Patriamos 1×07 Blízkost

--- Je to pár let zpátky, líbil se mi jeden kluk. Byl opravdu pěkný a k tomu ještě slušný, což se nestává. Potkávala jsem ho, párkrát jsem s ním prohodila pár slov, ale nic víc. Znáte to, když se vám někdo opravdu líbí, připadá vám, že na něj nemáte.
„Nechápu, že spolu ještě nechodíte,“ říkala mi kamarádka a prohlašovala, že s ním musím jít na maturitní ples.
Nikam jsem s ním nešla, protože o to nestál. A já o to vlastně taky nestála. Nechtěla jsem zjistit, že jsem ho špatně odhadla. Že není tak úžasný, jak jsem si myslela. Nechtěla jsem přijít o jeden z  mála snů, které jsem měla.
Ale sny jsou ještě méně trvanlivé než realita, a tak mě o ten sen někdo hodně rychle připravil. A já dodnes nevím, kdo to byl. ---

Až když za námi Patriamos zavřel květinu, uvědomila jsem si, že vedle mě několik měsíců ležel, aniž by na mě něco zkusil. Natáhla jsem ruce do tmy a dotkla se jeho ramene. Přisunula jsem se blíž k němu. Sevřel mě v náručí a nasměroval mi hlavu tak, aby se naše znamení spojila. Zakňučela jsem. Sdílet s někým veškeré momentální pocity není jen sounáležitost, ale i velký vpád do soukromí. A to jsem si vždycky úzkostlivě chránila. Ale Patriamos také. Zlehka mě hladil po holých zádech. Uklidňovalo mě to, ale stejně jsem byla vystrašená jako malé kotě. Dýchala jsem povrchně a žaludek jsem měla jako na vodě. Chtělo se mi brečet štěstím a smát se až k smrti. Chtěla jsem takhle zůstat navždy a chtěla jsem se zvednout a utíkat a utíkat… Nikdy se nezastavit. Zase se to ve mně všechno mlelo. Mohla jsem Patriama od sebe odstrčit, říct, že už to nevydržím, že je toho dneska na mě moc, ale věděla jsem, že mě čeká ještě hodně těžkých věcí a tahle je z nich nejhezčí. Takže jsem do něj šťouchla, překulila ho na záda, abych na něm ležela a dala si ruku pod čelo, abych si nezamáčkla nos do hlavy. Cítila jsem jeho zmatenost a touhu.
Něžně do mě šťouchl a trochu mě odstrčil. To se mi nelíbilo.
„Ty mi nerozumíš, Liliano. Když to uděláš, není cesty zpět,“ zašeptal úzkostlivě.
Rozuměla jsem mu. Chtěl, abych měla všechny informace, než se do něj zamiluji. Protože pro Takeny byla láska doživotní a neměnná. Ale já už se nemohla rozhodnout jinak. Když jsem zavřela oči, viděla jsem jeho tvář. Jeho úsměv pro mě znamenal celý svět. Mé ruce byly stvořeny, abych ho jimi objímala. Musela jsem udělat poslední krok k němu. Opak by mě zabil.
„Já nechci nic, jen tebe,“ řekla jsem vážně. Jeho oči zněžněly. Nikdy se mi tak nelíbil jako v tu chvíli. To byla chvíle, kdy mi konečně uvěřil, že ho miluju.
„Znáš mě nejlíp ze všech a stejně…“
„Stejně si neumím představit, že k sobě pustím někoho jiného. Nepustím.“
Patriamův obličej se pomalu přibližoval k mému. Srdce jsem měla až v krku. Pumpovalo krev rychleji než při běhu. Konečně se naše mysli setkaly.
Slyšela jsem jen jeho dech, vnímala jeho klidnou mysl a cítila jeho blízkost. Pak jsem usnula.

Další dny mi splývají. A to je škoda, protože jsem byla nesmírně šťastná. Objímala jsem Patriama a sledovala tok jeho myšlenek a on mě dál připravoval na Odchod. Rozeznávala jsem stopy a pachy a běhala s větrem o závod, skákala do vody a skotačila s dětmi. A i když jsem byla svázaná láskou, cítila jsem se svobodněji než kdy dřív. Jako kdyby mě někdo očaroval: nadělil mi samé pěkné věci a nechtěl nic na oplátku.

Přitiskla jsem se ještě víc k chladné zemi. Otřela jsem si špinavé čelo a přemýšlela, co dál. Mohla bych se odplížit k útesu a skočit do jezírka. Patriamos by tak ztratil moji pachovou stopu. Ale ne na dlouho. Jezírko je malé. Obejít ho a na stopu navázat by mu trvalo jen pár minut. Ovšem když to nejde dolů, mělo by to jít nahoru. V nejvyšších patrech se mísí tolik pachů, že je nedokáží přefiltrovat ani ti nejlepší. A Patriamos k nejlepším patřil.
„Mám tě!“ ozvalo se nade mnou. Nemusela jsem vzhlédnout, abych se přesvědčila, o koho jde. Bleskově jsem chňapla po Patriamové kotníku a srazila ho k zemi. Skácel se do kapradí vedle mě. „To bylo dobrý,“ zasípal uznale.
„Tohle jo,“ souhlasila jsem a sklonila k němu hlavu, abych spojila naše znamení odchodu. Odchod se blížil. Cítila jsem, že se toho Patriamos trochu bojí. Ne kvůli sobě; on byl připravený, to já nebyla. I když už jsem nezakopávala, nepokoušela se utrnout Pavučinovník a nehonila s Vyrvály. „Neboj se o mě,“ zašeptala jsem. Já se přeci nebojím.
Cítila jsem, jak se jeho do té chvíle napnuté smysly otupují. „Skrývání ti moc nejde,“ zamumlal.
Přerušila jsem naše duševní spojení a vážně se zahleděla do jeho mahagonových očí. „Pak se budu muset všemu postavit čelem. Ve světě, ve kterém jsem se narodila, je tahle schopnost považována za prvotní znak dospělosti.“
„V tomhle světě můžeš umřít,“ odsekl.
Nic jsem mu na to neřekla. Nic mě nenapadlo. No tak umřu. A co? Ve svém světě nejspíš mrtvá jsem!
„Pojď,“ řekl a vytáhl mě na nohy.
Vedl mě lesem. Soutěska byla prorostlá hustým porostem, a tak nám musel prosekávat cestu svým nožem z Nachové hory. Po několika málo hodinách se džunglí začal šířit chlad.
„Kde budeme spát?“ zeptala jsem se.
Ukázal nahoru a pokračoval v prosekávání křovin. Zamyslela jsem se. Chlad se Gondwanou šíří po zemi. To znamená, že v nejvyšších patrech lesa bysme neměli zmrznout. Ale není to nejbezpečnější místo pro spánek. Otřásla jsem se. Patriamos si mě automaticky přitáhl k boku. „Tady ne,“ zamumlal.
Jinak mlčel. A bylo to mučivé ticho. „Musíme pořád tak mlčet?“ postěžovala jsem si.
„Je to lepší.“
Jakože nás tu může něco zabít? Tak proč mě sem, sakra, taháš? Chceš mě vystrašit? „Jak pro koho.“
Zasmál se. „Jsi jako malé dítě, Liliano. Víš to?“
„Jo!“ Však s Takenskými dětmi byla největší švanda. „Dospělí jsou tak protivně vážní!“
„Nejsou vážní. Jen se obrací více dovnitř. Taky budeš. Ještě jsme spolu nestrávili dost času.“
„Děláš si legraci? Jsme spolu pořád!“
Usmál se. Ten úsměv se mi nelíbil. Když se takhle smál chystal něco… ehm… takenského. Vždycky.
„Fajn, nechci to vědět!“
Zamrkal a vzal mě za ruce. „Neboj se. Jde jen o to, že jsme se nikdy nespojili na delší dobu.“
Odvedl mě mezi modravé kapradiny. „Na tohle nemáme čas,“ bránila jsem se.
Sedl si do vlhkého kapradí a pokrčil nohy. Sedla jsem si proti němu. Jeho fyzická blízkost a očekávání roztloukly mé srdce tak, že přehlušilo všechny ostatní zvuky neznámého lesa.
„Není to nebezpečné?“ zašeptala jsem. „Chci říct…“ Ještě před chvílí se tvářil, jako kdyby nás mělo co nevidět něco sežrat!
Položil mi prst na rty. „Budu hlídat.“
Přikývla jsem.
„Uklidni se. Buď klidná… Máš pohodlí? Bude to nejméně na tři hodiny.“
Za tři hodiny tady zmrznem, zlato!
V Patriamových tmavých očích tančily veselé jiskřičky. Políbil mě na Abé Selim. Jeho ruce se obtočily kolem mých zad, mé prsty mu zajely do vlasů. Měl je rozpuštěné a jen trochu rozcuchané od větru. Zavřela jsem oči.
Patriamos spojil naše znamení. Pečlivě jsem naslouchala jeho reakcím na mé dotyky, trpělivě přijímala jeho lásku a lítala v oblacích.