Patriamos 1×08 Koruny

--- Představte si, že letíte. Padáte do neznáma. A máte z toho takovou radost! Nezáleží na tom, jak to dopadne. Nezáleží na tom, jestli vás tam dole čeká něco měkkého nebo holá zem. Nezáleží na ničem. Teď zrovna padáte a to je jediné, co pro vás něco znamená. ---

Ale čeho je moc, toho je příliš.
„Končím!“ vyhrkla jsem udýchaně. Hlavou se mi honilo plno věcí, kterým jsem nerozuměla, ani jsem jim nemohla porozumět, protože tu byla jedna věc, o které jsem nevěděla a Patriamos mi ji nechtěl říct.
Jeho paže mě sevřely těsněji. „Ššš… Neutíkej!“
Chtěl, abych to vydržela, abych ho pochopila. A on chtěl pochopit mě. Nevím proč, ale rozbrečela jsem se. A stejně mě nepustil.
Když už jsem byla napůl šílená, uvolnil sevření a zaklepal mi ramenem. Byla jsem celá ztuhlá.
„Liliano?“ zamával mi rukou před očima.
„Hm?“ zamrkala jsem.
Foukl mi do obličeje. „Haló, neříkala jsi, že takenské děti jsou lepší než dospělí? Dospělá…“
Plácla jsem ho do ramene. Jemu to připadalo hrozně vtipné, ale já si připadala jako opilá. „Neměl jsi to dělat. Nebyla jsem na to připravená.“
„Byla jsi připravená. Kdyby ne, uzavřela by ses.“
Zakroutila jsem hlavou. „Kde budeme spát?“
Zase ukázal nahoru.
„Tam?“ nechápala jsem. Měla jsem chuť přitisknout si ke spánku jeho Abé Selim a zjistit, co ten potutelný výraz znamená. Ale taky jsem to udělat nechtěla.
Podíval se nahoru a usmál se. Napodobila jsem ho. Výhled na nebe znemožňovala hustá vegetace v korunách stromů. Ozýval se odtamtud vřískot zvířat. Vzpomněla jsem si, jak strašně jsem se tam chtěla podívat, když mě Patriamos vzal na první prohlídku lesa. Teď už se mi tam tolik nechtělo. Bůh ví, jaké potvory tam žijí. Určitě nejsou tak ‚mírumilovné‘ jako Vyrválové.
„Zbláznil ses? Kdepak! Tam nejdu.“
„Pak půjdu sám,“ řekl ledabyle a přistoupil k jedné z lián visících až k zemi. Zatáhl za ni a… zmizel. Ne, že by se propadl do země. Naopak. Ta liána ho ohromnou rychlostí vytáhla nahoru do koruny stromu. Odolala jsem pokušení pokřižovat se. „Drž se pevně, jinak spadneš,“ zavolal seshora. Mé lidské uši by ho neslyšely. Byl několik desítek metrů nade mnou.
„Díky ti za cennou radu,“ zamumlala jsem a přistoupila k jedné z lián. Chytla jsem se a zavřela oči. Chvíli mi byla zima, jak jsem se řítila vzhůru.
„Liliano? Už se můžeš pustit.“ Otevřela jsem oči. Patriamos stál na větvi, přidržoval se kmene a natahoval ke mně ruku. Zhoupla jsem se k němu a chytla se ho. „Promiň, zapomněl jsem, jak je to pro tebe těžké.“
Opřela jsem se o kmen a věnovala mu překvapený pohled. Poklepal si na spánek.
Aha. Koukla jsem se do husté vegetace a začala šplhat po mnoha větvích vzhůru. Obklopovaly mě zvuky hmyzu a ptactva. O kůži se mi odíraly podivné rostliny a větvičky epifytů.
A pak jsem poprvé uviděla ničím nezastíněné nebe. Bylo světle zelené a táhlo se až do nekonečna nad tmavě zeleným porostem, od kterého odskakovaly rudé jiskřičky.
„Stojím na obláčku, viď?“ vydechla jsem.
Položil mi hlavu na rameno. „Když jsme byli malí, chodili jsme sem se Sirisem každý den.“
„S tím vyvolávačem duší?“ podivila jsem se.
„Jo.“
„Přátelili jste se?“
„Je to můj bratr.“ Čekal, co na to řeknu.
Ups. „Bratr?“
„Ano.“
„Takže… Ta paní, kterou jsme viděli…“ Myslela jsem tu starou vyvolávačku. Sirisovu babičku.
„Je moje babička.“
„A ty bys měl být také vyvolávač.“
Zakroutil hlavou. „Nejsem prvorozený.“
Otočila jsem se k němu. „A chtěl bys být?“
Zamyslel se. „Slyšet mrtvé?“
Přikývla jsem.
„Ani náhodou. Slyšet nenarozené?“
„Ty slyší také?“ To jsou mi věci.
„Ano. Ale k čemu je to dobré?“
Pokrčila jsem rameny.
„Chtěl bych slyšet tebe,“ přiznal. „Ale věřím, že tě jednou uslyším.“
„Už jsi slyšel dost.“ Ale pustila jsem se větve, opřela se dlaněmi o jeho hruď a položila si bradu na ruce. Jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého.
„Uslyším zpívat tvoji duši,“ zašeptal a já mu věřila. Měla jsem chuť se k němu natáhnout a dlouze, opravdově, láskyplně ho políbit. Nikdy jsem tak moc nechtěla být někomu blíž, ale neměla jsem ponětí, jak to vidí Takenové. Jak to vidí Patriamos.
Odtáhla jsem se a opřela se o kůru stromu. Poznala jsem Čečenovník. Tenhle byl starý a vzrostlý, a tudíž nepoužitelný. Z mladých Čečenovníků vyráběli Takenové vory pro děti. Patriamos mi naznačil, ať tam počkám a na chvíli odskákal mezi větve. Vrátil se s čímsi podobným houpací síti.
„To je vyrobené z Pavučinovníku?“ zeptala jsem se šeptem. Přikývl. Musel jsme být tiší, i když les rozhodně tichý nebyl. Naopak? Probouzela se jeho druhá strana. Zajímalo by mě, jak v tomhle kraválu usnu.
Patriamos mi podal jeden konec sítě a naznačil mi, ať skočím na vedlejší strom a síť k němu přivážu. Udělala jsem to. Provizorní lehátko viselo několik stovek metrů nad zemí. Ale bylo tu docela teplo a to bylo hlavní.
Patriamos se odrazil a skočil přímo doprostřed sítě. Ani se nehla. Napodobila jsem ho. Lehl si a přitáhl si mě na sebe, ale nenutil mě sdílet s ním pocity. Byla jsem mu za to vděčná. I tak jsem cítila jeho spokojenost a relativní bezstarostnost, jestli bylo možné v mé blízkosti něco podobného pocítit. Dával pozor na jakýkoliv náznak nebezpečí. A nebezpečí přišlo.