Děti

Za chviličku už tady budou Anežko, řekl Honza, ale sám tomu moc nevěřil.
A, co když už ne.- nepříjdou, zeptala se a zavzlykala. Hlas se jí vytrácel a u „nepříjdou“ dokonce na chvilku zmizel úplně.
Pravda je, že tak dlouho se na lovu nikdy nezdrželi. Je to už tři měsíce, co Anežka a Honza dojídali zásoby na zimu a doufali, že se Tomáš s Filipem brzy vrátí.
Tři měsíce, co usínají ruku v ruce v malinkatém pokojíčku. Nevychází ven, monstra totiž mohou být už v domě. Mohou klidně čekat už za dveřmi.
Mohou čekat, až se dvířka malého pokoje pootevřou, aby vtrhly dovnitř a sežrali je.

Za chvilku už tady budou Anežko.
To byl zase Honza.

Musel se, než to řekl, třikrát nadechnout. Chtěl, ať to zní uklidněně. Takže se musel první uklidnit. Stejně tomu pořád nevěřil.

Tomáš a Filip jsou sice větší. A silnější. Vždyť jim už taky bylo 12. Oběma.
Ale tři měsíce? To je dlouho.

Anežka znovu zavzlykala. Uslzené očička si utřela dlaněmi a vysmrkala se do rukávu. Někdy si Honza myslel, že to všechno jen hraje, aby se mohl cítit důležitější a potřebnější, když jí utěšuje.

Anežce bylo o rok méně než Honzovi, takže za rok už jí bude 7. Malá buclatá holčička, které mu někdy připomínala jeho vlastní sestru. Sestra se taky jmenovala Anežka.

Ta se jistě už nevrátí, to Honza věděl.

Kterého je dneska Honzíku, zeptala se Anežka a byla o poznání veselejší. Snažila se proto do svého hlásku vložit co nejvíce toho veselí. To aby i Honza přestal myslet na to, že jejich kamarádi zmizeli. Dokonce jí hlas přeskočil jen jednou. To když vyslovovala jméno Honzík, takhle totiž oslovovala kdysi svého staršího brášku.

Sto patnáctého.

Sto patnáct dní, co odešli dospěláci.
Sto patnáct dní co byli všichni čtyři zavření v tomto pokoji.
Sto patnáct dní breku do peřin v noci a do zaťatých pěstiček ve dne.

90 dní, co brečí už jen dva. Za to ale dvakrát tolik.

Určitě se vrátí Anežko!

V Honzíkovi to vřelo. Chtěl každičkým kousíčkem svého malého tělíčka řvát, že už zůstali sami. Že Tomáše a Filipa dostali netvoři.
Chtěl pěstičkama mlátit do postelí, do země, do zdí… Prostě všude kam by dosáhl.

Nedosáhne moc daleko.
Šlo by to lépe, nebýt těch řetězů, které ho poutají k postýlce.

Anežka se usmála.
Přijdou Honzíku, určitě brzy příjdou.

Tak to je každý den. Brečela a najednou je z ní hrdinka. Čúza jedna.
Co si myslí?
Dělá, jako kdyby byl Honza nějaké malé děcko!

Chtěl by pěstičkama mlátit i do ní.

Čůzo! Zařval a zalomcoval řetězy. Vrstvička rzi z článků řetězu se snesla na sněhobílé povlečení jeho postele.

Neboj Honzíku, určitě se vrátí.

Další cinkot řetězů přerušilo zaklepání na dveře.

Neboj Honzíku, už jsou určitě tady.

Drž hubu čůzo, to nejsou oni. To jsou určitě ta monstra!!

Tak to je každý den. Monstra zkouší jejich trpělivost. Zkouší, jestli snad otevřou dvířka.

Honzíka najednou přepadl strach. Co když to je opravdu Tomáš a Filip?
Znamenalo by to, že se to s ním zase zhoršuje?

Ukousl si trochu chleba a zapil ho mlékem.
Fuj, v tom mléku něco plave. Vždy v něm něco plave. Každý den.
Už 90 sklenic mléka.

Anežko?
Anežka se rozplynula. Jako pára nad hrncem zmizela a už se nevrátí. Alespoň né dneska.

Anežko!!??

Neboj Honzíku, určitě se vrátí.
To byla sestra. Každý den mu nosí chléb a mléko. Už 90 dní.

Chudák, povzdechla si Zuzana, když odcházela z pokoje 512.
Snad Vám ho není líto Richtarová?, zeptal se primář Patočka, víte přece, že ubodal své 3 sourozence a když ho sem dovezli pokousal tři zřízence?
Vím pane primáři, řekla Zuzana Richtarová, sestra se specializací na nebezpečné pacienty
nemocnice v Bohnicích.
Ale, vypadá tak šťastný, vždy než si vezme prášek, řekla a sklopila hlavu.

Moc dobře věděla, že je nebezpečný. Ona možná lépe než kdokoli jiný.
Tuhle práci vzala asi před 130 dny.
Potřebovala změnu prostředí.
Potřebovala utéct od svých trápení.
Přišla o své 4 děti…

Anežku, Tomáše, Filipa a Honzíka..