl ani neví jak.
„Datum narození?“
„20.12.2014.“
„Prosím, nedělejte si legraci. 20.12. je dnes. Chci vaše opravdové datum narození, pane Huginsi,“ zavrčela nevrlá sestra v pokročilém věku a spravila si brýle na nose.
„Omlouvám se. Ehm... 20.12.1988.“
„Díky,“hlesla sestra a s papíry se odporoučela zpět do místnosti, odkud před tím vyšla.

Jeho mysl je zmatená. Jedna velká černá díra. Na žádnou z položených otázek nevěděl, co odpovědět, ale přece jen něco vyslovil. A dávalo to smysl. Rozum mu zaostával za realitou. Posunul se na lůžku a zavřel oči. Sám moc dobře nevěděl, o co se vlastně snaží.

Jak je to možné? Před očima mu vyplynuly tváře lidí. Tváře se smály, mračily a brečely. Mluvily na něj a oslovovaly jej...Thomas? Ne... sám moc dobře slyšel, jak sestře nadiktoval jméno Tyler. To musí být omyl. Nejspíš se mu zdál jen zlý sen.

Jeho oči se opět otevřely. V pokoji se ovšem nic nezměnilo. Jen za okny už padla tma a sester ve vedlejší místnosti ubylo. Vše se zdálo být jako před tím, ale ten zvláštní pocit, že to tělo není jeho, ten zůstával.

Byla tam dívka. Malá, hnědovlasá dívka s modrýma očima. Ty oči se na něj dívali s láskou a něhou. Ty oči...poznal by je kdekoli. Dvě modré studánky, které ho okouzlily na první pohled. Mohl se v nich utopit. A její úsměv. Ten čarokrásný jev, který ho táhl za ní, vábil ho a on se nemohl zastavit. Nechtěl. Avšak její tvář zůstávala rozmazaná, jakoby ji schovávala mlha. Čím více se snažil rozpomenout na její skutečnou podobu, tím více se zahalovala. Dva modré safíry mizely a její smích utichal.

Den za dnem se stával zoufalejším. Jeho ošetřující lékař jej chtěl co nejdříve propustit domů. Za celou dobu, kterou strávil v této místnosti, za ním nikdo nepřišel. To znamenalo, že nemá žádnou rodinu a přátele. Nikoho, komu by stál za návštěvu. Strávil tu spousty dní o samotě. Málokterá ze sester se s ním dala do řeči. A když- nebyl schopen odpovídat.

Vše se zdálo být ztracené. Čas okolo něj ubíhal a pomalu, jako na vlnách, jej přinášel blíž ke smrti. A pak vešla do místnosti ona. Bylo to, jako by se do cesty jeho vlny postavil útes a on se vrátil zpět.

Hnědé vlasy měla spojené ve vysoko vyčesaném culíku a pro tuto příležitost zvolila raději kontroverznější oblečení. Nechtěla přece nikoho urazit. Dlouho se k tomuto kroku odhodlávala. Chtěla mu pomoci, ale sama si přála, aby jí pomohl on s jejími otázkami. Byla zmatená. V hlavě měla jeho obličej, ale ten, který spatřila nyní, ten byl jiný. Něco takového se jí nestalo poprvé. Měla spousty vzpomínek na lidi, místo kterých nalézala už jen náhrobní kameny.

On se na ni díval jako na zázrak, když k němu pomalým krokem přicházela. Ona čekala až něco vysloví. Chtěla mít jistotu, že je to opravdu on. Věděla, že hlas je to jediné, co se nezměnilo. A vlastně ani nikdy nezmění. Před pár měsíci na tom byla podobně jako on. Zmatená, cítila se nechtěně a měla pocit, že vše proplouvá okolo ní. Život.

„Kdo jste?“ zeptal se jí konečně, když to napětí mezi nimi nemohl vydržet.
„Říkají mi Emily. A vám?“
„Taylor. Taylor Hugins.“
„Kdy vás mají propustit, pane Huginsi?“
„Lékař mi řekl, že co nejdříve. Možná dnes, možná zítra,“odpověděl se zájmem. Její hlas ho táhl k ní. Stejně jako hlas dívky ze snu. Byla mu tak povědomá, ale přece jen...Ta tvář mu připadala cizí.
„Musíme si spolu promluvit. V soukromí. Dám vám svoji adresu a až budete propuštěn, přijeďte ke mně. Určitě máte spousty otázek a já...vlastně taktéž. Mohu s vámi počítat, pane Huginsi?“ Věděla, že to zcela jistě není jeho pravé jméno. Emily bylo stejně cizí jako Taylor.
„Samozřejmě,“přikývl na souhlas hned. Oči měl doširoka otevřené. Chtěl vědět víc. Ona také.

Z jejího příchodu byl zmatený. To je slabé slovo. Rozbouřila dosud poměrně klidnou hladinu jeho myšlenek. Ona odcházela s pocitem, že se možná, možná dozví vše. Že by konečně mohla získat poslední kousek skládačky. Po ničem jiném snad netoužila víc.

Lékař se rozhodl, že muže, kterého sem přivezli před patnácti dny, propustí už dnes. Nevykazoval žádné zvláštní chování ani příznaky. Zbytečně tu zabíral jednu postel, která je potřebná pro někoho dalšího. Jediné, co jej na muži zaráželo, bylo jeho jméno a datum narození. 20.prosince v roce 1988 se žádný Taylor Hugins nenarodil. Alespoň ne tady ve státech. Nad tímto malým otazníkem jen zakroutil hlavou a šel pacientovi oznámit, že se může sbalit a odejít.

Seděla doma v křesle a v rukou držela hrnek čaje. Potřebovala se uklidnit a srovnat si myšlenky. Na co se vlastně chce zeptat? Sama byla zmatená z toho, že ten muž v nemocnici by opravdu mohl být on. Její...co vlastně? Dříve to byl přítel a nyní? Pozná ji vůbec? Pamatuje si něco? Cokoliv?

Ke sbalení neměl nic. Vzal si od sester jen své oblečení a peníze, které mu tam Emily nechala spolu s adresou. Po nekonečně dlouhé době konečně vyšel ven. Čerstvý vzduch jej praštil do obličeje až z toho ucouvl. Nečekal, že to bude tak...tak jiné. Slunce mu svítilo do očí a snažil se nevnímat všechny ty pachy okolo. Rychle si zavolal taxi a nadiktoval řidiči adresu.

Čím více se snažila uklidnit, tím méně se jí to dařilo. Rychle omyla hrnek od čaje a šla si sednout zpět do křesílka. Než to však udělala, někdo zazvonil. Zamrzla v pohybu jako socha a ustrašeně zírala na zvonek. Po několika minutách se pohnula a přešla ke dveřím. V kukátku uviděla odraz tváře muže, kterého kdysi milovala. Pokud to ovšem je opravdu on. Trhnutím otevřela dveře a nechala ho vejít dovnitř.

„O čem jste se mnou chtěla mluvit?“ zeptal se snad ještě dřív, než jeho noha překročila práh. Byl nervozní a nevěděl, co od toho setkání čekat. Jeho myšlenky vířily v jeho hlavě, až získal pocit, že to déle už nevydrží.
„Co všechno by jste byl schopen říct mi o svém životě? Jaké jste měl dětství? Kde jste studoval a jakou školu? Jakou máte práci?“ Vypálila na něj několik otázek, které ji napadly jako první. Moc dobře věděla, že na nic z toho nebude schopen odpovědět. To vše jeho mysl zablokovala.
„Děsíte mě,“hlesl a usadil se do křesla. „Na nic z toho vám neodpovím. Nevím to. Vy snad ano?“ obrátil na ní svou tvář. Díval se na ni s nadějí, že by mu přece jen mohla na něco z toho odpovědět a uklidnit tak ty rozbouřené vody.
„Ne, to nevím. Nevím to ani já o sobě. V nemocnici jste mi řekl, že vaše jméno je Taylor Hugins? Opravdu tomu věříte?“
„Nevím, čemu bych měl věřit. V hlavě mám prázdno a když zavřu oči, vidím jen útržky. Tváře lidí, které jsem v životě neviděl a dívku, která se na mě směje a volá na mě. Jenže nikdo z nich mi neříká Taylor.“ Ptal se sám sebe, jestli se náhodou nezbláznil. Vše, co ho do této doby děsilo, co se stěží odvážil přiznat sám sobě, to všechno teď řekl cizí ženě.

Pořádně se na ni zadíval. Její vlasy, tolik podobné té dívce ze snu. Její oči. Jasně modré studánky. Odrážely její pocity na povrch. Její tvář nepoznával. Její úsměv a smích-tyto dvě věci jej však dokázaly k této neznámé slečně připoutat pevněji, než ty nejsilnější lana. A když promluvila...Zvuk jejího hlasu se jasně shodoval s hlasem dívky, kterou znal ze svých myšlenek. Možná to byly vzpomínky.

„A jak vám tedy říkají?“ Tuto otázky položila se zatajeným dechem. Modlila se Bohu, aby tento muž-ten, který se mu ve tváři vůbec nepodobal, avšak jeho čokoládové oči by poznala kdekoli, aby tento muž byl ten z jejích vzpomínek.
„Thomas. Oslovují mě Thomasi. Často se mi zdá o dívce. Omlouvám se, jestli vás zdržuji. Ta dívka je vám v mnoha ohledech podobná. Oči, vlasy, hlas...ale vaše tvář. Ta tvář mě mate. Nedokáži si ji totiž pořádně vybavit. Emily, stává se vám někdy něco podobného?“

Když ji oslovil Emily, tím smyslným, chraplavým hlasem, bodlo ji u srdce. Dříve ji oslovoval jinak. A jestli se jí děje něco podobného? Jako by se jí vysmíval.

„Děje se mi to denně, Thomasi. Zdává se mi o muži, který má stejné oči a hlas jako vy. Avšak, když jste mě oslovil Emily, moje naděje, že byste to mohl být vy...Ta naděje pohasíná. Kdysi jsem měla přítele. Jmenoval se Thomas Hugins. Ne Taylor. Milovala jsem ho, ale poté se něco stalo. Nejsem si úplně jistá co. Probudila jsem se v nemocnici, v hlavě prázdno a mé tělo...nebylo moje. Když mě propustili, vydala jsem se hledat lidi, jejichž jména mi vyplývala na povrch. Místo jejich rodin jsem našla jen náhrobní kameny. A pak se dozvím, že v nedaleké nemocnici leží muž. Nalezli ho ležícího v kráteru. Nikdo nevyšetřoval, jak se tam dostal nebo co tam dělal. Měl jste podobný pocit, Thomasi, když jste se probudil v sterilní, bílé místnosti?“

Svým projevem vyrazila dech sobě i jemu. V hlavě se hladina opět rozbouřila a mu se zjevovaly zážitky s touto dívkou. Ano...sledování filmů, společné vaření a pak ještě... Ta hádka. Neví o čem se hádali, ale brečela. V ten moment její tvář konečně vyšla z mlhy. Jak jen ji oslovoval? Emily to nebylo.
„Hádali jsme se. Ty a já. Bylo to v chodbě. Muselo být pozdě, venku byla tma. Křičel jsem na tebe a ty jsi brečela,“ říkal jí to a celý ten příběh se mu odvíjel před očima. „Sebrala jsi bundu a klíčky od auta. Vběhla si do silnice a já na tebe volal jménem. Otočila jsi se a za tebou dob....“
„Co to bylo za jméno? Jak jsi mi říkal?“
„Nejsem si úplně jistý. Vím, že Emily to nebylo. To není tvoje pravé jméno, že? Emily bylo to první, co ti vypadlo z úst, když se tě ptali,“ zeptal se jí se zájmem. Chtěl mít jistotu.
„Ne. To není. A já si na to svoje nemohu pořádně vzpomenout. Mám to jako ty. Zjevují se mi tváře a šeptají jméno. Nejsem si ničím jistá.“
„Doběhl jsem za tebou,“ pokračoval ve vyprávění příběhu. „Chtěl jsem tě obejmout, uklidnit tě, ale ty ses mi vysmekla. Než jsem stačil udělat cokoli dalšího, byl konec. Poslední, co mi nabíhá jsou dvě světla a zvuk pištících brzd.“
„To znamená co? A jak jsi mi říkal?“
„Nevím, co to znamená. Jsem stejně zmatený jako ty. Měli bychom být mrtví, ale nejsme. Křičela jsi na mě- Já tě nenávidím, Thomasi. A já tě prosil o odpuštění, Haily.“

Když to slovo, její jméno, vyslovil, v hlavě se jí spustil ohňostroj vzpomínek. A končily přesně tam, kde skončily i ty Thomasovi. Takže to nakonec byla pravda. Konečně potkala svého Thomase.

Seděli tam spolu, hleděli si do očí a ani jeden z nich nechtěl tuto chvíli narušit. Chvíle porozumění a náhlého klidu. Každý z nich získal svoje odpovědi. Ale spousta otázek ještě zůstala nezodpovězena. Konečně se našli. Dvě duše, které získaly svoji druhou šanci. Dvě padlé hvězdy, které mohou začít od začátku. Thomas a Haily.