Zkáza rodu

Za svítání vyšel hnědý drak z doupěte, dobře skrytého na úbočí hory, hustým lesem. Rozhlédl se a nasál čerstvý ranní vzduch nozdrami do plic. Až slunce vystoupí výše, rozlehnou se ve vesnici nedaleko za horou hlasy lidí, kteří se uchýlí k denní práci. Zatím však všude vládlo ticho. Byl nejvhodnější čas k lovu. Drak rozevřel svá blanitá křídla, protáhl je a vzlétl. Věděl, že lov musí proběhnout rychle, protože ve skalním doupěti čekala snůška vajec.

Dračice si musela pospíšit, aby její mláďata nezůstala dlouho samotná, neboť již včera ráno vejce začala vydávat tichý pískot a poznala, že čas líhnutí se neúprosně blíží. Obvykle létala na prostornou mýtinu uprostřed lesa, kde bylo dostatek zvěře a úkrytů, a dnes nebyl důvod tento zvyk měnit. Už z výšky, sama nespatřena, si vyhlédla statného jelena, který spásal orosenou trávu a jen sem tam se rozhlédl. Dala si záležet na tom, aby kořist nezpozorovala blížící se nebezpečí, když poblíž tiše plachtila.

Vyřítila se volným pádem, popadla ho mohutnými pařáty těsně nad zemí a jediným mrštným pohybem ho usmrtila. Zbytek stáda se dal okamžitě na útěk. Kousek od mýtiny se rozšiřovala řeka, proudící z pramene skrytého v lesích nedaleko doupěte, nakrmena silou malých potůčků, jenž se do toku vlévaly.

Dračice začala v úkrytu lesa svou kořist požírat. Ráno bylo vlahé a vál příjemný vítr, přicházející ze směru hory. Tento vítr však náhle přivál zvláštní silný zápach. Pach kouře a ohně. Vypalují pole? Z dálky se ozývaly lidské výkřiky a štěkot jejich loveckých psů. Jak chtějí něco ulovit, když dělají takový rámus? Jsou jí snad na stopě?

Dračice prudce zvedla hlavu, nasála do nozder vzduch a její jantarové oči se zúžily strachem. Hlavou jí proběhla jediná myšlenka. Hnízdo!

Nechala mršinu být a poplašeně vzlétla. Mohutně zamávala křídly a vynaložila veškeré své úsilí k rychlému letu. Přeletěla nad hlavami lovců, kteří dorazili na mýtinu. Uslyšela výkřiky děsu, kňučení a viděla prchat jejich psy, vyděšené k smrti. Otravné mouchy! Plivla po nich plamenem a letěla dál.

Již viděla, že hustý dým vychází z jejich úkrytu. Dračice se vrhla do doupěte. Štiplavý kouř jí pálil v očích.

 Bezmoc. Oheň. Strach. Hněv. Smrt. Hořící hnízdo.

Kolem hnízda byly rozházené rozbité skořápky, bílky tekoucí po zemi. Mrtvá tělíčka dráčků, schoulená, bezvládně ležící na skalnaté podlaze, hořela plamenem, zuhelnatělá, bez života.

 Žal. Vztek. Zabít. Pohltit. Trhat. Pomsta.

Dračice zaklonila hlavu a mocně zařvala. Žili v ústraní, obehnaní tajemstvím. To skončilo. Bude trhat, pálit, ničit a zabíjet. Nejdřív její jediný druh, teď její děti, mrtví, bezduší.

Potom dračice uslyšela břinkot zbraní, lovecké výkřiky vesničanů, bylo jich víc, mnohem víc. Přicházeli dokončit své dílo zkázy. Dračice vylezla ven z doupěte. Ji tak snadno nedostanou. Běželi proti ní, bylo jich mnoho, odvážní. Dotěrné mouchy. Jak dlouho potrvá, než se rozprchnou? Pomsta. Smrt. Krev. Bude trhat, zabíjet a spálí je na uhel.

Vyskočila do vzduchu a vzlétla, vznášela se nad jejich hlavami a nevšímala si překvapených a vystrašených výkřiků. Ubohý malý hmyz bez křídel. Házejí na ní klacky? Ani jí nezasáhnou. Ubohé mušky. Měli jí nechat na pokoji. Všechny je spálí. Budou hořet.

Rozevřela chřtán a začala chrlit plameny. Lidé ječeli, hořeli a utíkali. Chaos a destrukce. Zaútočila drápy, snesla se z oblohy, chytala je a házela z výšky na zem. Trhala je drápy a zuby na kusy, bezmocné, zkrvavené. Už neútočili, jen utíkali. Zamířila k vesnici a přistála mezi domy. Vztekle máchala ocasem a bortila je. Na třísky, na prach.

Potom se vznesla do vzduchu a na vesnici seslala další oheň, začal se rychle rozšiřovat ze střechy na střechu, jako suchým troudem. Poté vzlétla, prolétla jim nad hlavami a nevšímala si výkřiků děsu a bolesti. Shořte! Mohutným máváním křídly se vzdalovala od místa, kde měla vychovat svá mláďata.

Letěla dlouho a daleko. Pryč od plamenů. Pryč od zkázy svého rodu. Vítr objal její tělo a unášel ji pryč. Pryč z hnízdiště potřísněného krví, a drtivého zármutku. Své srdce však navždy nechala se svými potomky. Necítila bolest, necítila únavu, necítila nic. Jen letěla, výš a dál, kam jí jen křídla ponesou.

Až ji nakonec přece jen zmohla únava a palčivé píchání v křídlech, byl už večer. Usadila se v jakési páchnoucí bažině. Smutek a tíha, v jeden okamžik vše ztratila. Měla pocit, že ji to nakonec zavalí a udusí i její život. Dračice zaklonila hlavu a mocným hrdelním řevem zaplnila vzduch, vydala ze sebe všechen smutek, utlačující její duši. Jako vlci vyjící na měsíc. Nad ztrátou svého věrného druha, svých nenarozených dětí a dokonce nad těmi pošetilými dvounohými tvory. Nemuseli umřít. Nikdo z nich.

Dračici se svezla hlava, všechna síla z ní vyprchala. Stočila se do klubíčka, přikryla se svými křídly a usnula vyčerpáním.