Patriamos 1×09 Nachová hora

--- Mou nejoblíbenější knížkou je Alchymista Paula Coelha. Na stránkách Alchymisty se skrývá tolik mouder a životních zkušeností! Pasáček ovcí se vzdává svého stáda a vydává se hledat poklad. A jeho pokladem není nic jiného než zkušenosti, které cestou nasbíral. Nic jiného nemohl přinést domů. Ale nevzdal se svého snu, to se mi na něm líbilo.
Já neměla žádný sen. Ale teď jsem si za ním šla opravdu tvrdě. ---

„Liliano?“ zašeptal Patriamos ospale.
„Hm?“ vydechla jsem mu do kůže, a pak jsem se zhluboka nadechla a snažila se identifikovat jeho vůni. Projížděla jsem si rejstřík dosud poznaných vůní a dospěla k vůni ranního slunce vysušujícího poslední kapky rosy, divokému vínu z Morémské svatyně a modravým sasankám z nejvyššího patra lesa.
„Měli bysme vstávat. Nachová hora je daleko. I tak bude těžké vrátit se do setmění. Nerad bych tam nocoval. Pořád je tu možnost, že tě něco zabije.“ Odhrnul mi vlasy z čela a dal mi polibek na znamení odchodu. Naplnily mne příjemné pocity tepla a bezpečí.
„Budu mít Nachovou dýku!“ zamumlala jsem a zamrkala. Vnitřek květiny už nebyl modrý, ale ledově fialová barva také nevěstila nic dobrého.
„Přesně tak. Není času nazbyt. Můžu otevřít?“
„Že se ptáš,“ protřela jsem si oči a zívla.
Usmál se. „Takhle se mi líbíš.“
A jinak ne? Podívala jsem se jinam. Doma bych si řekla: kecy! Ale tady pro mě tyhle kecy znamenaly úplně všechno. Byla jsem v tahu. Byla jsem zamilovaná.
Patriamos otevřel a pomohl mi ven. Rozespalostí jsem se sotva držela na nohou. Ale chlad mě rychle přivedl k sobě. „Divím se, že tu všechno nezmrzne.“
„Pojď, poběžíme. To se musí rozhýbat!“ Připomněl mi našeho tělocvikáře. To se musí rozhýbat, děvčata!

Nasadila jsem triumfální výraz a zvedla králíka do výše. Vážně přikývl. „Vypadá to, že přežiješ.“
„Ty vůbec nemáš radost!“ stěžovala jsem si, zatímco jsem se k němu pomalu blížila.
„Ach, Liliano, tohle je jen první krok.“
„Já vím,“ upustila jsem králíka na zem a spojila mu ruce za krkem. „Ale teď už jsem si jistá, že to všechno zvládnu.“
Věnoval mi jeden ze svých shovívaných úsměvů. „Ty toho zvládneš mnohem víc.“
A pak mě dlouze políbil na rty.

Červené světlo nahradil mdlý béžový nádech. Neviděla jsem tak ostře, jak bych měla, ale ihned jsem poznala neosobní nemocniční pokoj. Pokusila jsem se pohnout rukou. Do lokte mi vystřelila nesnesitelná bolest. „Au, Patriame!“ zamumlala jsem automaticky. Ale můj hlas zněl příliš lidsky a zlomeně. Tady žádný Patriamos není. Ale byli tu moji rodiče. Stáli nade mnou a ve tvářích měli vepsané bezesné noci. Na Gondwaně jsem se naučila číst živým tvorům z očí. V očích mých rodičů se odrážela úleva.
„Lež, holčičko!“ zašeptala máma a naklonila se nade mě.
„Ach, maminko!“ Objala jsem ji kolem krku. Byla jsem slabá a měla jsem děsivě vychrtlé paže, ale kašlala jsem na to! Chyběla mi, tak moc mi chyběla!

Celé noci jsem brečela pro Patriama. Když jsem usnula, byla jsem s ním, ale nebylo to skutečné. Byly to jen vzpomínky, vůbec se netřpytily.
Ale odmítala jsem uvěřit, že by bylo lepší zůstat v kómatu nebo zemřít. A když se mi udělalo líp, začala jsem psát.