Pošpiněné krví

Tanaka-sensei mi kdysi řekl, že nezáleží na tom, jako kdo se člověk narodí, ale kým se stane. Moc rád jsem mu to věřil. Dávalo mi to naději, že mě jednou ostatní přijmou, že udělám něco, co je přesvědčí, že nebudu sám…Ichiro Tanaka, můj otec, učitel a jediný přítel. Tenkrát, bylo mi šest, když jsem se objevil v jeho vesnici, byl to on, kdo mě zachránil před hněvem a strachem. Vesničané věděli, že jsem jiný. Věděli o tom, že se potloukám v lesích okolo a také jsem si jist, že byli připraveni mě zprovodit ze světa již mnoho dní a jen čekali, až se sám objevím příliš blízko. Ale on se k nim nepřipojil, když jsem stál uprostřed návsi, přikrčený a vyděšený, s očima široce rozevřenýma. Místo toho vyšel z davu, poklekl u mě a zdvihl mi třesoucí hlavu, abych se na něj podíval. Bylo mu tehdy šedesát let. Dlouhé stříbřité vlasy pevně stažené a lehce vlající v půli zad, bradka pečlivě střižená do špice a velké, upřímné modré oči, hluboce hledící do mých temně rudých, pomalu zklidňující můj zrychlený tep.
„Ten chlapec není démon,“ řekl, vstal a otočil se. Cítil jsem jeho ruku, jak chytá mou, a nebránil jsem se. Přes všechen strach jsem k němu cítil neopodstatněnou bezmeznou důvěru a pevně se k němu přivinul. Dívali se na mě. Dívali se na mě s odporem v očích a téměř se nepohnuli.
„Ale není to člověk!“ vykřikl kdosi z davu až jsem trhl hlavou a tiše vydal zvuk podobný zakňučení. Ten starý pán se téměř ani nepohnul, jen pomalu otočil tvář směrem k muži, který se tak hlasitě projevil, a promluvil.
„Ne každý člověk zná lidství, stejně jako ne všichni jiní jsou netvoři.“ Objevilo se ještě pár matných pokusů, ale nikdo se tehdá Tanakovi a jeho rozhodnutí nepostavil. Prošel uličkou rozestoupených vesničanů a odvedl si mne do svého domu. Nikdy neudělal nic, co by vesnici ublížilo a nespočetněkrát jim všem pomohl. A oni ho respektovali. Nechali mě žít, nechali mě žít dokonce ve své vesnici, ale nikdy ani na okamžik nepřestávali být na pozoru. Sledovali mě, šeptali si a vzájemně debatovali o tom, kdy ten malý chlapec udělá svou osudnou chybu. Kdo by mi také věřil…upírovi…
Uběhlo deset dlouhých let než jsem se jejich pohledů zbavil. Tanaka a já jsme se odstěhovali do malé dřevěné chatrče do hor. Tiché písně lesa byly přesně to, co jsem potřeboval. Od toho dne jsem prožíval nejkrásnější rok svého života. Ale skončil až příliš rychle. Byla temná noc, několik málo dní před úplňkem, měsíc se skrýval za mraky a těžký vzduch ohlašoval příchod bouře. Vracel jsem se z menší procházky po okolí, která se více méně protáhla na dva nádherné klidné dny. Ve vaku na zádech jsem nesl natrhané byliny, za pasem stříbrnou dýku, kterou jsem dostal k patnáctým narozeninám, a ve tváři lehký úsměv. Miloval jsem zdejší přírodu. Naučila mne hodně věcem, vlastně téměř všemu potřebnému k životu. A zbytek můj jedinečný učitel Ichiro Tanaka. Stanul jsem na vrcholu nejvyššího kopce a shlédl dolů. Stačilo už jen sejít dolů do údolí, jít asi půl míle podél řeky a za vysokou skalou už uvidím známý dřevěný domek. Spokojeně jsem přivřel oči a pomalu zamířil dolů. Jak se ale vzdálenost mezi mým domovem a mnou zkracovala, narůstal ve mně jakýsi divný pocit. Pocit, že je něco v nepořádku, ale netušil jsem co. Dnes už přesně nechápu, proč mi tak dlouho trvalo rozpoznat pach krve. Upíři jsou jako žraloci, cítí ji na kilometry daleko. Možná jsem byl příliš zadumaný do vlastních myšlenek, možná jsem neměl dost zkušeností…možná jsem si to jen nechtěl připustit. V hlavě mi utkvěl jen jediný obraz – ta chvíle, kdy jsem vběhl do chatrče, se skřípěním podlahy přešel před krb a padl na kolena do rudé kaluže Tanakova vyprchaného života. Nehybně ležel na zemi přede mnou, ruka vztažená směrem ke dveřím a dlaň bezmocně otevřená. Tolikrát jsem jeho krev viděl, tolikrát mi ji sám dával přímo ze svých žil, roztínal si kůži nožem, když jsem jako neposlušný chlapec odmítal pít. A ten den jsem v ní zmáčel celé své ruce, nasákla do látky mých kalhot a rozžhnula tak dlouho tlumenou zlobu. V ten moment, v tu vteřinu jsem věděl jediné, chtěl jsem jediné – chtěl jsem zabít. Protnout tomu vrahovi hrdlo, tak pomalu, jak jen by to bylo možné, cítit, jak z něj po kapkách vyprchává život a slyšet jeho chrplavý nářek… V boku mého učitele zela nepříliš stará rána po noži, zbraň si však neznámí odnesl s sebou. Hlasitě jsem zavrčel a vstal, hněv pomalu a jistě ovládající mé myšlení. Ten bastard svůj nůž ještě otřel o Tanakovu yakuta na pravém rameni. Zatnul jsem ruce v pěst, až jsem si dlouhými vampýřími nehty prořízl kůži. Měl jsem jediný cíl a vše ostatní mohlo počkat…
Nebyl problém ho najít. Krev mohl setřít, ale její vůně se táhla lesem jako jasná neviditelná stopa. Jak se vůbec mohl opovážit? Poklidně seděl na břehu řeky u rozdělaného plápolajícího ohně a okusoval pečenou rybu. Čím ji ulovil? Stejným nožem, kterým zabil Tanaku?! Jak tam vůbec dokázal tak v klidu být?! Několik metrů od něj seděla ve stínu stromů jeho smrt a on si jí nevšímal. Několik neslyšných kroků a…? Ne, on bude trpět. Pevně jsem zatnul zuby a pomalu se obyčejným krokem po kamenité pláni kolem břehu blížil k němu. Ihned vzhlédl, ale nejspíše jsem ho na první pohled nezaujal, protože si jen odfrkl a mezi sousty zamumlal něco ve smyslu, ať si ulovím vlastní. Oh, kdyby věděl, jak moc jsem v té chvíli byl lovcem. A viditelně si to alespoň částečně uvědomil, když jsem z pouzdra u pasu vytáhl dýku.
„Hmf, hey, klídek ano, já to tak nemyslel…“ Začal ihned a položil nedojedenou část ryby vedle sebe na kámen a vstal.
„Buď v pohodě, jo?“ Zasyčel jsem, uchopil dýku za špici a prudce ji hodil tak, že během vteřiny proťala tomu vrahovi holeň. S překvapeným i bolestným výkřikem zároveň klesl na jedno koleno k zemi. Tak jsem ho chtěl mít.
„Co blázníš, panebože?!“ Tikal pohledem z rukojeti trčící ze své nohy na mě a patrně nevěděl, co dělat. Zem se začala zbarvovat do karmínové. Stanul jsem u něj a musel jsem mu připadat o mnoho vyšší, než ve skutečnosti jsem.
„Nemyslel si to tak? Nemyslel?!“ Pevně jsem čnící rukojeť uchopil, jediným prudkým pohybem dýku vytrhl a užíval si mužova bolestného táhlého zavytí.
„Často nemyslíš zabíjení vážně, hm? Tak to pak já také ne…“ Zavrčel jsem tiše a ještě cizince do zraněné nohy řádně kopl, načež se svalil na zem úplně.
„Netuším, o čem to mluvíš!“ Zakňučel a snad se pokoušel zastavit krvácení dlaněmi. Nenávidím zbabělce.
„Pořád ho z tebe cítím.“Sklonil jsem se k němu jak jen to bylo možné a přiblížil se rty k uchu, jako bych chtěl něco říci, ale místo toho jsem zaryl drápy hluboko pod kůži na jeho boku v místě, kde on bodl Tanaku. Zaskučel.
„Krev za krev, život za život...“ Cítil jsem, jak můj šepot proniká do celého jeho těla, třásl se jako v horečce a jakoby chladl, ačkoliv rudá skvrna na oblázcích byla ještě minimální. Necítil jsem soucit. Necítil jsem hlad. Cítil jsem jen nenávist, odpor a tu šílenou potřebu vidět jeho krev zbarvit pokud možno celý říční proud…
Seděl jsem skrčený pod vysokým smrkem, bradu opíral o kolena přitažená k tělu a nepřítomně hleděl do dáli. Kapky tichého deště mi stékaly po bezvýrazných tvářích a smíchávaly se s krví pokrývající můj oděv. Ticho. Necítil jsem úlevu. Jediné, co se změnilo, bylo další mrtvé tělo, ležící dole v údolí na břehu řeky. Jak moc jsem si v tu chvíli přál, aby se vodní proud stékající dolů po kopci barvil doruda díky mým proťatým žilám a ne Tanakovým. Ticho. Pusto. Kam zmizely všechny pocity? Necítil jsem nic, jenom chlad, který neměl nic společného s mrazivým podzimním deštěm. Na obzoru ozařovaly obrysy hor blesky. Miloval jsem je, ty lesy, ty stráně a louky a přitom tak nenáviděl. Provždy pro mě zůstaly pošpiněny krví. Nikdy mi už z mysli nesešla. A ani ta tichá otázka, proč jen déšť na mých tvářích najednou chutnal po soli…