Poslední let Stříbrného ptáka

Císař si mě nechal zavolat brzo ráno, vyslal posla, aby mi vyřídil vzkaz. Svým příchodem, a klepáním na dveře mého pokoje, mě probudil o pár hodin dříve, než bylo pro mě zvykem. Velice mě zajímalo, co může chtít od nejmladšího admirála císařské flotily. Pomalu jsem se vysoukal z vyhřáté postele, blížil se měsíc Mechun, světla už je málo a dny bývají chladné, brzo nejspíš začne i sněžit. Moje komnata byla uvnitř paláce, takže v ní nebyla nikdy zima. Moje chodidla se dotkla huňatého kašmírového koberce, který otec přivezl z poslední Velké války. Přešel jsem po něm k šatní skříni a oblékl se do prostého venkovského oblečení, v tom jsem vyrůstal a je mi nejbližší, nikdy nezapomenu na dětství na venkově s otcem a matkou. A navíc tím popudím císaře, hnedle po ránu. Tato myšlenka mi zvedla náladu, když už jsem se musel vysoukat do chladné chodby. Přes ramena jsem si ještě přehodil černý vlněný plášť a vyrazil jsem do Císařovi pracovny.

V paláci bylo nezvykle rušno, na tuto denní dobu, ale to ticho, které tam při tom panovalo. To bylo to, co mi způsobovalo husí kůži a k tomu ještě to, že se mě posel držel a né a né si jít po svých. Musel jsem zjistit nějaké informace ještě předtím, než dojdeme, v tomto případě doběhneme do pracovny. Nebo aspoň někde ukořisti snídani a trochu kávy. Jinak budu vypadat ještě víc nepříjemně, než vypadám teď.

„Ehm,“ odkašlal jsem si a vybalil jednoduchou otázku na můj doprovod „musíme jít tak rychle?“

„Ano!“ Odbyl mě jedním slovem.

„A nemůžeme jít aspoň přes kuchyni, já že bych si vzal něco k snědku?“ Teď už to snad bude více než jen jedno slovo.

„Ne, mám Vás dovést co nejrychleji k Císaři, z toho důvodu i běžíme.“ Slovo císař vyslovoval s tak velikým respektem v hlase až skoro zanikly ostatní slova.

„Skvěle,“ ironicky jsem mu odsekl „už se nemůžu dočkat.“

„A asi nevíš, proč si mě nechal zavolat?“ Pokračoval jsem.
Kurýr si povzdechl a s viditelnou nechutí mi odpověděl „Bylo zavoláno všech 10 admirálů a opravdu netuším proč!“
To smrdí něčím nekalým, ale svoji domněnku jsem raději nevyslovil. To jsem ještě nevěděl, že je správná.

Čím více jsme se blížili k pracovně, tím ubývalo služebnictva a přibývalo stráží. Všechny byly oděny do kyrysů pod nimi měli černorudý gambeson, který jim šahal až do půlky stehen a stejně barevné kalhoty, u pasu zasunuty jednoruční meče a někteří z nich třímali v rukou halapartny.

Když jsme došli až ke dveřím do pracovny, u kterých byl z každé strany voják. Tak se posel bez jediného slova otočil a utíkal pryč.
To jsem tak nesnesitelný, vždyť ve svých 25 letech nemůžu být tak nevrlý, jako císař v jeho padesáti. Bez kávy jsem nepříjemný, to je pravda. Zatřásl jsem hlavou a zahnal svoji úvahu. Vykročil jsem dále, stráž se postavila do pozoru, když jsem vzcházel kolem nich do dveří.

Pevné okované dubové dveře se za mnou bez vrznutí zabouchly a já se ocitl v oválné místnosti bez oken, na stěnách vyselo pár erbů a různých mečů, samotné místnosti kraloval dlouhý rovný stůl a na něm rozložená mapa a hromada figurek. Válečná porada, nic jiného to ani být nemohlo. Většina židlí byla obsazena. Porada byla v plném proudu, vyhledal jsem svou židli a usadil se. Všichni upřeně sledovali mapu, do které byla zapíchnuta červená vlaječka – ta značila vždycky místo útoku - nemohl jsem to rozpoznat kde to je, byla ode mne příliš vzdálená.

„Konečně ses uráčel dorazit Same, už jsme mysleli, že se nedostavíš.“ Začal zády ke mně hovořit císař a přitom stále sledoval hořící plamen v krbu.
„Dříve jsem to nestihl, holt nejsem tak vysoký jako většina.“ Odvětil jsem s úšklebkem.
Jedinou odpovědí bylo ticho a bodavé pohledy všech krom krále. Stále setrvával zády k mě.
Mlčení přerušil Lerk, admirál těžké flotily. „Vaše výsosti, měli bychom pokračovat a oznámit chlapci jeho úkol.“
„Máš pravdu Lerku,“ konečně se otočil, „tvůj úkol bude jednoduchý, naložíš, tu svoji loď Stříbrná koroptev, nebo jak jí říkáte, sudy střelného prachu a vyplujete k Mlžnému ostrovu, kde je vyložíte, pro naši předsunutou jednotku!“