Návrat

Kraj se zvolna nořil do ticha. Zlatavá záře již mizela i z těch nejvyšších vrcholů vzdálených hor a ustupovala namodralému šeru. Údolí zaplnily zvlněné závoje kouřů, linoucí se ze zapadlých vesniček místní členité pahorkatiny a četné vrchy klidně stály, nechávaje se jimi ovíjet. Klidný dojem narušovala jen silueta jezdce na koni, vynořivší se na jednom z nich. Zastavil. Jeho povlávající tmavý plášť vytvářel kontrast s náhle strnulou postavou. Hleděl před sebe na cestu svažující se do malého údolíčka, z něhož prudce vystupoval zastavěný kopec.

 

Šedá kamenná masa hradu na jeho vrcholku přísně shlížela na selská stavení pod ním a jeho čtyři věže svítily čerstvě zapálenými hlídkovými ohni, jež odhalovaly siluety postávajících vojáků. Hrad působil stroze, jakoby se jeho vývoj zastavil již před dávnými časy. Jen kámen, občasný trám a malá okna. Drsný vzhled odrážel povahu celého kraje. Jezdec to tu dobře znal. Jakkoli se tomu vzpíral, byla to jeho domovina.

 

*          *          *

 

K roubenému domu se šouravě blížil vesničan ve hnojem zašpiněných kalhotách. Jeho chůze prozrazovala snad dávné zranění, oblečení zas příslušnost k chudému rolnickému stavu. S námahou vstoupil do tmavé chodbičky oddělující hlavní místnost od spižírny. Se zavřením vchodových dveří zmizel tenký pruh matného venkovního světla. Ucítil pevný stisk ruky na ramenou. Chtěl vykřiknout, ale nestihl to. Druhá ruka mu zakryla ústa. Ze tmy se ozvalo tiché Šššš…

 

„Liene, Liene,“ šeptal neznámý hlas, „jsi to ty?“

Muž váhavě zakýval hlavou.

„To jsem já, Yreven. Pamatuješ si na mě?“

 

Stisk povolil a Lien konečně mohl rozžhnout petrolejku na stěně. Cizince v plášti nepoznával, ale ten hlas… Zadíval se důkladněji. Tmavé oči shlížející na něj z hranatého zarostlého obličeje neomylně patřily jeho dávnému příteli. Jeho protějšek se pousmál. Také on si byl jistý, že se nezmýlil. Blonďaté rozcuchané vlasy a z ušmudlaných tváří vystupující výrazné lícní kosti jasně prozrazovaly pána domu.

 

Lien se konečně dokázal nadechnout.

„Yrevene! Co tady k sakru…“ zarazil se. „To je teď jedno, pojďme rychle dál, než nás někdo uslyší.“

 

Vešli do vedlejší místnosti s vysokým stropem protkaným hrubě opracovanými trámy. V rohu u krbu zrovna drobná tmavovláska připravovala večeři. Malá, asi šestiletá dívenka s baculatými tvářičkami a blonďatými loknami, se jí nešikovně motala pod nohama. Když uviděla neznámého muže, schovala se matce za sukni. Lien ani nepozdravil a začal rychle zavírat okenice.

„Matyldo, pamatuješ si na Yrevena?“

 

Všichni tři si na sebe dobře pamatovali; ve svých dětských letech patřili mezi nejlepší přátele. Matylda se s hostem váhavě přivítala a vrátila se k vaření, s dcerkou stále nepouštějící její sukni. Yreven si sundal plášť – teprve teď se na jeho zádech odhalil čistý, jako zrcadlo lesklý trojúhelníkovitý štít, do té chvíle dokonale schovaný. Odložil jej k lavici a pečlivě pláštěm zakryl. Pak usedl.

 

„Snad nevadí, že vás takhle ruším?“

„Nesmysl,“ odvětil okamžitě hostitel, hekticky pobíhající po místnosti. „Akorát ten způsob sis mohl odpustit, málem jsem si nadělal do kalhot.“

Cosi zašeptal své ženě, načež se také posadil ke stolu.

 

„Kde ses tady vzal, po takový době?“

„Měl jsem cestu kolem. Poprvé po té dlouhé době. A zvědavost mi nedala.“

„Aha, tak to jsi teda docela riskoval, pro tu tvojí zvědavost.“

Yreven mávnul lhostejně rukou a stočil řeč.

„Potkal jsem cestou pár lidí. Vypadali strhaně. Nemluvili, jen se sklopenými zraky prošli. Zdá se mi to, nebo tu vládne poněkud zachmuřená atmosféra?“

„Víš jistě, že tě nikdo nepoznal?“

„O tom pochybuju. Však i ty ses musel dobře zadívat, aby sis vzpomněl,“ usmál se. „A oni? Sotva si mě přes tu svojí zasmušilost všimli; stráže jsem viděl jenom z dálky.“

„To je dobře,“ řekl s úlevou přítel. „Dlouho jsi tu nebyl, Yrevene. Věci se zhoršily.“

„To ještě jde?“

„Pravda, po tom, co jsi zmizel, tu bylo horko, hodně horko. Tekla krev. Však to ty musíš sám dobře vědět.“

Yreven nepřitakal, jen dále s kamennou tváří poslouchal.

„Jenže pak došlo taky k postupnýmu… utužování.“

„Co se stalo?“

„No co… začali nás hlídat, kontrolovat a tvrdě trestat za jakýkoli projev neposlušnosti.“ Všiml si Yrevenova tázavého výrazu a rychle pokračoval. „Ano, říkám začali, protože jsou dva. Jakmile se jim zhroutil ten plán s pěstováním oddaných čarodějů, semkli se jako manželé. Baron Nyvirk, hradní pán, vrchní soudce a zkurvysyn, dál kontroloval zdejší kraj, jen místo dorůstajících čarodějů pro svoje záměry využil toho, kdo je cvičil – Awendala. Společně pak sevřeli celý okolí do železný pěsti a začali, no, fungovat. Nyvirk krok po kroku zpřísnil režim - přibylo vojáků v podhradí, stoupaly daně a ani jsme se nenadáli, a stali se z nás jenom hosté ve vlastních domech.“

 

Matylda mlčky před oba vložila talíř s hustou dýňovou polévkou. Část vlasů jí vyklouzla z culíku. Také ona působila strhaně. Lien pokynul na ni hledícímu Yrevenovi, aby se pustil do jídla, a pokračoval.

„Pak už se daně nezvyšovaly. Všechno sklidil Nyvirk a my zůstali odkázaní na příděly. Jenže to nebylo to nejhorší.“

Lien se ohlédl a zkontroloval pohledem okenice, zda jsou opravdu pečlivě zavřené. „Ten druhej parchant, Awendal, si náležitě užíval svoje vyšší postavení a nový úkoly. Jednou za čas někdo z vesničanů zmizel. Beze stopy, bez příčiny. Časem nám začalo bejt jasný, odkud vítr vane. Většinou jsme je už nikdy neviděli; jen občas se někteří objevili, stejně náhle, jako před tím zmizeli.“

Naklonil se a dramaticky změnil hlas.

„Jenže to nebyli oni. Na těle bys žádnou změnu nepozoroval, ale jinak…“ opřel se opět lhostejně. „Nevíme, co s nimi udělal, jejich mysl ale tu lidskou už zrovna moc nepřipomínala.“

 

Venku mezitím padla čirá tma a vsí se rozhostilo ticho, přerušované jen občasnými kroky procházejících hlídek. Pokaždé, když se přiblížily, Lien významně přerušil rozhovor a pečlivě naslouchal.

 

„Co někdo z vnějšku, nezkoušeli jste pro někoho poslat?“ vyptával se host mezi usrkáváním ze lžíce. „Po kraji se potuluje spousta dobrodruhů, co by se za obstojnou sumu na vaše problémy ochotně podívali.“

„Jistě. Zkoušeli jsme to, před pár lety. Byli jsme tehdy ještě naivní. Co myslíš, že se stalo? Přišli na to. Ukázalo se, že hlídaj všechny cesty a kontrolujou každého, kdo se na nich pohybuje.“ V Lienově tváři se zračilo znechucení. „Ani po mě nechtěj, abych ti vyprávěl, jak to s tím poslem dopadlo. Udělali z něj odstrašující příklad, padly nějaký další tresty a po tom už nikoho ani nenapadlo se o něco podobnýho pokoušet.“

 

Oba si řádně přihnuli z přistavených keramických džbánků, zatímco Matylda v rohu místnosti uspávala malou, broukajíc jí známou ukolébavku.

„Takže ano, Yrevene, pokoušeli jsme se. Ale brzo jsme pochopili, že nám není pomoci. A víš, co bylo posledním hřebíkem do rakve těch našich snah? Ještě jednou jsme se tehdy přece jen odvážili, složili zbytky úspor a vyslali našeho člověka pro pomoc. Vyrazil nad ránem, proplížil se lesy a dostal se přes hlídku. Pěšky došel do nejbližšího města Aldenu - znáš to tam sám dobře; chodil po hospodách a rozdal kopie našeho dopisu několika jednotlivcům i partičkám těch, jak říkáš, dobrodruhů. Jenže jakmile zjistili, o co se jedná, polovina okamžitě odřekla, že do toho nejdou, že je to jasná sebevražda. Další, zpravidla mladší a míň zkušený, o to projevili zájem. Když ale víc prozkoumali terén – a to se dokonce tři, čtyři odvážili přijet v přestrojení za kupce až do podhradí – dali od toho taky ruce pryč. Prej to představovalo moc velký riziko, začaly je bolet záda, náhle trpěli zoufalým nedostatkem šípů… Někteří rovnou přiznali, že je to prostě nad jejich síly.“

Lien se zarazil a upřeně se zahleděl na desku stolu.

„Ne, Yrevene,“ promluvil do ticha, „nám nikdo nepomůže, a my se s tím smířili. Tedy aspoň navenek. Hluboko uvnitř nás pořád vře zlost a nenávist vůči baronovi i čarodějovi.“

 

Noc pokročila a společně s dcerou usnula i Matylda. Piva ve džbánu docházelo, jejich rozhovor ale stále bez konce kroužil kolem čehosi, co se jeden i druhý zatím zdráhal vyslovit.

„Přijde mi sotva uvěřitelné, že by se tohle mohlo někomu povést,“ dumal nahlas Yreven. „Nejsou tu žádné hradby ani ploty. Jak by vás tu mohli takhle držet?“

„Máš štěstí, že se ti podařilo nepozorovaně projít. Dneska už nás tolik nehlídaj, a když, tak hlavně ty, co jdou ven.“ Lien se opět naklonil, jako by svému příteli říkal něco důvěrného. „Abys mě dobře pochopil, nejsme úplně odříznutý od světa. Aspoň ne fyzicky. Jezdí sem kupci, zásobovači a všelijací šmelináři. Jenže odsud pustí bez větších problémů jen prověřené posluhovače. Já bych neprojel. Kdybych se o to jenom pokusil, zatraceně bych riskoval, že mě chytí, nebo jen zjistí, že tu nejsem; a já bych sotva mohl najít vhodnej důvod, proč jsem se vzdálil. Byl bych rád, když by mě jen kopanci doprovodili zpátky do podhradí. Ale jak říkám, hlídek už není tolik. Není to potřeba. Po těch letech jsme totiž ztratili naději. Nikdo se už nepokouší o útěk, nevoláme o pomoc. Jenom se snažíme žít, jak to jde a dusíme v sobě tu zlost a touhu po svobodě.“

Yreven přikývl, ale nic neřekl.

 

„Chápu, že jsi nepřijel kvůli tomu,“ prorazil chvíli mlčení Lien, již v mírně podnapilém stavu. „Nedoufáme v žádnýho hrdinu, zachránce, který to tu za nás všechno vyřeší. Na druhou stranu,“ doloval ze sebe, „ty bys mohl… umíš přece-“

„Ne,“ přerušil ho host. „S tím jsem skončil, jednou pro vždycky. Odhadl jsi správně, nechci se tu do ničeho plést. Není to moje věc.“

„A co tvoji rodiče? To taky nebyla tvoje věc?“ neudržel se Lien a opřel se dlaněmi o desku stolu.

Yreven neodpověděl, jen sebou neznatelně škubl.

„Promiň, já vím. Nechci ti to vyčítat a asi by to k tomu stejně dospělo,“ ztěžka vydechl, „ale po tvém zmizení nám nastaly vážně těžký časy. Přesto, neměl jsi tehdy moc na výběr. Teď ale máš. Neláká tě s tím něco udělat? Už jenom kvůli pomstě!“

 „Liene.“

„Ano?“

„Víš, nebyl jsem k tobě tak úplně upřímný. Důvod mojí přítomnosti tady není jen, že jsem projížděl kolem a sešel z cesty ze zvědavosti. I když jsem se tomu po léta vyhýbal, okolnosti mě… přiměly vrátit se.“

 

*          *          *

 

„Kniha? Tolik potíží jen pro obyčejnou knihu?“ vyhrkl Lien.

„Ne obyčejnou. Na cestách jsem se naučil, že list papíru může mít větší cenu než hrst diamantů nebo pytel zlata. Informace, návody a zaříkadla jsou artiklem, pro nějž se krade, přepadává, vraždí… a draze platí.“

„Aha, tak o to jde. Necháš se najímat a na zakázku získáváš různý věci různými způsoby, za tučnej obnos peněz.“

„Ne tak docela,“ odvětil Yreven klidně. „Totiž ano, živím se tím, ale většinou se nenechám najímat. Někdy si třeba se skupinou dalších dobrodruhů došlápneme na bandu lapků a hrdlořezů, abychom za ne zas tak velký obnos pomohli nájezdy souženému kraji. Jindy se ke mně donese, že někdo hledá určitý předmět, který má pro něj velkou hodnotu a štědře odmění kohokoli, kdo mu jej přinese. A právě to je případ i téhle knihy.“

„Stejně nedokážu pochopit, že ti stálo za to vydat se kvůli tomu sem. Sem! Po tom, cos tu způsobil.“

Yreven snad vůbec poprvé dal najevo nejistotu.

„Já… Váhal jsem. Dlouho jsem váhal. Ale odměna je vysoká a říkal jsem si,“ pozastavil se, „že je možná čas čelit těm stínům minulosti. Čelit svým rozhodnutím a jejich následkům. Jakoby mě to volalo.“

Lien jej sledoval a tentokrát to byl on, kdo mlčel. Ale již chápal, rozuměl svému příteli. A to přesto, že mu neříkal tak úplně pravdu.

 

„Předpokládám, že mi to neříkáš jen tak?“

 „Ne, jen tak bych to neříkal, a už vůbec ne kdekomu.“ Yrevenovi se opět vrátil sebejistě klidný výraz a zahleděl se na svého protějška upřeným, jako dýka ostrým pohledem. „Vyhledal jsem tě jako starého přítele, kterého jsem chtěl po letech zase vidět, ale i proto, abych tě požádal o pomoc. Vyznám se tu, zvlášť uvnitř hradu. Neorientuju se ale v místním režimu, systému stráží… Potřebuju někoho, kdo by mě dostal dovnitř, nebo mi alespoň poradil jak.“

Lien neodpovídal, jen opět upřeně hleděl na desku stolu. Se stoupající vážností konverzace vyprchávaly z obou náznaky opilosti.

 

„Chápu, že budeš chtít výměnou něco ode mě. Vlastně bych si sám připadal nejapně, kdybych tě žádal, a sám tvojí prosbu odmítal. Nabízím ti tedy toto: až budu v hradu, udělám, co bude v mých silách, abych vás alespoň jednoho z té dvojice zbavil nebo způsobil nezanedbatelné škody, hlavně čarodějovi s těmi jeho experimenty. Pochop ale, že to není to hlavní, proč tu jsem. Pokud by šlo do tuhého… Nepoložím za to život.“

 

Noc se přiblížila k ránu a stejně jako v ohništi žhavě doutnala poslední polínka, ve džbánu při dolévání začvachtala zbývající loužička piva. Seděli mlčky, takřka bez hnutí. Yrevenova mysl mu předhazovala, že rozhovor zašel příliš daleko a vymkl se mu z rukou, zatímco Lien stále jen strnule seděl a přemítal.

 

„Dobrá, pomůžu ti,“ vypravil ze sebe po chvíli dumání. „Je to velký nebezpečí, ale…“ nadechl se, „něco prostě ještě musíme zkusit.“

Yreven souhlasně pokýval, nespouštěje z přítele oči.

„Jen mi něco slib. Kdyby se to podělalo…“

„Ne,“ přerušil ho. “Nic se ti nestane, ať se děje, co se děje. Jenom mi ukážeš kudy kam a řekneš co a jak. Nijak se do toho zapojovat nebudeš, je to jen moje věc.“

Lien neprotestoval. Jen si promnul zarostlou bradu.

„Nejspíš bych tě dokázal do hradu nepozorovaně dostat. Teď už je ale pozdě na nějaký plánování,“ položil na stůl dopitý korbel. „Vyspíme se, a ráno vymyslíme, co se dá dělat. Seš mým hostem.“

 

*          *          *

 

Rány. Zprvu tlumeně znějící přes ospalé vnímání, nořící se do snění a vytrhávající ze spánku. Se zbystřujícím se sluchem se od sebe jasněji začaly odlišovat zvuky hlasitého bouchání na dveře, přešlapování několikerých párů nohou a frkání koní. Yreven otevřel oči, ušklíbl se a pomalu vstal. Dveře jeho místnosti náhle rozrazil rozrušený Lien, zastižený doslova v nedbalkách.

„Ví o tobě! Jsme v prdeli!“

Velmi ho zarazila hostova reakce. Žádná totiž nenastala. Pouze vstal a s nepochopitelným klidem si navlékal svůj postroj a připásával meč.

 

„Otevři, jménem našeho pána Nyvirka! Víme, koho ukrýváš, Liene Zibrovyku!“ ozval se velitelský hlas zpoza vchodových dveří.

Ruch venku sílil, jak se na drama slibující událost přicházeli dívat zvědaví vesničané.

„Nebudu to opakovat, máte možnost vzdát se dobrovolně, v opačném případě si pro vás dojdeme za použití nás-“

Dveře se otevřely. Lien klopýtavě vyběhl se zdviženýma rukama. Veškeré náznaky statečnosti z něj vyprchaly společně s alkoholovým opojením. Yreven vyšel vzápětí, akorát ve chvíli, kdy jeden ze tří vojáků, oblečených v lehké zbroji, chystal provaz pro spoutání jeho klečícího přítele. Hleděl na ně klidným, upřeným pohledem, rukou svíraje hrušku svého zatím zasunutého meče.

 

„Tak,“ promluvil do nastalého ticha, „tady mě máte. Proč svazujete nevinného vesničana, nejsem snad sám dostatečně hodnotný úlovek?“

Velitel, vypadající spíše jako hospodský ranař, se na něj podíval zlým, a současně chladným pohledem.

„Máme své rozkazy. A tenhle tady je nevinnej asi jako zloděj s rukou v cizí kapse.“

Nemělo to cenu. Yreven věděl, že strážní neodejdou bez něj, ani Liena.

 

Voják s velitelem vykročili a začali jej dlouhým obchvatem obcházet. Ozvalo se zazvonění čtyř čepelí naráz tasených mečů. Kapitán mu vyšel vstříc. Náhle přiskočil. Yreven neměl problém jeho rádoby překvapivý výpad vykrýt. Přešlápl, zatočil čepelí a s půlobratem jej silně kopl do kyčle, aby mohl rychle vykrýt pokus bližšího ze strážných. Střecha, odražení a rána hruškou meče do čela vyvedla nezkušeného vojína z rovnováhy.

 

 „Yrevene!“ vykřikl jeho dosud nesvázaný přítel. „Vykašli se na to, děláš to jenom horší, vzdej-“

Přerušila jej rána do spánku, pod níž se zhroutil na zem. Za ním stojící druhý z vojáků jej zkontroloval pohledem, zda by snad ještě nechtěl klást odpor. Yreven zaklel a rozeběhl se. Do cesty mu vstoupil opět velitel stráže, tentokrát se ale musel bránit. Sek odspodu přes hruď jen tak tak vykryl kvapným blokem, až se mu čepel meče nekontrolovatelně vymrštila nad rameno.

 

Voják vedle na zemi ležícího Liena zaujal bojový postoj. V očích se mu zrcadlila nejistota tváří v tvář rozběsněnému protivníkovi. Blížící se muž naznačil úder shora, nakonec ale prudce zakroužil čepelí, uhnul a sekem do soupeřova meče z druhé strany si odkryl jeho nechráněné torzo. Další sek mířil právě do těchto míst. Vojín padl na záda a se zachroptěním se zmítal na prašné zemi. Ve stejnou chvíli zaútočil dobíhající druhý strážný, tentokrát bodnutím do prsou. Yreven uskočil a s drobnou piruetou sekl po jeho pase. Neúspěšně. Věděl, že za ním se pohybuje velitel, otočku ale již nedokončil. Úder do hlavy, tupá bolest, tma. Více si nepamatoval.

 

*          *          *

 

Probudila jej bolest. Jeho temeno jí pulzovalo ve vlnách jako zdivočelé moře a oživovalo vzpomínky na poslední události. Přidával se k ní sílící tlak a pálení v zápěstí. Poznal, že jej svazují k židli, na níž seděl. Pozvedl hlavu. Jako první si všiml svých věcí - meč, lehká zbroj z tvrzené kůže, oblečení a hlavně štít ležící na desce masivního dubového stolu pod velkým, na tři části rozděleným oknem. Postavu čaroděje zaznamenal až koutkem oka. Oblečený v sytě rudém lesklém plášti se zlatavě žlutým ornamentálním prošíváním, postával u jednoho z regálů knihovny, obklopujících téměř celou místnost. Předstíral, že se upřeně zajímá o jeho štít. Vězeň se na něj nepodíval, jen zůstal zírat na stůl před sebou.

 

„Čumí nějak tupě, pane. My vám ho probereme,“ řekl podsaditý hromotluk s jizvou přes kulatou bradu a vrazil mu pěstí do tváře. Yreven zatnul zuby a vrátil se do původní polohy.

„Běžte,“ pokynul muž v červeném strážným, aniž by spustil zrak ze štítu.

Poslechli okamžitě a beze slov. Dveře zaklaply a vzdalující se kroky dávaly tušit, že čaroděj si nepřeje být za žádných okolností rušen. Yreven se na něj konečně krátce úkosem podíval. Viděl, jak se usmívá.

„Takže jsi sem přišel dokončit, co jsi začal,“ vypravil náhle.

Yreven neodpověděl.

 

„A víš co? Vůbec mě to nepřekvapuje. Nikdo jiný by takovou drzost neměl.“

Awendal si stoupl přímo před něj a prohlížel si jej hloubavým zrakem svých smaragdově zelených očí, zasazených do protáhlého špičatého obličeje.

„Přijde mi ale divné,“ pokračoval, „že bys sem snad přišel z nějaké vyšší pohnutky, na to jsi moc velký sobec. Že by pomsta? Ale po takové době, navíc když jsi to z velké části zapříčinil sám… Proč jsi tady? Mluv!“

Spoutaný pozvedl hlavu a zabodl do mága svůj zrak. A také se usmál.

„Abych dokončil, co jsem začal.“

 

Čaroděj jej náhle magicky sevřel pouhým pohledem.

„Nemám čas na tyhle nesmysly,“ procedil skrze zuby na již výhružně zamračené tváři. „Co jsi s tím udělal? Kam jsi to schoval?“

Vězeň dále udržoval svůj upřený výraz i mírný úsměv, jakkoli to bylo stále obtížnější. Jeho pozice se mu ani trochu nelíbila. Do této místnosti se sice celou tu dobu toužil dostat, avšak rozhodně ne tímto způsobem.

„Všechno jsi zničil! Způsobil jsi takové škody, že nám stálo za to hledat tě až na okraji světa, a teď máš odvahu se tady sám ukázat?“ S mírně rozpaženýma rukama zesiloval svůj čarovný stisk.

 

Yreven cítil, jak mu tělem projíždí energie jako spalující žár a krev se mu div nezačíná vařit. Před očima se mu rozprostíral stále jasnější závoj oslepující rudé záře. Věděl, že má jen pár vteřin na to, aby alespoň zkusil něco udělat a dostal se čarodějovi ze spárů.

 

Nechtěl. Zařekl se, že už to nikdy neudělá. Nikdy, opravdu nikdy nepoužije magii a nevyřkne jediné zaklínadlo. I kdyby tím měl někomu pomoci. Ale teď mu nic jiného nezbývá! Ne, nemůže… Zakázal si to. Tlak sílil, stejně tak žár uvnitř těla. Za chvíli zemře, nebo ztratí vědomí. Musel se rozhodnout. Nevydrží to. Zatnul pěsti v odporu, nasměroval energii a z posledních sil vykřikl důkladně artikulované zaklínadlo.

 

Záblesk. Místnost ozářilo jasné purpurové světlo, jak se setkaly dva silné proudy proti sobě jdoucí magické energie. Zvuk ale jakoby náhle přestal existovat. Implozivní tlaková vlna stáhla veškeré slyšitelné vlnění do sebe hned, jakmile první náraz odhodil oba protivníky na deset sáhů od sebe. Čaroděj narazil do regálu a zasypán několika knihami ztratil vědomí. Yreven přistál i se židlí na zdi vedle vstupních dveří. Náraz mu na malou chvíli vyrazil dech. Židle se rozletěla na několik kousků, uvolňujíc vězně z připoutání. Dusivě kašlal, ale jak magické sevření povolilo, začala se mu vracet síla.

 

Rozeběhl se, a přestože původně natahoval paži za mečem, nakonec kvapně uchopil štít, aby se mohl krýt před silným energetickým výbojem vyslaným náhle a nepřirozeně prudce se postavivším Awendalem. Jakkoli mág vložil do kouzla spoustu síly, štít ji veškerou odrazil do dřevěného, ručně vyřezávaného stropu, do nějž udělal očouzenou díru, dobrého sáhu v průměru. Rychlostí blesku se meč ocitl ze stolu v Yrevenově ruce.

 

Čaroděj, viditelně překvapený, rychle vyrazil ke dveřím. Potřeboval nutně získat čas na akumulaci energie pro další zaklínadlo a vyhnout se nepřítelově útoku. Yreven se odrazil a sekl čarodějovi po nohách, když opsal čepelí spodní půlkruh. Ozval se bolestivý výkřik a Awendal upadl na křeslo před ním. Povalil jej, skutálel se na podlahu a chytil si se zkřivenými ústy lýtko pravé nohy.

„Zrádče! Kryso!“ zasoptěl. „Chceš vědět, co jsme udělali s tvými rodiči? Skončíš stejně.“

Yreven vykročil, nevnímal jej. Špičkou čepele soustředěně mířil na klejícího mága. Jediný výpad zbýval pro rychlé ukončení souboje. Awendal náhle přerušil své bolestivé hekání a zabodl pohled do svého soupeře. Překvapil jej. Sebral poslední síly a vypustil kletbu, jež sice nebyla dost silná na jeho zlikvidování, i tak ale dokázala nepřipravenému Yrevenovi vyrazit štít i meč z rukou a odhodit jej na druhý konec místnosti. Čaroděj vstal a belhal se k němu tak rychle, jak mu zraněná noha umožňovala. Zvedl ruce pro vyřčení smrtícího zaklínadla. Oči mu zableskly, Yrevenovi taktéž. Promítla se mu v nich minulost. Ta, kterou se snažil vytlačit, zapomenout. Ta, v níž je ovládán, zaslepen a zotročen. Ta, v níž umí používat magii jako nikdo jiný z čarodějových učňů.

 

Zakřičel. Krátce, hlasitě, nikoli ale bezhlavě. Jednoslovný výkřik v sobě ukrýval mocné kouzlo, mobilizující sílu ohnivých elementálů. Z rohů místnosti se v mžiku zformovaly jasné plameny nabalující se na ohnivou kouli, tvořenou směsí zapáleného vzduchu a tekuté hmoty, připomínající lávu. Vše se odehrálo tak rychle, že jeho protivník neměl šanci se zbytky svých sil na kouzlo jakkoli reagovat. Koule se vymrštila jeho směrem. Čarodějův výkřik prorazil hučením rozpálené masy. Pak zmizel. Jeho tělesná schránka se vypařila okamžitě po styku s ohnivou koulí. Tím to však nekončilo. Impulzivně vypuštěná žhavá hmota pokračovala v pohybu dále za mágovu pozici a narazila do zdi. Rozplynula se, zanechávajíc za sebou spáleniště a několik plamenných jazyků zaplavujících místnost.

 

Yreven se zhluboka nadechl. Nezbývalo moc času, hlukem přivolané stráže musí dorazit každou chvíli. Naštěstí si dobře pamatoval, ve kterém regálu knihu hledat. Zůstala nepoškozena. Nápis na ní byl sotva čitelný, kůže ošoupaná a sešlá. Význam slov ukrytých ve zvláštním písmu by rozluštil jen málokdo. Yreven však věděl. Znal ten jazyk, tajnou řeč kruhu čarodějů, říkajících si Warizaki. Dávno zašlé uskupení; což se ovšem nedalo říci o síle jimi objevených magických formulí. Zabalil knihu do kusu látky vězeňského ošacení a rychle posbíral a navlékl své věci ze stolu. Stihl také ještě zamknout západku v bytelném dveřním zámku. Kouzlem. Teď už je to stejně jedno.

 

Plameny hodovaly na starých dubových policích, po nichž přeskakovaly a plazily se jako rozdráždění hadi. Strop se halil do dýmového oblaku a v místnosti začalo být nebytelno. Řinčení halaparten a vzrušené pokřiky vojáků za dveřmi ještě zkracovaly čas na útěk; ve prospěch mu však hrála dobrá znalost zdejšího prostředí. Střelhbitě nahmatal knihu se sytě rudou vazbou a zatáhl. Regál po jeho pravici se s klapnutím pohnul a odhalil nevelký otvor v kamenné stěně. Vběhl do něj, vrátil regál do původní polohy a nechal žárem spalovanou místnost i s dobývajícími se vojáky za sebou.

 

Po krátkém proplétání temnou, vlhkou a těsnou chodbou jej po tváři pohladily proužky světla pronikajícího dovnitř mezi starými kameny. Ocitl se dle očekávání nad skalnatým převisem na boční straně hradu. Dobře se rozhlédl a sešel ze svahu. Po pár obezřetných krocích, jimiž překlenul lesní cestu, zaslechl nezaměnitelné zadrnkání tětivy. Šíp proletěl pár kroků po jeho pravici. Pak znovu – svist! Těsně nad hlavou. To již přešel do prudkého běhu. Kličkoval. Přes jím způsobený hluk od praskajících větévek již další šípy neslyšel. Jeho vlající plášť se jen několikrát mihotavě vynořil mezi stromy, aby se v mžiku ztratil v houstnoucím lesním porostu.

 

*          *          *

 

Mechem vonící les prošpikovávaly dlouhé prsty paprsků zapadajícího slunce. Listí buků a bříz i jehličí početných smrčin jemně ševelilo večerním vánkem, jinak se v něm rozprostíralo naprosté ticho a klid. Kryl si obličej jak se prodíral hustě rostoucími jehličnany. Neohlížel se, neměl čas na přemýšlení a veškeré soustředění jej směřovalo k rychlému ústupu. Cítil jen jistou spokojenost se svazkem bezpečně ve svém držení, ale i plíživý neklid. Houštiny se po chvíli rozestoupily a odhalily otevřený palouk s křižovatkou cest. Vyšel kradmo, pomalu a dobře se rozhlížel. Ticho. Poslední náznaky sluneční záře zbarvovaly nebe do oranžovo-růžových odstínů a na východní obloze se již tmou prodírala světélka nejjasnějších hvězd. Rozeběhl se, ale vzápětí prudce zastavil. Cedule na rozcestí nesla list papíru, i přes padající šero křičejícího do okolí rudým nadpisem Oznámení:

 

Dnes za úsvitu byl zadržen zrádce a kriminálník Lien Zibrovyk. Dopustil se činu ukrývání hledaného těžkého zločince, a tímto zločinného spolčení. Vzhledem k povaze a vážnosti skutku, dlouhodobému narušování společného soužití a smrti jednoho ze zatýkajících vojáků, bylo neprodleně rozhodnuto o vykonání hrdelního trestu. K výkonu dojde dnes o pravém poledni na náměstí. Nechť je jeho příklad odstrašujícím všem, kdož mají nečestné úmysly a chtějí ničit výdobytky našeho společného řádu.

 

Yreven nedýchal. Nedokázal se pohnout, jakkoli reagovat. Jen tam stál a dokola, slovo po slově neustále četl onen hrozný text. Lien! Byl tak zaneprázdněn soubojem s čarodějem a následným úprkem, že mu jeho přítel docela vyklouzl z mysli. Jeho dávný přítel, kterému slíbil, že se mu nic nestane.

 

Je po všem. Nechtěl to připustit, ale věděl, že nemůže nic udělat. Rozzuřil se. Chtěl křičet, chtěl strhnout pergamen a rozškubat ho. Viděl se, jak vypaluje celý hrad, místnost po místnosti v rozběsněném záchvatu pomsty. Pak klesl. Opřený jedním kolenem o zem cítil bezmoc. Výčitky. Prokletí? Neměl se vracet. Stejně jako zde tehdy při útěku zanechal rodiče napospas baronovu hněvu, znovu pomohl sobě, svému cíli, aby při tom přišel o život někdo jiný. Někdo blízký. A přitom tolik chtěl… Ne, neměl se vracet. Musí jít, než ho vypátrají.

 

*          *          *

 

Svého koně našel na kraji vzdáleného lesa, kde jej zanechal. Nebyl uvázaný. Zafrkal a zadíval se vyčítavě, jakoby věděl, co se stalo. Nejspíše to ale bylo tím, že na něj musel čekat celou noc a den. Znaveně a bezduše se k němu doploužil, mlčky jej pohladil po čumáku a vyhoupl se do sedla. Tolik potíží pro obyčejnou knihu, vzpomněl si v duchu na Lienova slova.

 

Kraj se zvolna nořil do ticha. Zlatavá záře již zmizela i z těch nejvyšších vrcholů vzdálených hor a ustoupila namodralému šeru. Údolími se plazily zvlněné závoje kouřů, linoucí se ze zapadlých vesniček místní členité pahorkatiny. Na jednom z vrchů se vynořila silueta jezdce na koni. Zastavil. Myslel na Matyldu a její malou holčičku. Tak rád by jim alespoň nějak pomohl. To už teď ale nedokáže. Nemohl by se jim beztak podívat do očí. Naposledy se ohlédl na hrad a vesnici pod ním. Naposledy.