Když v nebi nechtěj anděla...

-I sedmého dne se Bůh jal po odvedené práci odpočívati-

„Ale nejspíš jsem si měl udělat delší dovolenou,“ pravil seschlý mužík melodickým hlasem a zamyšleně si rukou projel bílý plnovous.
Dívka před ním klopila hlavu a špičkou nohy stydlivě muchlovala běloskvoucí písek.
Tu a tam škytla.
„Tak mi pověz, co s tebou mám dělat?“
Pokrčila útlými ramínky.
„To, že jsi se nikdy nenaučila pořádně létat, bych klidně přešel mlčením. Ale že se mi tu opiješ a pak narazíš do jabloně, nad tím už nemůžu jen tak přivřít oči! Vždyť..“
-škyt-
„..chudák had ještě teď přemýšlí, co ho sestřelilo.“
Krásnou poletuchu nenapadla vhodná slova, a tak opět povytáhla ramena a nechala je klesnout zpět.
„Což mi připomíná, že si nepamatuju, že bych tu nějakého plaza vůbec měl! Musím to skočit prověřit,“ staříkova dlaň opustila plnovous.
Dívka pozorovala, jak Bůh povyskočil a pod sedinkou se mu zhmotnil obláček. Za pár okamžiků už byl v trapu. Z dálky však zaslechla slábnoucí hlas:
„Do odvolání máš padáka!“
Byla ráda, že na koberečku u šéfa to celkem obstojně ustála, jenže v zápětí ztratila půdu pod nohama.

Padala celkem dlouho.
Vlastně skoro celou věčnost. Alespoň měla čas přemýšlet.
O sobě, o Bohu, o tom chutném nápoji s bublinkami a o..

..o tom hnědém, malém políčku, které se přibližovalo a kladlo stále tvrdší a naléhavější otázky.

BUM!

„Asi jsem usnula,“ zamumlala a otočila se na druhý bok. Zamlaskala.
„Ale už by mi mohli dát ti malí protivové pokoj, fakt!“ paží neurčitě zamávala nad hlavou. Jenže pidižvíci dál tančili čardáš na střepech kdesi v její hlavě.
Otevřela oči a vykřikla.
Ostatně kdo by nevykřikl, kdyby se nad ním skláněla lebka. Tedy, snažila se sklánět, což i tak je na lebku docela výkon. Zvláště když se na vás ještě pokouší vědoucně civět.
„Kdo si?“ pípla a zvedla se na lokty.
Lebka povytáhla imaginární obočí a pravila suchým hlasem:
„Ty mě neznáš?“
Zavrtěla hlavou, neznala. Tam nahoře to byla jen samá hlína, sem tam nějaké to žebro.
Lebka se usmála (v rámci možností, samozřejmě, lebky se gebí pořád).
„Jsem Montgomery, jméno už jsem zapomněl, ale říkej mi klidně Monty—Ty jsi tady nová, že?“
Kývla hlavou, ale hned si uvědomila, že udělala největší chybu svého, teď již pozemského, žití. Trpaslíci z čardáše plynule přešli na dupák. V dřevácích.

„A odkud jsi sem přišla?“ otázala se lebka.
Dívka povytáhla obočí.
Monty si povzdychl:
„Chápeš, sever, východ, z daleka nebo z blízka? Každý odněkud přijde. To se tak dělává, že jdeš odněkud někam.“
Dívce se na třetí pokus podařilo postavit.
„Ale já v životě nechodila.“
Monty se zasmál smíchem připomínajícím nenaladěné dudy.
„Jasně, ty jsi sem jen tak spadla z nebe, že?“
„Takže ty mě znáš?“ nebeské odpadlici se evidentně ulevilo.
Lebka našpulila neexistující ústa.
A pak ji odpadla spodní čelist.
„Hmpf- hmhmhm- pff hf,“ poskakovala ve vzduchu jako zblázněný hopík.
Jenže dívka si jí nevšímala, neboť byla plně zaujata studováním na první pohled docela výrazného vyklenutí svého hrudníku.
„To mi asi dal Bůh na ochranu před tím pádem, koneckonců, vždycky mu záleželo na všech!“ usmála se.
Monty přestal poskakovat jak nadržený kamzík, zastavil se ve vzduchu a přemýšlel. Poté očima zaměřil dívčinu holeň a přeleštil ji temenem své nablýskané kostlivosti.
„To bolelo, víš?“ kopla ho na oplátku dívka.
Naštěstí se zastavil o nedaleký strom.
„Hmpf,“ odfrkl si napůl (víc stejně nemohl) a jako rozdováděný pes začal šťouchat do zablácené čelisti pozůstatky nosu.

Po pár minutách vyplněných mnoha dašími pokusy konečně ta nána pochopila, co po ní chce a Monty mohl zase promluvit:
„Co si o sobě vůbec myslíš? Si zlá mrcha, abys věděla, jednoho takhle trápit. Tohle se mi stalo poprvé a já to..“
Čelist opět opustila své stanoviště.
Monty ještě chvíli nesrozumitelně spílal, ale pak dospěl k závěru, že to stejně nemá žádný význam, když mu ta podivná cizinka nerozumí, tudíž se jí kajícně začal třít o nohu.
-klap-
Kosti se spojily a lebka, teď už celistvá a planoucí odloženou pomstou, odskočila jak čertík v krabičce.
„Neboj se mě,“ řekla ta dívka, ale Monty ucouvl ještě o pár poletů.
„Jsem seraf, abys věděl.“
„Jo-ó?“ protáhl pochybovačně vršek skeletu.
„To teda jsem, abys věděl!“ našpulil seraf-dívka trucovitě rtíky.
„A kde máš teda křídla, hm? A proč máš ve předu ty měchy? Hm?“
„Křídla mi vzal Bůh, když mě,“ na chvíli se zarazila.
„Když mě ´poslal´ sem. A tohle,“ zamyšleně si pohladila měchy dlaněmi a zkoumavě je potěžkala, až Monty vypoulil oči a bezděky zacvakal čelistmi.
„Tohle jsem dostala do vínku, aby to ztlumilo můj pád. To mi dal Bůh, abys věděl!“ Odsekla.
„To určitě. Dal ti to Bůh, ale povim ti, že by ženský u nás ve městě za takovej vercajk daly nevím co. Ale možná máš pravdu, jsou boží!“ nadhodil Monty.
„Tak pojď, jestli chceš. Ukážu ti město.“ Dodal smířlivě.

Krajina byla dosti nudná, ale Serafíně (Montymu chvíli trvalo, než natloukl dívce do hlavy, že tady opravdu unisexuálním přístupem nic nezíská a že mu ještě za tohle jméno bude vděčná) připadala jako osmý div nebe, ehm, tedy světa.
Co chvíli se ptala ne kdejakého ptáka a ptákovinu, ale Monty, kterému se v hlavě rodil plán, ji na vše trpělivě odpovídal.

POZNEJTE ANDĚLSKÉ ROZKOŠE a VZNESTE SE DO NEBESKÝCH VÝŠIN!
Monty poodletěl a kritickým očním důlkem sjel nový poutač. Tu holku mu z nebe asi přeci jen seslal Bůh. I když byl od přírody ateistou (jako lebka nemáte moc důvodů věřit v ovouseného třasořitku), pronesl teď cosi jako poděkování nebesům. Jeho bordel upadal a najednou bum, takové terno.
Mnul by si ruce blahem, kdyby mohl. Ale nemohl.
Větší a prostší naivku ještě neviděl. Zavedl ji do vrchního pokoje, do toho luxusního apartmá, které disponovalo dokonce i žlabem na chcanky, a řekl jí, že tu může pobývat, ale když ji navštíví nějaký muž, musí udělat vše, o co si řekne. Nepřišlo ani slůvko odporu, náznak nedůvěry a Montymu se dokonce zdálo, že ta husička vážně neví, o co běží.
Zdálo se, že ji udivuje vlastní tělo, ale jaké tělo!
Lepší pošušňáníčko si nedokázal představit ani při pomyšlení, že by snad jednou skončil v nějakém hromadném hrobě!
A za pět minut otvírá.
Třikrát sláva Serafíně!

Serafíně sedící na posteli. Serafíně stále ještě zkoumající záhadu nabobtnalé hrudi. Serafíně zkoumající dosti zaujatě a velmi fyzicky.
Ani nepostřehla, že se otevřely dveře.
„Brej, slečinko,“ zahromovalo chlapisko a snažilo protlačit ramena pažením dvěří.
Serafína odtrhla oči od svých předností a přejela hromotluka zvědavým pohledem.
„Jsem nějakej Grom, barbar Grom,“ představil se příchozí a odložil obouruční sekeru na toaletní stolek u postele.
„Grom,“ mlaskla dívka zálibně. To slovo ji na tváři vykouzlilo úsměv.
„Líbí se mi, jak to zní,“ zatrylkovala. „Já jsem prý Serafína.“
Barbarovo obočí se spojilo nad kořenem nosu.
„Sera-fí-na,“ zopakoval poněkud těžkopádně a rozvalil se na postel.
„Mám prý udělat vše, co řeknete, vy návštěvo,“ řekla a mírně se zhoupla v kolenou při pukrlátku, které rozpoutalo vlnobití předních partií.
Grom polkl.
„Tak co pro vás můžu udělat?“ Zptal se anděl nevinně.
„Při poslednim loupežnym nájezdu mi nějak ztuhla záda, potřebovalo by to trochu rozhejbat,“ rádoby šibalsky mrklo na dívku to chlapisko a párkrát se popleskal po stehnech. Pak naznačilo rukou ordinérní gesto (ano, to se skoro zavřenou pěstí) nahoru a dolu.
Ale Serafína ani nemrkla. Jednak se jí mrknout nechtělo a pak také nevěděla, co to znamená.
„Rozumím, chtělo by to trochu rozhýbat,“ řekla sladce.
„Ale na to si budu muset trochu odložit,“ a už si stahovala tu protivnou košilku, co jí má od Montyho.
Barbar Grom se uvelebil ještě pohodlněji a s rukama založenýma za hlavou pozoroval klesající negližé.
Ta holka se s tím nemazala, to musel uznat, žádný takový to nakrucování a pomrkávání, hezky košilku dolů a bez reptání. V hloubi duše cítil, že tak nějak by to dívky měly dělat i v jeho rodné jeskyni.
Bože, to je tělo, pomyslel si. Víc už ale nestihl, neboť na něj serafín Serafína skočila a s nečekanou silou ho obrátila na břicho. Přitiskla se zády a na rozložité plece a zaklesla se pažemi za kočetiny, které svou stavbou připomínaly pytle plné míčů na basket.
Ale stotřicet kilo živé váhy jí zjevně nedělalo nejmenší starosti, protože si v předklonu, s ohromeným a překvapeným nájezdníkem ještě párkrát povyskočila.
LUP!
„Rozhýbáno?“
Grom zkusmo protočil prackami.
„Jo,“ rozveselil se.
„Čekal jsem sice něco jinýho, i když Monty říkal, že jste jinší druh, spešl zbožíčko, říkal mi, ale madam, tohlencto stálo za každej peňák!“
Serafína se rozzářila, u nich nahoře se říkalo, že dole na zemi je to nějaká sodovská komora a že se tam dějí hrozitánské věci, přitom tu na ni všichni byli milí a hodní.

Monty viděl vycházet nad míru šťastného Groma, a tak přidal na reklamě. Což se zjevně vyplatilo, protože fronta se kroutila až za roh ulice.
V mozkovně se mu odrážely propočty, a přestože se snažil držet při zdi, vycházelo mu, že kdyby zaplatila jen půlka těch lidí, zbyde mu dost i na to nové sádrové tělo, co viděl odlévat v apatyce.
Dalším kunšaftem byl chlapík bez oka.
Nezdržoval se ani pozdravem a sotva za ním zapadly dveře, měl kalhoty dole.
„Nejste nemocný?“ vyhrkla Serafína při pohledu na odhalenou část.
„Vo tom bych mušel vědít, pusino,“ zakrákoral muž a přitáhl si paní pokoje blíž.
„Tak proč tam máte ten divný výrustek?“
„Ten je tam od toho, aby sis měla s čím hrát, prdelko. Nedělej na mě lolitku, nejsem tu stran kecání,“ při poslední slabice ukápla bezočkovi z pusy slina, která málem rozleptala parkety.
„A co tedy mám dělat, pane?“
„Jen si ho vezmi hezky do ruky, táák, to je ono, a nešetři ho,“ sípal muž a pozoroval, jak jsou jeho povely plněny.
„A teď to hezky rozjeď! Neviděl ženskou od bitvy v Skoroprázdném údolí, tak se neupejpej. Třeba mi ho urvi, ale prosím tě, chvátej.“
Škub.
Páska přes oko byla promáčená od slz.
Montymu poklesla čelist a zástup čekatelů se rozprchl jako mávutím kouzelného proutku.


„Ale vždyť jsem dělala všechno, co mi řekli!“ Hájila se Serafína a plačtivě hleděla na lebku choulící se mezi listy vysokého jilmu, kam ji (po hodně velké přestávce, dvou špulkách nití a hodině u doktora Řezníčka) vrhnul nasupený novopečený eunuch.
Monty mlčel.
„Nemůžeš se na mě hněvat za to, že jsem tě poslouchala, to není správné!“ Fňukla a opřela se o strom.
Monty věděl, že to byla především jeho chyba, proto pravil:
„Je ti doufám jasný, že už jsem v tomhle městě odepsaná kost!“
Dívka kývla, u nohou jí začala klíčit rostlinka, které zřejmě zálivka ze slz anděla náramně svědčila.
„Můj skvěle zajetej byznys je v tahu, a teď neříkám, že je to jen tvoje chyba, ale..“
Rostlinka vykvetla.
„..ale,“ Monty se zarazil. V hlavě už se tísnily další cifry založené na cenách obilí a předpovědi velmi suchého léta.
„Ale rozhodl jsem se ti dát ještě jednu šanci!“