Danken

Takové teplo. Za nedlouho sice nastane noc, ale slunce má stále obrovskou sílu a vypadá, jako by ani nemělo v plánu na této síle ubírat. Za bílého dne, uprostřed léta to zde není nic neobvyklého, jelikož i během noci je teplota mnohdy nesnesitelná. Ale i v takové době musí lidé jíst, proto se vydali Danken a jeho otec do lesa, pokusit se ulovit něco k snědku. Nejžádanější věc během tohoto období je samozřejmě voda, a proto se vydali na lov hlouběji do lesa k jezírku, kde si je Dankenův otec jistý, že se nějaké zvíře objeví. Na lov se museli vydat až v pozdějších hodinách toho dne. Oba si nejdříve musí splnit své povinnosti ve vesnici. Danken je teprve 17letý chlapec. Je přibližně 185 centimetrů vysoký. Má krátké černé vlasy. Neoplývá tak svalnatou postavou jako jeho otec, přesto ale mezi svými vrstevníky patří mezi nejsilnější. Každou chvíli zastává jinou práci, protože mladí lidé musí projít veškerými profesemi, které se nabízí a až ve věku 18 let zůstanou u té práce, u které se osvědčili nejlépe. Dankenův otec, Wormek, je 197 centimetrů vysoký a je to nejmohutnější a nejsilnější muž z celé vesnice. To vše díky rokům tvrdé dřiny. Je to člověk, který velice dobře ovládá hodně věcí. Rybolov, lov zvěře, je to dokonce i celkem zručný kovář, přes to všechno ale nakonec skončil podle jeho vlastních slov “jen jako dřevorubec.“ Avšak i v této profesy velice vyniká. Když došli na místo, schovali se společně za keř blízko jezera. Jde tu vlastně o Dankenův trénink na lovce. Toto by chtěl za 2 roky pro svou vesnici vykonávat, funkci lovce. Dnes je jeho teprve čtvrtá výprava s otcem, který ho všemu učí. Místo zde u vody si Wormek nevybral náhodou, protože právě v tomto počasí se sem chodí mnoho zvířat napít a ochladit ve studeném jezeře. Už po přibližně dvaceti minutách se na protějším břehu objevil srnec.

„Miř přesně, ať nám neuteče, máš spoustu času.“ Danken ještě chvíli čekal, než pustil tětivu luku a vypustil šíp. Šíp proletěl několik centimetrů nad srncem, který nebezpečí ihned ucítil a dal se na útěk. Danken ihned vyskočil z poza křoví, vytáhl nový šíp z toulce a připravil se ke svému dalšímu výstřelu. Bylo však příliš pozdě. Vyplašené zvíře kličkovalo mezi stromy a po několika vteřinách se jim nadobro ztratilo z dohledu. „To nic synu, zítra se sem vrátíme a tentokrát ho ulovíš,“ řekl s mírným úsměvem na rtech Wormek. Danken přikývl, cítil ovšem velké zklamání. Kdyby tak měl více času trénovat, jenže celodenní povinnosti mu to nedovolí. „Pojď, brzy bude tma, musíme se vrátit domu, nebo se o nás bude tvá matka strachovat.“ S těmito slovy položil Dankenovi ruku na rameno a pokynul mu, aby se dali do pohybu a vydali se zpět do vesnice.

I když oba spěchali, cesta jim zabrala více než hodinu. Sice už se setmělo, ale Wormek les zná nejlépe ze všech lidí, kteří se tu někdy ocitnou. Aby ne, při jeho profesi tu tráví většinu svého času. Už scházelo jen pár desítek metrů k vesnici, která leží na kraji lesa. V tom oba zaslechli křik. Ženy i muži z vesnice křičeli. Někteří volali o pomoc, u jiných byla slyšet zoufalost a bolestné křičení. Oba se rozeběhli k vesnici. Míjeli jeden strom za druhým, přeskakovali všechny překážky a během pár vteřin zahlédli mezi stromy plameny, které šlehaly k obloze z domů ze vzdálenější části vesnice. „Dej mi luk a šípy Dankene, rychle!“ Bez váhání tak provedl a oba pokračovali. Běželi, nyní již mírně přikrčeni k jejich domu, který se nacházel na kraji lesa. „Honem, může být v nebezpečí,“ zavelel Wormek, když se zdálo, že je zde stále vzduch čistý a oba se dali do sprintu až ke dveřím jejich domu. Dveře byly vykopnuté. „Nejspíš bandité z hor“ poznamenal Dankenův otec a s nataženým lukem se přikrčený vydal dovnitř. Jeho syn kopíroval pohyby svého otce a vydal se za ním s loveckou dýkou v ruce.

Ihned poté, co vešli do domu, slyšeli mužské hlasy. „Ty jsi šel první minule, s touhle začnu já!“ „Já řekl, ať jdeme sem, zatímco ostatní drancujou, takže na tuhle ženskou mám jako první nárok já!“ Oba muži se hádali o tom, kdo první znásilní Dankenovu matku. První muž, který zezadu vypadal poněkud vyhuble, už stál se staženými kalhoty nad ženou ležící v bolestech a se slzami v očích na posteli. Dankenův otec na nic nečekal a prohnal šíp druhému muži krkem. S překvapeným výrazem se začal dávit vlastní krví a v bolestech padnul na zem. Poté přiskočil k polonahému muži. Ten se stále ještě zmaten, neozbrojen a dezorientován nemohl ani pořádně otočit, jelikož mu v tom bránili stažené kalhoty. S šípem v ruce k němu Dankenův otec přišel a ve chvíli, kdy se bandita otočil, skončil s šípem bodnutým vší silou ze spodu brady. „Theo, to nic, to jsem já, Wormek, tvůj muž, už je vše v pořádku.“ Držel Theu za ramena a snažil se jí uklidnit. Z nosu jí tekla krev a měla rozražené obočí a roztrhané oblečení. Ti dva se na ní pěkně vyřádili. Danken nikdy neviděl mrtvá těla. Chvilku oba muže pozoroval a hlavou mu probleskla myšlenka. Otec to udělal dobře, mohl si vybrat jednoho z nich, kterého šípem zabije ihned a on vybral toho, který by se mohl lehce bránit, chytré. Ihned ale přiběhl ke své matce a objal ji se slovy „moc jsem se o tebe bál, jsi v pořádku?“ Několik vteřin objímala oba muže. „Díky vám oběma jsem, ale musíme rychle utéct, vesnice byla napadena a další nepřátele se sem určitě brzy dostanou.“ Ani jeden na nic nečekal a dali se do pohybu. „Nic neberte, ničím se nezdržujme, všechno tu nechte, musíme ihned pryč,“ řekl Wormek.

Už se blížili ke dveřím, ale bylo příliš pozdě. Do domu během okamžiku vnikli tři další muži. Tentokrát ozbrojeni a připraveni na jakýkoli útok. „Neříkejte, že už odcházíte,“ řekl jeden z mužů. K němu se přidal druhý. „Ještě jsme se nestačili pobavit a vy už se chystáte pryč, takhle by to nešlo.“ Co teď budeme dělat, problesklo Dankenovi hlavou. Odpověď na svou otázku však dostal vzápětí. Nevídanou rychlosti natáhl jeho otec luk a střelil banditu, který stál nejblíže k němu do prsou. Ihned spadl na zem, mrtvý. Zbývají dva soupeři. Oba však drželi v rukou meč a vrhli se na Wormeka, takže nestačil vypustit další šíp. Danken na nic nečekal, věděl, že musí otci pomoci, jinak zde všichni zemřou. Vrhnul se proti mužům, kteří ohrožovali jeho otce. Jeden z nich se ale otočil, protože periferně zaznamenal chlapcův pohyb a zabodnul mu do břicha. Cítil obrovskou bolest, slabost, zoufalství. Bandita z něho meč vytáhnul a chystal se na pomoci svému kamarádovi. Wormeka popadl amok, když viděl, jak ten muž zasadil jeho synovi smrtelnou ránu. Zapomněl na svého soupeře a vrhnul se na muže, který ho připravil o syna. Když se na vás řítí téměř dvou metrová hora svalů, tak i s mečem v ruce znejistíte. Muž zvedl meč a připravil se k útoku. Než však mohl zasáhnout svůj cíl, dostal obrovskou ránu pěstí přímo do zubů. Najednou se ocitl na zemi a Wormek na něm klečel a bušil do něho pěstmi. „Tys mi zabil syna, ty hajzle, za tohle tě zabiju!“ V ruce držel šíp, který tomu vrahovi stačil zabodnout do hlavy. Ležící muž byl okamžitě mrtev. Než však dokázal Wormek cokoliv dalšího udělat, zabodnul do něj druhý bandita, kterému nevěnoval pozornost svůj meč. Téměř okamžitě se Dankenův otec svalil na zem. V jeho očích už nebylo nic, jen prázdnota, smrt. Danken i jeho matka to vše mohli pouze sledovat, aniž by se dalo čemukoliv zabránit. Bandita z Wormekova mrtvého těla vytáhl svůj meč a podíval se na Danekna a poté na jeho matku. Ta s prázdným výrazem sledovala mrtvé tělo svého manžela. Jakoby pořád nemohla uvěřit tomu, co se zde právě stalo. Bez jediného slova se však muž rozmáchnul mečem a udeřil jí smrtelnou ránu na krk. Padla na zem, držela se za krk v místě, odkud teklo obrovské množství krve. „Přešla mě chuť i na tebe ty děvko,“ řekl bandita a jeho pohled se přesunul na Dankena.

„Zabili jste mé kamarády, tak se teď hezky dívej, jak tvá matka vykrvácí, potom ti dovolím zemřít.“ Stál kousek od Dankena, který sledoval svou umírající matku. Během malé chvíle přišel o otce a o matku. Tohle se neděje, tohle je jen nějaká noční můra, probíhalo mu v hlavě. Stále vše nevěřícně sledoval. Tělo jeho matky se přestalo třást. Ruce jí spadli na podlahu. Zemřela. „A teď to skončím s tebou.“ S těmito slovy se chystal tento vrah zasadit Dankenovi poslední ránu. Dankena se zmocnil obrovský vztek. Najednou jakoby své zranění necítil. V ruce stále držel loveckou dýku. Vyřítil se neuvěřitelnou rychlostí proti útočníkovi. Jednou rukou ho chytl za ruku, ve které držel meč a tou druhou, ve které měl dýku, bodnul muže do břicha. „Já tě zabiju!“ křičel na banditu, který v šoku nedokázal reagovat. Danken do něho nepřestával bodat. Několikrát ho zasáhnul do břicha a poté i do hrudi. Bandita tohle nečekal. Upustil meč a svalil se k zemi. Jeho mrtvé tělo dostalo ještě několik zásahů dýkou, dokud Danken nevnímal tu bolest, kterou mu způsobuje každý další pohyb. Z posledních sil došel k mrtvému tělu své matky a hladil jí zakrvácenou rukou po vlasech. „Tolik mě to mrzí, sbohem matko.“ Vyčerpán padl na záda vedle ní, zavřel oči a čekal na smrt.

Muselo uplynout jen několik málo minut. Otevřel oči, posadil se a rozhlédl se po místnosti. Všude byla mrtvá těla a spousta krve. Tohle je život po smrti? Jen další utrpení? Nerozuměl tomu. Měl přeci smrtelné zranění. Musí být mrtev, stejně jako všichni v tomto domě. Co se to děje, nepřipadám si mrtev, ale to je nemožné. Sáhnul si na břicho, na to místo, kde ještě před pár minutami krvácel a které ho mělo zabít. Bylo naprosto v pořádku. Žádné zranění, žádná jizva, nic. Najednou se cítil dokonce pln energie a síly. Stále to nechápal. Neměl však čas přemýšlet. Vzal si luk a zbylé šípy, meč od mrtvého muže a šel ke dveřím. Naposledy se otočil, podíval se na mrtvá těla svých rodičů a v duchu se s nimi rozloučil. Opatrně se rozhlédl, zda hrozí v okolí jeho domu nebezpečí a poté, co se ujistil, že je vzduch čistý se rozeběhnul k lesu.

Co když mě zachránila nějaká vyšší moc? Co když tam byl ještě někdo další, koho jsem neviděl. Proč by ale pomáhal jen mně. Cestou lesem ho napadalo mnoho šílených odpovědí na to, proč je stále naživu. Co když mě vyléčila smrt toho muže, jehož jsem zabil. Co když jsem nějak vstřebal jeho životní sílu a uzdravil se tak? Musel tyto otázky rychle zahnat. O tom mohl přemýšlet jindy, teď musí vymyslet, kam se vydá a co bude dále dělat…