Ostrava

Hrabu.

Hrabu od rána. A budu hrabat až do večera. Celý den. Dnes i zítra. Každý den v týdnu.

 

Nic jiného neumím. Nic jiného ani umět nechci.  Zena mi říkala, že mám dobrou práci. Dělám dobré jméno rodině. Žena je ráda, když dělám dobré jméno rodině. V naší společnosti je to důležité.

 

Když tak nad tím přemýšlím, hrabal jsem vždy. Hrabal můj otec, otec mého otce, otec otce mého otce a všechny generace otců před nimi.

A tak hrabu i já. A mé děti budou hrabat taky, děti mých děti i děti dětí mých dětí. A všechny generace dětí po nich.

 

Hrabu celý den.

Neumíte si představit, co vše se dá vidět za cely den hrabání. Co vše člověk najde.

 

Poklady černého města, zapomenuté doly, zavalení dělníci, mafianská pohřebiště a zapomenuté doly, kdybych o nich už náhodou nemluvil.

 

Žena říká, že bych do nich neměl chodit. Kdyby se to někdo ze společnosti dozvěděl, naše rodina by neměla dobré jméno. Žena není ráda, když nemá rodina dobré jméno.

 

Ale nedokážu ji vysvětlit proč mě tyto památky dob minulých tak lákají. Temné chodby, nízké stropy a sem tam nějaká mrtvola.

 

Důl Michal je krásný. Dlouhé katakomby chodeb a malinkých místnůstek. Temné kolejnice odrážejí svit mých očí a všudypřítomný pach uhlí se vpíjí do kůže. Několikrát týdně tudy procházím a kochám se tou krásou. Vyhořelé lampy a odhozené nedopalky cigaret. Tu a tam zapomenutý krumpáč či lopata.

 

Dul Jaroslav zas tak krásný není, ale taky tam občas zajdu. Jen si musím dávat pozor kam šlapu. Nevybuchlé nálože navrtané do nosných zdí zteřelé roky záplav.

 

To je další důvod proč do Jaroslava nechodím tak často. Nemám rád vodu. Neříkám, že když zaprší je vše hned špatné. Lépe se pak hrabe. Půda je taková měkčí a vždy je plná žížal. Miluji žížaly.

Není nic lepšího, než šťavnatá žížala po dlouhém dni pod zemí. Jasně, červy mají více živin, ale je má pořád vybírat z těch mrtvol.

Ale zase je jich vždy dost. A když dlouho nezaprší, musím se spokojit s červy. Z mrtvol.

 

A že těch mrtvol je všude taky dost. Někdy si s nimi dokonce povídám. Sice neodpovídají, ale i tak je to lepší, než být celý den potichu. V Michalovi mám dokonce svou oblíbenou skupinku zavalených horníků. Každý pátek a neděli pořádáme sezení. Každý týden probereme jiné téma.

Někdy se bavíme o žížalách, o tom, jak dlouho nepršelo. Někdy probíráme života nahoře.

 

Nad zemí.

 

Mé staré já mělo rádo život nad zemí. Mé staré já půl dne hrabalo a pak vždy vyrazilo zpátky nahoru. Nad zem. Ale to bylo mé staré já. To co nemělo rádo šťavnaté žížaly. To co se po večerech procházelo po ulicích černého království Ostravy.

Ale to už nejsem já. Změnil jsem se. Teď mě Ostrava nezajímá. Nešel bych se jen tak projít k Hradu ani bych v neděli neseděl nad Bleskem a nejedl masové kuličky z IKEA.

Ne, žádné procházky po nákupácích, žádné kino ani vycházky každý pátek do hospody v Pustkovci na pivo s kamarády.

 

Teď mě nezajímá Ostravar a nebo jak hrajou Vítky.

Ani jestli stihnu koupit lístky na Colors nebo jakou holku si Honza tentokrát dovedl do Porubského bytu, kam šel František na procházku se psem nebo co viděl Ondra v kině.

Pátky teď trávíme tady. A dokonce i neděle.

 

Žena je ráda, že už mě to nezajímá. Rodina tak vypadá lépe. Žena je ráda, když rodina vypadá lépe. Tak to už ve zvířecích rodinách chodí. Společnost to tak chce.

 

Honza, František a Ondra. Tři zavalení horníci, které nikdy nikdo nenašel.

Ale leží tu s nima ještě čtvrtý horník prolezlý červy, kterého tu před rokem sesuv půdy uvěznil.

 

Jenže on jediný byl budhista. A teď je z něho Krtek…