Remusi, tak už to přiznej!

Další party u Jamese. Jeho letní pařby byly legendární! Sirius už se nemohl dočkat. Energicky kráčel ulicí a pohvizdoval si. Teplý večer, západ slunce a před ním parádní mejdan. Co víc si přát? V ruce si pohupoval taškou, v níž o sebe cinkaly lahve s ohnivou whisky. James měl ve zvyku Siriuse vždy pro něco poslat. Sirius bydlel u Potterových už rok, a předtím u nich trávil každé delší prázdniny. Svou rodinu nenavštěvoval, pokud vysloveně nemusel. Nechyběli mu, a on jim zjevně taky ne.

V ulicích bylo prázdno. Jeho kroky přehlušoval zpěv ptáků, ohlašujících blížící se noc. Kousek za ním se ozvalo tiché zapraskání a najednou tu stál další mladý muž. Jeho světlé nazrzlé vlasy mu padaly do očí a byl by měl i pěknou postavu, kdyby se tak trochu nehrbil. Vypadalo to, jako by se snažil sám do sebe schovat. I teď se přikrčený rozhlížel po okolí. Snad z paranoii, snad si jen ověřoval, že přistál tam, kde chtěl.

"Remusi! Kamaráde!"

Siriusův nakřáplý hlas prořízl večerní ticho a Remus se přikrčil ještě o něco víc.

"Ale no tak, vole. Neblbni! Co by asi tak mohlo v takový díře komu hrozit?", hulákal Sirius a hnal se k němu.

"Ehm, zdravím tě, Siriusi.", odpověděl mu Remus škrobeně a ku podivu se při tom narovnal.

Sirius jen zakroutil hlavou a objal ho. "Rád tě vidim, ty vole! Jak je?", hlaholil dál a Remus si přál, aby přeci jen zůstal doma, jak měl původně v plánu. Stručně něco zadrmolil a zbytek cesty už jen naslouchal Siriusovu žvanění. Ten kluk je ukecanější než kdekterá ženská!, pomyslel si v duchu.

***

Hned, jak vstoupili do domu, Sirius popadl Remuse za klopu jeho omšelého károvaného saka a táhl jej rovnou do obývacího pokoje. Tam už sedělo a postávalo spoustu lidí.

"Nazdár! Koukejte, koho vedu!", halekal Sirius na celé kolo a Remus vážně uvažoval, jestli se raději nemá zase přemístit zpět domů.

"Ahoj.", kuňknul a nesměle zamával ostatním na pozdrav.

"No nekecej!", skoro zařval James, který už zjevně měl za sebou pár drinků. Vlepil pusu na tvář své blond společnici, zašeptal jí něco jako "Hned jsem zpátky, kotě." a hrnul se k nově příchozím.

Remus přetrpěl další přátelské objetí, tentokrát s bonusem ve formě Jamesova opileckého odéru a zamumlal něco jako, že se nezdrží dlouho.

"Jasně, jasně. Jak budeš chtít, kámo.", plácal ho James po rameni, až měl Remus co dělat, aby se udržel na nohou. Pak James převzal od Siriuse tašku s dalšími zásobami alkoholu a pochutin, a pověřil jej, aby Remuse usadil na nějaké vybrané a delikátní místo. Sirius mu zasalutoval a s hlasitým "Ano, pane!" popadl Remuse kolem ramen a rozhlédl se kolem.

"Tak co, Reme, kde by se ti tak líbilo, co?"

"Nemám rád, když mi takhle říkáš. Jmenuju se Remus.", zamračil se.

"No jo pořád, tak už pojď."

Sirius pro ně vybral místa samozřejmě pěkně uprostřed dění. Posadil Remuse mezi dvě mladé mudlovské dívky, které se opilé připitoměle pochechtávaly a sám šel pro něco k pití. Předtím ještě pohrozil svému kamarádovi, že ho roztrhne jako hada, jestli ho tu nenajde, až se vrátí. A tak Remus seděl s rukama v klíně mezi těmi dívčinami, dle jeho názoru ztroskotalými dušemi, přikyvoval jejich žvatlání a v duchu se modlil, aby už se Sirius dostavil s tím pitím a strhl pozornost těch dvou "krasotinek" na sebe.

"Tak co, holky, je na vás tady Remy hodnej?", smál se Sirius a podával Remusovi pohár s kdo ví čím. Z nápoje se kouřilo, ale voněl sladce po nějakém ovoci, které Remus nedokázal určit, a také po lihu.

"Je to dokonalý mužský!", vydechla drobná brunetka, která se nyní ocitla vedle Siriuse. "Umí tak báječně naslouchat!"

"A je přímo k nakousnutí!", vydechla vilně plavovláska vedle Remuse a vlepila mu pusu na tvář.

Remus se jen nervózně usmál a raději si usrknul pití.To už se ale James postavil tak, aby na něho všichni viděli a hlasitě se dožadoval pozornosti. Kolem pasu držel značně podnapilou blondýnku, která se k němu tiskla a v jednom kuse se chichotala.

"Takže vážení, zahrajeme si hru! Tady moje sličná asistentka Linda vám ji vysvětlí!"

Blondýnka Linda se za neustálého pochechtávání dala do vysvětlování. Remus opět usrkl ze svého poháru a zakoulel očima. Začal se rozhlížet, kde nechal tesař díru. Ale zdálo se, že žádný tesař nebyl přítomen, a tudíž ani úniková cesta. Rezignovaně se zabořil do pohovky. Jeho plavovlasá sousedka se k němu okamžitě přitulila. Dokonce se ho pokoušela rádoby svůdně hladit po těle. Naštěstí ale vzápětí usnula. Zřejmě toho do ní někdo z jeho povedených přátel nalil pořádnou dávku. Jemně ji odložil vedle a posadil se tedy raději vzpřímeně.

To už Linda roztáčela flašku. Všichni najednou ztichli a napjatě čekali, na koho to padne. Nikdo se neodvažoval ani pohnout, někteří snad ani nedýchali. Flaška se zastavila a její hrdlo těsně minulo Remuse a zastavilo se na Siriusovi. Zatímco Remus děkoval všem svatým, že tím vyvoleným není on a měl pocit, že právě prožil něco jako mini-infarkt, Sirius se smál a nadšeně vykřikoval: "No tak honem, sem s tím úkolem!" Blondýnka Linda k němu přicupitala, chvíli se na něho zamyšleně dívala a kousala se do spodního rtu.

Pak se jí celý obličej rozzářil. Nápad byl tu. Musela to Siriusovi pošeptat několikrát, protože přes samé hihňání jí nebylo vůbec rozumět. Nakonec někdo navrhl, aby mu to šla říct do haly. Blondýnka Linda tam nadšeně odcupitala a Sirius se o něco méně nadšeně klátil za ní. Ta holka mu neskutečně lezla na nervy.

Když se vrátili zpět, blondýnka Linda odskotačila zpět k Jamesovi, aniž by se přestala alespoň uculovat a Sirius se s vážnou tváří usadil zpět na své místo. Remus se zamračil. Když se Sirius tvářil takhle seriózně, nevěstilo to obvykle nic dobrého.

Sirius se k němu otočil a podíval se mu hluboce do očí. Nasadil zvláštní, jako by zamilovaný pohled, a zašeptal: "Sorry, kámo." Než stačil šokovaný a zděšený Remus cokoliv udělat, chytil jej Sirius něžně za zátylek, přitáhl si ho k sobě a políbil ho na rty. Nejdřív jen tak decentně a zlehka, ale pak se osmělil a vložil do toho pořádnou dávku vášně. Remus mu chtěl vzdorovat, ale nešlo to. Sirius ho držel příliš pevně. Zavřel raději oči, všichni okolo nadšeně výskali a tleskali.

Sirius si ho přitáhl blíž a zabořil své prsty do Remusových vlasů. Remus se zcela uvolnil, nedělal nic, jen si užíval něhu a vášeň, jíž se mu dostávalo. Pak se zlehka dotkl Siriusovy paže. Sirius se od něj pomalu odtáhl. Remus opatrně otevřel oči, dával si na čas. Náhlé ticho kolem ho znervózňovalo.

"Sakra.", řekl Sirius potichu a povrtával Remuse pohledem, aby našel sebemenší náznak, že cítí to samé, co on.

Remus však vstal a rychle, aniž by mu věnoval jediný pohled, vyrazil pryč. Sirius se za ním díval, v očích zmatek a prsty si přejížděl po rtech. Blondýnka Linda raději znovu roztočila flašku.

***

Remus seděl u okna ve svém pokoji a už snad po sté četl Siriusův dopis - první, který kdy dostal. On sám psal svým přátelům každý rok. Peter mu odpověděl poctivě na každou sovu. Možná také proto, že Remus byl jediný, kdo mu za celé léto napsal. James odpověděl přibližně na každý druhý až třetí dopis. Nechtěl svého kamaráda ignorovat. Za to Sirius neodpověděl nikdy, ani jednou jedinkrát. Až do dneška.

Bylo to šílené čtení. Jako by se mu jeho spolužák snažil odpovědět na všechny sovy, které mu kdy Remus poslal. Dopis uzavíral odstavec, který by mohl směle kandidovat na nejprotichůdnější text roku. Sirius nějak dokázal zahrnout do jednoho odstavce omluvu za událost na party, něco jako hodně podivné vyznání, ale i naprosté popření, že by onen incident měl jakkoliv narušit jejich přátelství a vůbec běh vesmíru.

Co tím jako chtěl říct? Jak to jako myslel? To se mu jako prostě omluví, pak mu pochválí techniku a nakonec to celé popře? To nemůže myslet vážně! Je to Sirius., připomněl v duchu sám sobě. Zjevně to myslel vážně. Celý ten paskvil ještě završil větou: "A kdybys někdy potřeboval nějaké reference, mohu tvé schopnosti v oblasti líbání vychválit do nebes. Na požádání kdykoliv." To Remuse dodělalo.

Cítil se střídavě naštvaný, zmatený, zneužitý, zamilovaný... Nemohl popřít, že Sirius projevil v této oblasti mimořádný talent. Myslel na prstýnky jeho tmavých vlasů, černé oči a na to, jak ho bylo vždycky všude plno. Nadělal hluk a rozruch všude, kam vkročil. Usmál se. Ne, ne, ne! To je nepřípustné! To rozhodně nedovolí! Sirius si z něho tady tropí legraci a on si tu zatím staví vzdušné zámky. Zamkl dopis do zásuvky stolu, rozhodnutý se tím už déle nezaobírat. Sedl si na postel a zamračeně hleděl před sebe.

Nakonec mu to ale přeci jen nedalo, vzal brk a kousek pergramenu. Chtěl napsat něco, co by toho namyšleného neotesance uzemnilo. Nic ale nevymyslel. Do začátku školního roku už zbývalo jen pár dní. Jak se mu vůbec bude moci podívat do očí? Komukoliv z nich!

***

Vlak uháněl po kolejích a krajina za oknem jako by s ním závodila. Alespoň to tak Remusovi připadalo. Za celou cestu nepromluvil ani slovo. Většinu času buď sledoval svět za oknem nebo předstíral, že spí. Doufal, že jeho přátelé moc úplňky nesledují, aby ho okamžitě neprokoukli. Ku podivu to ale fungovalo. Kromě obvyklého ahoj a jaký byly prázky, vole nemusel odpovídat vůbec na nic. Nejprve se mu to zdálo poněkud podezřelé, ale nakonec seznal, že bude jednodušší si tím nelámat hlavu a užívat si klidu. Byl si jistý, že to nebude trvat věčně.

Celou dobu měl pocit, jako by cítil v zádech něčí pohled. Neměl však odvahu se otočit, aby zjistil, jestli si to třeba jen nenamlouvá. Hrůza z toho, že by se jeho a Siriusovy oči setkaly, byla silnější. Co pak? Zkusil si tu situaci představit.

Utápí se v jeho tmavých očích plných něhy a v krku má sucho. Otevře ústa, aby něco řekl, ale nevydá ani hlásku. Tlukot vlastního srdce mu rezonuje celým tělem. Každou chvíli určitě exploduje. Po zádech mu stéká čůrek potu. Sirius se usměje tím svým sladkým rošťáckým úsměvem a Remus jen párkrát otevře a zase zavře pusu, a pak, rudý jako rak, sklopí hlavu a raději uteče z kupé. A to ještě ani nepomyslel, jak by reagovali ostatní...

Cítil, jak v obličeji skutečně rudne a raději se zase začal soustředit na výhled z okna. Za normálních okolností by vytáhl knihu. Tentokrát ale nebyl ochotný absolvovat klasický proces uštěpačných poznámek a pošťuchování. Vlastně se chtěl vyhnout veškeré jejich pozornosti. Třeba tady plaší úplně zbytečně. Pro Siriuse to dost možná skončilo tím jeho praštěným dopisem. Moc tomu ale nevěřil. Někde vzadu v mysli měl neodbytný pocit, že ten dopis byl jen začátek. Zavřel oči, aby se uklidnil. Zhluboka se nadechl, vydechl a tentokrát skutečně usnul.

Zatímco James se na celé kolo zaníceně dohadoval s Červíčkem o nějakém nesmírně důležitém problému, Sirius sledoval, jak se Remusovo tělo, do té doby napjaté, uvolnilo. Loupnul očima naproti, zda mu náhodou jeho přátelé nezačali věnovat pozornost a když se tak nestalo, obrátil se pohledem zpět k Remusovi, který se zhroutil ke straně a vypadal trochu, jako by ho tam někdo odnesl a pak prostě pohodil. Sirius se usmál a v duchu vybíral, kterou ze svých osvědčených balících technik a hlášek bude Remuse zpracovávat, až se mu podaří s ním zůstat chvíli o samotě.

***

První probuzení v Bradavicích bylo vždycky tím nejlepším momentem z celého školního roku. Remus si nemohl pomoct. I dnes se probudil dobře naladěný a plný elánu. Dokonce i na chvíli pustil z hlavy Siriuse. Začal se oblékat a potichu si něco pobrukoval. Otevřel zásuvku nočního stolku, kde měl vždy uloženou vzorně nažehlenou kravatu. Ještě než vůbec stačil pohnout byť jediným prstem, aby kravatu vytáhl, všiml si, že je něco jinak. Místo jeho staré, i přes veškerou péči už silně obnošené, kravaty tam ležela jiná, která zářila novotou. Opatrně přejel prstem po látce. Hedvábí, pomyslel si a ustoupil o krok zpět.

Horečně začal hledat svou starou kravatu. Obrátil noční stolek naruby, zpřevracel všechny lůžkoviny, vysypal celý kufr a dokonce vlezl i pod postel. Sirius stál naproti opřený o ozdobný sloup postele a úsměv měl od ucha k uchu.

"Co hledáš, Remy?", řekl tiše a Remus se tak lekl, že nadskočil a shodil si na nohu svůj kufr. Zaskučel bolestí. Kufr byl veliký a těžký, a pro masáž prstů na nohou tedy zcela nevhodný. Sirius k němu okamžitě přiletěl a volal: "Ty vole, promiiiiň, to jsem fakt nechtěl!"

Remus okamžitě zapomněl na své nebohé prsty a pomalu se otočil k Siriusovi. "Kde je moje kravata?", řekl přísně a hlas se mu trochu třásl. Sirius byl nyní velice blízko a Remus tak cítil jeho vůni. Sirius měl skutečně vybraný vkus. Výběrem této vůně se skutečně vyznamenal. Remus v duchu proklel ten zpropadený patok, co tak nádherně voní.

"To já samozřejmě nevím!", řekl Sirius tak nevinně, jak jen dokázal. V očích mu ale čtverácky jiskřilo, takže by jeden musel být slepý, aby věřil v jeho nevinu.

"Tuhle si vezmi zpět a vrať mi tu moji starou.", řekl Remus klidně.

"Je mi líto.", zavrtěl Sirius hlavou. Když jej Remus nepřestával provrtávat pohledem, dodal: "Spálil jsem ji."

Jeho kamarád jen vykulil oči. Pak se několikrát zhluboka nadechl, a zase vydechl. "Dobrá.", řekl nakonec. "Vezmu tedy tuhle. Raději se na nic neptám."

"Neptáš?", zaculil se potutelně Sirius.

"Ne, neptám.", řekl Remus chladně. Ve skutečnosti se mu kravata tuze líbila. Nejraději by Siriuse objal, ale nechtěl, aby si to Sirius třeba vyložil nějak jinak. Navíc včera večer sám sobě svatosvatě slíbil, že tyhle nesmysly co nejdříve dostane z hlavy. Hned po vyučování se vypraví za profesorkou McGonagallovou a zjistí, zda by se mohl přihlásit ještě na nějaký předmět. Nebude tak mít čas na zbytečnosti a celý tenhle nesmysl ho jistě brzy přejde.

"Ale líbí se ti.", řekl sebevědomě.

"Ano, děkuji ti. A teď, když dovolíš, bych rád šel na snídani.", odpověděl mu Remus a doufal, že to bude stačit, aby se Siriuse zbavil.

"Doprovodím tě.", nenechal se Sirius odbýt.

"Hm.", neskrýval Remus své zklamání.

"Proč jsi mi neodpověděl na dopis?", zeptal se Sirius jako by nic.

Remusovi se na chvíli zastavilo srdce. "A-a co jsem ti na to měl asi odepsat? Co sis myslel, že ti na to odpovím?"

Sirius se zarazil. "Já nevím. Cokoliv. Ty přece umíš psát. Vždycky víš, co říct."

"Vždycky ne.", povzdechl si Remus. Chvíli bylo ticho. Remus se v duchu modlil, aby to ticho vydrželo až do Velké síně. Sirius zase hledal ta správná slova.

Nakonec se ale spokojil s obyčejným: "Chtěl bych si promluvit, Remusi."

Remus ale nevypadal, že by si chtěl promluvit. Jestli byl dosud jako na trní, teď už byl naprosto bez sebe. O čem chce sakra mluvit?, křičel v duchu nepříčetně. Cítil jak mu rudnou tváře. Kdyby alespoň tak nevoněl!

"Já o tom nechci mluvit, Siriusi. Chci na to zapomenout. Jako by se nic takového nikdy nestalo. Rozumíš?"

Sirius posmutněle přikývl.

"A byl bych rád, kdybys to respektoval.", dodal Remus a skoro se rozběhl do Velké síně, aby už nemusel v rozhovoru pokračovat.

"Tak na to zapomeň, bejby.", řekl si Sirius tiše sám pro sebe a se sebevědomým úsměvem si zvesela vykračoval snídani vstříc.

***

Od jejich posledního rozhovoru se Remus Siriusovi, ale i Jamesovi a Peterovi, vyhýbal, jak jen to šlo. Podařilo se mu přibrat si další dva předměty, takže studium teď pohltilo téměř všechen čas mimo výuku. To se Remusovi ale náramně hodilo, jelikož se díky tomu stále častěji zdržoval v knihovně spolu s dalšími šprty. Cítil se tam docela bezpečně, protože potkat Siriuse byť jen poblíž knihovny bylo asi stejně vzácné jako když si Severus Snape umyl vlasy.

Alespoň nemusel vymýšlet žádné výmluvy, proč se svým přátelům vyhýbá. Prvních pár týdnů to sice obnášelo neustálé zdvořilé odmítání, omlouvání a vysvětlování, ale Peter i James to poměrně rychle vzdali. James byl viditelně dotčený, což Remuse mrzelo, jenže jinak to prostě nešlo. Chce-li se vyhnout kontaktu se Siriusem, musí se vyhýbat i ostatním svým přátelům. Peter mu dokonce jednou v knihovně ztropil scénu. Remus se na něj za to ani nezlobil. Peter neměl kromě nich tří téměř žádné přátele, a tak těžce nesl, že si na ně Remus odmítá udělat čas.

Jediný, kdo to s ním stále nevzdával byl, jak jinak, Sirius. S tím ale Remus počítal, že ten kluk udělá cokoliv, jen ne to, co se od něho požaduje. To byla jeho typická vlastnost. Ale jednou určitě přijde den, kdy i někoho tak vytrvale otravného, jako je Sirius, to přestane bavit. Remus si pochvaloval, jak šikovně z toho vybruslil. Sice ho to asi bude stát přátele, což pociťoval jako nesmírně bolestivou ztrátu, nicméně přátelé, kterým by se ani nedokázal podívat do očí, by mu asi stejně nebyli moc platní. Potlačil nával smutku a zabral se znovu do učiva.

Mezitím o několik uliček dál Sirius zpracovával jiného snaživého studenta, aby pro něj pracoval co by informátor. Ačkoliv slyšel Remuse hovořit o literatuře a poezii snad tisíckrát, neměl ponětí, co vlastně Remus čte. To ale netušil, že by takovou informaci, kdy vůbec mohl potřebovat. Zavrtěl hlavou. Tohle by nenapadlo asi nikoho. Sirius měl ale jasno. Prostě chtěl Remuse mít stůj co stůj, i kdyby to mělo trvat třeba celou věčnost.

***

Před Siriusem se zkrátka nedalo utéct. Ten ničema se chytil každé příležitosti, které jen mohl. Na všech společných předmětech seděl buď přímo s Remusem v lavici nebo alespoň v té hned vedle nebo hned za tou Remusovou. Vždy tak, aby na sebe mohli oba dobře vidět, ačkoliv Remus dělal všechno proto, aby se na Siriuse dívat nemusel. Kdykoliv jim někerý z profesorů zadal úkol, který se měl zpracovat skupinově, nebo ve dvojcích, Sirius se okamžitě hlásil, že bude pracovat s Remusem. James se cítil poněkud odstrčený a nejednou na Siriuse uhodil, co to má za lubem. Sirius ale pokaždé předstíral, že se jen snaží Remuse přesvědčit, aby se s nimi začal zase normálně přátelit a už tu letní blamáž konečně pustil z hlavy. James měl sice jisté podezření, že mu Sirius pěkně kecá, ale zatím neměl nic, čím by jej zatlačil do kouta, a tak jen čekal a měl oči na šťopkách. Znal Siriuse příliš dobře na to, aby si byl jist, že takto ušlechtilý cíl by si těžko kdy mohl stanovit.

Remus byl vyčerpaný. Jednak z velkého množství školních povinností, kterými byl ten rok zavalen a jednak ze Siriusova ustavičného pronásledování. Ten idiot se v tom zjevně vyžíval. Rádoby omylem se dotkl Remusovy ruky, když společně pracovali na nějakém školním projektu. Rozhodně omylem nahmátl Remusovo koleno místo svého, když si chtěl srovnat zkrabacené kalhoty. Remusovi pokaždé nejprve lehce zčervenaly tváře a pak okázale předstíral, že ho to absolutně nerozhodilo. Na Siriusův vítězoslavný úsměv odpovídal dotčeným mračením. Děkoval všem svatým za každou esej, kterou měli za úkol zpracovávat samostatně. Sice se v takové chvíli nezbavil Siriuse úplně, ale pořád bylo snesitelnější, když ho Sirius příležitostně nutil, aby mu poradil nebo zkontroloval, jestli to má dobře, než když ho měl několik hodin vedle sebe a musel odolávat jeho nenápadným výpadům a omamnému parfému.

Sirius však nezůstal jen u toho. Často nacházel v nočím stolku, v učebnici nebo kapse hábitu kousek pergamenu s citací z jeho oblíbené knihy, úryvkem básně nebo prostě jen přáním příjemného dne nebo úspěchu při testu. Netušil, jak to Sirius dokázal zařídit, ale Remus se nikdy nedostal do Velké síně dřív než on. Nezáleželo, zda byl zrovna čas snídaně, oběda nebo večeře. To samozřejmě znamenalo, že všechna Remusova oblíbená jídla byla nahuštěná přesně v místě, kde seděl Sirius, takže si Remus musel buď sednout poblíž nebo čelit Siriusovým nabídkám, zda opravdu nechce něco podat. Šílené.

I přesto ale Remus stále trávil většinu svého volného času v knihovně, i když už měl všechny úkoly a eseje hotové. Když už opravdu neměl, co by se ještě učil a měl přečteno vše, co k danému předmětu bylo třeba, půjčil si něco oddechového a zašíval se v různých koutech školních zahrad. Tam ale pro změnu občas narazil na zamilované páry studentů, kteří si tam dávali dostaveníčka. Leckdy pak prchal zpět do hradu se slzami na krajíčku. Cítil se sám a frustrovaný. Byl však přesvědčen, že samota a frustrace jsou ničím proti ponížení, jehož se mu dostalo v létě a ještě větší potupě, která by následovala, kdyby se náhodou provalilo, co skutečně k Siriusovi cítí.

***

Přibližně v půli měsíce listopadu, kdy i Jamese už přestalo bavit tuhle šaškárnu zkoumat, došla Remusovi trpělivost a rozhodl se, že si se Siriusem promluví. Ten se rozzářil jako všechny hvězdy na nebi, když mu to navrhl. Remus to chtěl provést v co největší tajnosti, a tak se domluvili, že se sejdou, až bude James trénovat famfrpál. Zbavit se Červíčka už pak bylo to nejmenší.

Domluvili se, že se sejdou v chodbě do Chroptivé chýše. Bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by tam někdo zamířil takhle uprostřed měsíčního cyklu. Když Remus dorazil na místo, Sirius už tam dávno čekal. Jakmile spatřil objekt svého zájmu, bleskurychle se vymrštil do vzpřímeného postoje a počastoval Remuse jedním ze svých okouzlujích úsměvů. Remus jeho úsměv plaše opětoval, ačkoliv mu do smíchu vůbec nebylo. Čekal ho nelehký úkol. Vysvětlit Siriusovi, že všechny jeho snahy, ať už touží dosáhnout čehokoliv, jsou zcela zbytečné. Něco jako vysvětlovat malému dítěti, proč si nemůže hrát s ostatními dětmi. Vzpomněl si na své vlastní dětství, které vypadalo přesně takhle a zachmuřil se.

"Tak?", zeptal se trochu netrpělivě Sirius a Remus spustil svůj nekonečně nudný proslov o tom, jak by bylo nejlépe, aby oba na vše zapomněli. Vyjmenoval snad tisíce důvodů, proč spolu nemohou být a na závěr Siriuse požádal, aby ustal ve všech svých snahách a nechá ho být.

"Nechápej to špatně, všech tvých pozorností si vážím, ale chci na celou tuhle epizodu zapomenout a jít dál, jako by se to nebylo stalo.", uzavřel Remus.

"Proč?", nedal se Sirius.

"Máš dojem, že jsem nepředložil dostatek důvodů?", odvětil mu Remus otráveně.

Sirius na něho chvíli upíral své hluboké tmavé oči plné zklamání, pak si jen povzdechl a řekl: "Opravdu?"

Remus pouze vážně přikývl. Bylo mu z toho úzko. Až do teď bylo jeho odmítání jen hra a emoce, které by po případné definitivní tečce za celou touto záležitostí musely následovat, se jen vznášely ve vzduchu. Teď se ale snesly na hlavy obou mladých mužů jako těžké černé závěsy. Nebylo z nich úniku. Sirius se vyploužil ven z chodby jako první. Remus jej sledoval průrvou v zemi u kořenů vrby mlátičky, dokud Sirius nezmizel z jeho zorného pole. Pak ještě hodnou dobu zůstal stát a zamyšleně hleděl do prázdna. Když se v dáli vynořily první červánky, zamířil i on zpět do hradu.

***

Na první den vánočních prázdnin se těšili především ti, kteří se chystali strávit sváteční dny se svými rodinami. Sirius již tradičně mířil k Jamesově rodině. Se svou vlastní rodinou si stěží poslali sovu. Proč taky? Remus už s nimi ani nesdílel kupé. Raději si sedl k nějakým šprtům, s nimiž probíral, místo dárků a rodinných vánočních tradic, co všechno chtějí přes vánoce stihnout nastudovat.

Když už vlak začínal pomalu brzdit a studenti se začali jeden přes druhého valit do úzké chodbičky, Sirius se nějakým způsobem protlačil k Remusovi a mlčky mu poklepal na rameno. Ještě než překvapený Remus stihl jakkoliv zareagovat, vtiskl mu do ruky jakýsi předmět v decentním vánočním papíru a zase se ztratil v davu. Věděl dobře, že by se Remus pokusil dárek odmítnout. Zmatený Remus tedy zastrčil balíček do brašny a nechal se unášet davem ven z vlaku jako by se nic nestalo.

Málem by na tajemný dárek od Siriuse zapomněl. Jeho pozornost si znovu získal teprve až ve chvíli, kdy se chystal, jako každý večer, si něco málo přečíst, než půjde spát. Otevřel svou brašnu, kde jeho zrak padl na vkusný červený papír. Opatrně předmět vyndal a položil si ho na klín. Podle tvaru odhadoval, že Sirius nejspíš zmáčknul některého z jeho současných přátel a na základě jeho doporučení mu opatřil výtisk poznámek některého odborníka na Obranu proti černé magii. Představil si Siriuse, jak doluje z nějakého chudáka šprta jména současných autorů a neubránil se úsměvu. Pak rychle zavrtěl hlavou, jako když se člověk chce z denního snění probrat zpět do reality a odložil tu věc raději stranou.

Vytáhl z brašny rozečtenou knihu a zalezl si do postele. Vůbec se však na četbu nemohl soustředit. V myšlenkách neustále utíkal k tajemnému balíčku. Obrátil stránku a marně se snažil soustředit na text před sebou. Když si ale později uvědomil, že se již téměř půl hodiny zabývá jednou a touž stránkou, naštvaně knihu zaklapl a prudce se posadil. Do háje!, zaklel. Tolik týdnů jsem měl od něho klid! Zakryl si obličej dlaněmi a v duchu lamentoval nad promrhaným časem a úsilím. Myslel, že už je z nejhoršího venku. Konečně se v tom dokázal přestat vrtat. Věřil, že už se začalo blýskat na lepší časy a nyní už to bude jen otázkou času, kdy se rány zhojí. Čas všechno hojí., pomyslel si Remus hledě nešťastně na decentní zlaté ornamenty na červeném balicím papíře.

Seděl tam strnule několik minut, než se odvážil vzít balíček opět do rukou. Pomalu, jako by držel něco nesmírně drahého a křehkého, si jej položil na klín a zatáhl za hedvábnou zlatou stužku. Ta se mu však hned vysmekla a začala se sama rozmotávat. Vypadalo to jako by tančila. Jak se stužka uvolňovala, začal se postupně rozevírat i papír. Sirius si zřejmě při přípravě dárku dost vyhrál. Remus okouzleně sledoval, jak se před ním rozvíjí červený lesklý květ. Když se květ rozvinul do plné šíře, papír se postupně vznesl z pod knihy do vzduchu, jako by jej vytahovala neviditelná ruka, a pak se rozplynul jako pára nad hrncem.

Oněmělý úžasem ještě pár vteřin zíral na prázdný prostor, kde se ještě před chvílí vznášel balící papír. V rukou mu zůstala kniha vázaná v černé vyřezávané kůži v mosazným ozdobným kováním. Když se nabažil krásy zdobné vazby a vůně nové kůže, uvědomil si, že neviděl žádný název. Horečně knihu obracel, studoval snad každý milimetr, ale nenalezl nic. Třeba bude název uvnitř, napadlo ho. Pln napětí a nedůvěry tedy otevřel knihu. Očekával tisk, ale místo toho našel na jedné z prvních stránek ručně psané věnování. Remus to písmo okamžitě poznal. Bleskově řádky přečetl. Sirius mu věnoval svůj deník.

***

Pohlédl na hodinky. Čtyři hodiny ráno a pořád ještě neměl deník celý přečtený. Jak by také mohl. Sirius jednak nikdy nebyl zrovna mistr ve psaní, takže některé pasáže bylo nutno si přečíst opakovaně, aby člověk vůbec mohl textu porozumět. Na některých stránkách byla citována milostná poezie, ty byly příjemné. Na jiných ale Sirius tak barvitě popisoval své erotické představy, že si Remus musel udělat přestávku. Bylo nezbytně nutné tu a tam ulevit intenzivnímu napětí, které se soustřeďovalo v jeho rozkroku a odtud se rozlévalo po celém těle. Na popis intimních scén byl Sirius naopak odborník. Neuvěřitelné!, zakroutil Remus hlavou, ještě celý udýchaný z právě dokončeného uvolnění napětí. Tu noc jednoho z mnohých.

Už svítalo, když deník konečně dočetl. Odložil jej na noční stolek a vyčerpaně klesl na postel. Spánek se ale ne a ne dostavit. Pořád si musel přehrávat úryvky Siriusových zápisků. Ani ve snu ho nenapadlo, že by byl Sirius něčeho takového schopen. Což o to, zjistit si Remusovy oblíbené autory a opsat pár jejich veršíků, to by zvládlo i dítě. Remus se pousmál, když si představil, jak madame Pinceová, bradavická knihovnice, marně pátrá v paměti, ale nakonec rezignuje a raději se Siriuse zeptá na jméno. Pamatovala si všechny studenty, kteří si kdy v její knihovně něco půjčili. Siriuse však viděla poprvé. Remus se ušklíbl. Bylo s podivem, že Sirius v knihovně neuhořel jako upír na denním světle.

Co ho zaráželo nejvíc, a zároveň dojímalo téměř k slzám, byly ty texty, kde Sirius neuměle popisoval své pocity. Jeho styl psaní byl prachmizerný, ale tím víc Remus věřil, že všechna ta vyznání, stesky a tužby jsou opravdové. Znal dobře Siriusovy techniky, kterými mámil spolužačky. Koneckonců sám mu napsal několik málo milostných řádek pro jeho oběti, když na to James zrovna neměl čas.

Remus sám dosud žádnou dívku na rande nepozval. Byl přesvědčený, že někdo jako on není stvořený pro lásku. Někdo jako on si lásku nezaslouží. I kdyby ano, kdo by miloval vlkodlaka. Hnusil se sám sobě pokaždé, když minula další proměna. Jeden nebo dva další dny pak obvykle strávil na ošetřovně, aby si dostatečně odpočinul. Proměněný totiž nedokázal spát, a tak býval vždy nesmírně vyčerpaný. Dřív za ním ostatní Pobertové na ošetřovnu zašli, ale letos za ním přišel vždy jen Sirius. I toho pak od sebe odehnal.

Otočil se na bok a smutnýma očima přejížděl po zdobné vazbě Siriusova deníku. Usmál se. Byl to nádherný dárek. Ten zmetek dobře věděl, co na Remuse platí. Možná by si to mohl ještě rozmyslet, prolétlo mu hlavou než konečně upadl do hlubokého spánku.

***

Seděl na okenním parapetu a pozoroval bílé vločky, jak tančí a poletují ve vzdušných proudech, než definitivně dopadnou na zem. Měl za sebou už nejméně dvacet Jamesových výslechů. To bylo pořád: "Co je s tebou, vole?" nebo "Sakra, mně to říct můžeš, ne?"

"Jsem v pohodě.", zavrčel pokaždé Sirius a buď jen odvrátil tvář nebo rovnou odešel. James už toho začínal mít plné zuby. Věděl, že před ním jeho kamarád něco tají a to ho uráželo. Siriusovi to sice bylo líto, ale nemohl jinak. Věděl přesně, jak by James na něco takového reagoval. "No, ty ses musel dočista zbláznit!", slyšel jeho hlas jako by to byl skutečně řekl.

Dveře se otevřely a Sirius se otočil tak prudce, že se málem svalil na zem. Jamesův smrtelně vážný výraz se proměnil málem v záchvat smíchu. Všechno veselí jej ale přešlo hned, jak si vzpomněl, proč vlastně přišel. "Ehm.", odkašlal si. "Tohle ti přišlo."

Sirius vstal, aby si převzal tenkou obálku nadepsanou ozdobným písmem. Podvědomě si skousl spodní ret. Remus!, prolétlo mu myslí. Od chvíle, co se viděli naposled, téměř nespal. Byl si jistý, že jeho vánoční dárek nemůže nechat bez odpovědi. V tom deníku bylo všechno. Popsal každý pocit, myšlenku, fantazii. Ještě nikdy nic takového dělat nemusel. Dosud mu dívky padaly do náruče v podstatě jen pro jeho šarmantní úsměv a okouzlující lesk v očích. Cítil, jak mu rudnou tváře. Zdálo se poněkud pošetilé srovnávat Remuse s dívkami. Ale byl by snad Remus stejně snadnou kořistí jako dívka?, ptal se v duchu sám sebe. Vážně o tom pochyboval.

"Od koho to je?", vytrhl Siriuse ze snění Jamesův odměřený tón.

"Eh, nevím.", vykoktal Sirius.

"Tak to otevři, ne?"

Ne., zaprosil v duchu Sirius. Cítil, jak se začíná potit. James tam ale pořád stál, s rukama založenýma na prsou, a čekal. Zjevně se nehodlal jen tak vzdát.

"Budu tady stát, dokud mi neřekneš, o co a o koho tady jde.", řekl James klidným, leč nesmlouvavým hlasem.

"Fajn.", odsekl mu Sirius a s úsměvem dodal: "A já tu obálku zkrátka neotevřu, dokud neodejdeš."

"Tak to tu budeme stát dlouho."

"Hodně dlouho."

"Hm."

"Tak fajn! Dobrá!", povolil po chvíli Sirius. "Je to od Sahlepy Ichkyové. Z Mrzimoru."

"Cože?"

"No jo, není to zrovna Miss čarodějka. Má takový jako charisma. Zamiloval jsem se prostě, no.", snažil se Sirius znít přesvědčivě.

James na něj chvíli oněměle zíral. A to je jako všechno?, nemohl uvěřit.

"A to je jako všechno?", řekl i nahlas, protože nevěděl, co jiného by měl Siriusovi odpovědět.

"Mno.", hlesl Sirius a napjatě čekal, jestli mu to James spolkne.

"Vždyť jste spolu v životě ani nepromluvili!"

Tak nic., pomyslel si sklesle Sirius a neochotně začal svému kamarádovi vyprávět všechno, co se událo od toho osudného letního večera. James mu naslouchal s ústy pootevřenými údivem. Nemohl to pochopit. Takže můj nejlepší kámoš je buzerant., shrnul si v duchu sám pro sebe. Navenek se neodvažoval nic komentovat. Vlastně ani netušil, co by tak asi měl říct. Kromě toho, co mu právě prolétlo hlavou, a zrovna tohle Siriusovi říct nechtěl. Potřeboval ale čas, aby si to srovnal v hlavě, a tak když Sirius dovyprávěl, řekl jen: "Ok, tak si to tady v klidu přečti." a nechal jej o samotě.

Sirius se svezl na postel, pohodlně se opřel a začetl se do dopisu. Remusova odpověď ho zklamala. Myslel, že takovým dárkem ho prostě dostane do kolen. Dojme ho k slzám. Šokuje ho. Doufal, že některé pasáže by mohly v Remusovi vzbudit takovou touhu, že prostě nebude moci jinak, než při první příležitosti ho zatáhnout do nějakého temného zákoutí a tam... Zase si skousnul spodní ret, ale tentokrát z úplně jiného důvodu. Zamkl dveře, aby mohl nerušeně dát volný průchod frustraci, která tížila jeho duši i tělo.

***

Zbytek prázdnin Sirius strávil vyměňováním sov s Remusem a nekonečnými debatami s Jamesem o Remusovi. Jeho kamarád se v prvním dopise vynasnažil, aby jeho poděkování znělo, co nejzdvořileji a vyzařoval z něj jednoznačný odstup. Sirius to však nehodlal vzdát a začal, na radu Jamese, bombardovat Remuse sovami s útržky milostných textů, ze kterých by snad i socha musela dostat erekci. Remus dokázal odolávat přibližně den a půl. Pak se strhla dopisová bitva, kdy Sirius s Jamesem sepisovali plamenná vášnivá vyznání, kterým se Remus chabě snažil oponovat racionálními argumenty.

"Někdy fakt nevim, jestli se víc snaží přesvědčit tebe nebo sebe?", smál se James, když četli další Remusovu rádoby přesvědčivou oponenturu.

"Sebe! To je jasný! Mě nepřesvědčí, to je snad známý!", hlaholil Sirius.

"Na to si plácnem!", zvolal James vítězoslavně a s hlasitým "Heeej!" si pořádně plácli.

James nakonec překonal počáteční šok a rozhodl se svému kamarádovi v jeho snažení pomoct. Nakonec se u toho i dost bavili. Narozdíl od Remuse, který pořád neustával v horečné snaze přesvědčit Siriuse o tom, že má pravdu. Takový vztah prostě nemá budoucnost. Navíc to všechno vysvětlovalo. Kdyby tohle James věděl od začátku, nejspíš by nebyl na Remuse tak naštvaný a rozhodně by ho tak snadno nebyl hodil přes palubu. Když už je ale v obraze, tak udělá maximum, aby ti dva našli k sobě cestu a jejich parta byla zase pohromadě. Všechno nasvědčovalo tomu, že Remus pouze odmítá přijmout své vlastní pocity, a proto se jich celou dobu tak stranil. Tomu ale bude učiněna přítrž! Od čeho jsou přeci přátelé?

Poslední den před odjezdem zpět do Bradavic se Remus odmlčel. Žádné další sovy přinášející pergameny plné planých výmluv. Prošli snad stokrát poslední dopis, který mu posílali, ale ani jeden nepřišel na nic, co by mohlo Remuse tak urazit, že už by neodpověděl. Tedy, že nic takového nenašel Sirius, to nebylo nic překvapivého, neb empatie nebyla zrovna jeho silnou stránkou. Když ani James nepřišel s žádným průlomovým objevem, Sirius začal pozvolna propadat zoufalství.

James ve svém pokoji už dávno spal, když Siriusovi pořád ještě vířily hlavou myšlenky. Na spánek ani nepomýšlel. Jen strnule zíral na strop, čelo svraštělé přemýšlením. Náhle jeho pokoj zalilo světlo, jak se venku na obloze rozestoupily mraky a odhalily měsíc. Měsíc v úplňku. Sirius vyskočil z postele a letěl do Jamesova pokoje.

Tak dlouho lomcoval se svým kamarádem, až ho probral. "Ty vole, dneska je úplněk!"

James na něho chvíli nechápavě mžoural rozespalýma očima. Když jeho mysl konečně dostatečně procitla ze spánku, zvolal málem nahlas: "A jo!" a znovu si se Siriusem plácli.

***

Miloval Bradavice v zimě. Všechno vypadalo tak neskutečně a pohádkově. Jako by usnul a probudil se do úplně jiného světa. Naložil kufr na kočár a pak se neobratně vyškrábal nahoru. Ne, že by nedokázal nastoupit do kočáru, ale poslední proměna vážně stále za to, a tělo ho bolelo více než jindy. Jako by dostal dvojnásobnou nakládačku než obvykle.

Pohodlně se opřel a užíval si výhled na zasněženou krajinu.  Víc se zachumlal do kabátu a pevněji sevřel svoji brašnu. Vzpomněl si na deník, který si četl celou cestu ve vlaku a byl by zrudl jako rajče, kdyby už tak neměl tváře červené od mrazu. Posmutněl. Věděl, co chtěl Sirius tím darem říct. Bylo to nad slunce jasnější. Přesto byl rozhodnutý ho znovu odmítnout.

Začal si v duchu procházet argumenty, které si připravil pro poslední (Tentokrát už opravdu poslední!) rozhovor se Siriusem. Romantické závěje přestal rázem vnímat. Kouzlo zimní pohádky bylo to tam. Schoulený a zamračený strávil zbytek cesty přemýšlením. Očima provrtával dno kočáru. Kdyby kolem proběhl horský trol, stěží by to vůbec zaregistroval.

***

Už dávno se smířil s tím, že přijít do nebelvírské věže nenápadně, aniž by vzbudil pozornost, je prostě nemožné. Obrovský kufr, který s sebou vláčel, to definitivně znemožňoval. Takže se jako vždy zhluboka nadechl, s povzdechem sdělil Buclaté dámě heslo, a s plachým úsměvem se jal dostat obří zavazadlo dovnitř. To už si ale obvykle někdo všiml, že se něco děje (některé činnosti zkrátka nelze provádět potichu a nenápadně, i kdyby se člověk sebevíc snažil) a přišel mu s kufrem pomoct.

Jeho mladistvé mužské ego, tedy spíš jeho trosky, dostávaly zabrat pokaždé, když musel snášet soucitné pohledy ostatních. Celou cestu do ložnice si vždy zoufale přál stát se, alespoň pro tu chvíli, neviditelným. Jestli něco jako dospívající mladý muž fakt nepotřebujete, tak ukázat všem, že si nedokážete ani dovléct kufr k posteli. Připadal si tak bezmocný. Ale tak krátce po proměně to jednoduše jinak nešlo.

Soustředil se na podlahu, aby náhodou nezahlédl Siriuse a nemusel čelit jeho pohledu, ale občas kradmo vzhlédl, jestli ho přeci jen někde neuvidí. Nerad to přiznával, ale tak trochu doufal, že to bude on, kdo mu přispěchá pomoct s kufrem. Sám sebe za to nenáviděl. Celé prázdniny si sliboval, že mu deník vrátí a celou věc jednou provždy uzavře. Srdce se mu svíralo. Strašně se toho deníku nechtěl vzdát. Byl to asi nejkrásnější dárek, jaký kdy dostal. Nevědomky pevněji sevřel brašnu.

Ulevilo se mu, když osaměl v ložnici svého ročníku. Sedl si na postel, kabát pohodil vedle sebe. Byl  v pokušení vytáhnout deník a alespoň si jej prolistovat.  Aby odolal vábení sladkých slov na jeho stránkách, pustil se raději do vybalování. Otevřel skříň a málem upadl, když se na něj vyřítilo spoustu miniaturních netopýrů, kteří se během několika málo vteřin seskupili do nápisu „Vítej zpátky, Reme“. Nápis z každé strany zdobilo jednoduché srdíčko.

„To si snad dělá srandu!“, vybuchl Remus nahlas  a začal horečně rozhánět pidinetopýry. „Vypadněte, mrchy malý pitomý!“, syčel na ně jako rozzuřená husa.

Kdyby to Sirius viděl, nemohl by smíchy ani mluvit. Ten měl ale momentálně spoustu práce s jinými lotrovinami, jež s Jamesem plánovali skoro celé prázdniny. Když tedy zrovna nevymýšleli, jak přesvědčit Remuse, že Sirius je pro něj to pravé ořechové. Než se ale Sirius vrátil zpět do ložnice, závěsy Remusovy postele už byly zatažené, ačkoliv Remus sám ještě nespal.

Ležel na břiše a pročítal své oblíbené pasáže Siriusova deníku. Neubránil se slzám, když si uvědomil, že je čte naposled. Doufal, že slabé světlo hůlky, kterým si svítil, neprosvítá skrz závěsy. Dobře slyšel, kdy se Sirius, James a Peter přiřítili do místnosti. Peterův skřehotavý hlas a Siriusovo halekání nebylo možné přeslechnout. Raději zhasl, aby se s ním Sirius náhodou nepřišel přivítat, objal pevně deník, jako dítě objímá oblíbenou plyšovou hračku, a během několika vteřin usnul.

***

„Ty vole, Remusi, vstávej! Vždyť nám tu snídani všichni sežerou!“, slyšel Remus Jamesův hlas a chvíli mu trvalo, než pochopil, kde je a co se děje. Nedávalo to smysl. Nebyl se svými třemi někdejšími přáteli na snídani už věky. Tak co blbnou?

„Jděte napřed!“, křiknul z postele, aniž by se přesvědčil, jestli je ještě vůbec na koho a neochotně se začal vyhrabávat z pod peřiny.

Poodhrnul závěsy a opatrně nakoukl do místnosti. Zdálo se, že ho ti neřádi vzali za slovo. Naštěstí. Zkontroloval čas na své starožitném budíku. Plašani!, pomyslel si a v klidu se začal oblékat. Tentokrát na něj ze skříně vylétl jen jeden netopýr. Uvelebil se mu na rameni a jal se ho šťouchat složeným kouskem pergamenu tak dlouho, dokud mu ho Remus s očima v sloup nesebral.

Na vzkazu stálo Siriusovým obvyklým neúpravným písmem: „Dnes ve tři na našem místě. S.“

Remus jen zakroutil očima. Takže odpoledne se budou tak půl hodiny dohadovat v chodbě k Vrbě Mlátičce, na závěr mu prostě nacpe ten deník a hotovo. V duchu se skoro modlil, aby i v tak nehostinném prostoru Sirius nepřichystal nějaké romantické překvapení. Odehnal netopýra, aniž by se namáhal na vzkaz odpovědět, a vyrazil raději na snídani. Beztak měl hlad jako vlk.

***

Sirius rázoval studenou podzemní chodbou sem a tam. Byla mu šílená zima. Možná se měli přeci jen sejít až v Chroptící chýši. Ale kdo ví, jestli by tam bylo tepleji. Mezi proměnami se těžko někdo obtěžoval tam chodit topit.  Zuřivě si třel dlaně o sebe, aby se alespoň trochu zahřál. Neměl chodit tak brzo. Měl však silné obavy, že kdyby vyrazil dle svého zvyku, dorazil by na místo až po Remusovi a to bylo zkrátka nepřípustné. Remus nebyl žádná naivní studentka, která mu všechno odpustí pro jeho krásné oči.

V ústí chodby se objevila postava. Podle držení těla Sirius hádal, že je to Remus. Raději se ale ještě neradoval. Na to byl příliš nervózní. Teď to přijde. Konečně ho zlomí. Prosím, buď Remus., prosil v duchu příchozího. Ty vole, vzmuž se!, snažil se dodat si v duchu odvahy a nabýt zpět dostatek duševní rovnováhy, aby to dle vlastních slov „nepodělal jako tlustočerv“. A že tlustočervi uměli solidně podělat cokoliv, o co jen zavadili.

Oddechl si, když se Remus přiblížil na dohled. Srdce mu začalo bít jako splašené. Najednou neměl o nějaké zimě ani ponětí. Radostně vyšel Remusovi vstříc a už už otevíral pusu, aby spustil připravenou řeč, ale nestihl vydat ani hlásku.

„Šetři slova, Siriusi. Přišel jsem ti jen vrátit tohle.“, řekl Remus chladně a nacpal Siriusovi do rukou balíček, který svou velikostí jasně vypovídal o své identitě. Sirius na něj zíral v němém překvapení. Balíček mu vypadl z rukou.

„Je mi to líto.“, řekl Remus s bolestí v očích a obrátil se k odchodu.

Sirius ho ale chytil za paži, aby ho zadržel. Remus se otočil zpět. V očích se mu leskly potlačované slzy a zmatek.

„Ne.“, zašeptal Sirius, naprosto sebejistým pohybem si přivinul Remuse k sobě a ještě než se zmohl na jakýkoliv protest, jej políbil. Krátce, ale intenzivně a se vší vášní. Remusovi trvalo pár sekund než dokázal otevřít oči. Točila se mu hlava. Jeho frustrované tělo právě dostalo dávku přesně toho, po čem toužilo.

„Siriusi.“, zachraptěl hlasem, o němž si byl jistý, že určitě není jeho. Nechtěl, ale přesto se od od něj odtáhl.

„Ale prosím tě! Tak už si to přiznej, že prostě patříme k sobě!“, zalamentoval Sirius.

„Ne. Nepatříme. Prostě ne. Smiř se s tím, Siriusi.“

„Ale-“

„Nenuť mě ti opakovat už po sté všechny ty důvody.“, přerušil ho Remus, už zase chladný a odtažitý.

„Na důvody ti kašlu, Remusi.“

„To mě nepřekvapuje.“, utrousil Remus kousavě. „Co mám ještě udělat, abys konečně pochopil, že to prostě nejde?“, prakticky slabikoval, aby dostatečně zdůraznil obsah svého sdělení a také fakt, že prostě nehodlá ustoupit.

Sirius mu na to nedokázal odpovědět. Když už Remus vypadal dost netrpělivě, a Sirius se bál, že by mohl odejít, sebral odvahu a zeptal se: „Ty MNĚ řekni, co mám udělat, abys pochopil, že tě miluju.“

Teď zase Remusovi vyschlo v ústech. Trvalo hodnou chvíli, než ze sebe vysoukal: „To už jsi dokázal, Siriusi.“ Řekl to tak tiše, že to bylo sotva slyšet.

„Výborně!“, vybuchl Sirius. „A teď mi teda laskavě řekni, co TY ke mně vlastně cítíš!“

„Siriusi, vážně, tohle nikam nevede.“, pokusil se z toho Remus vycouvat.

„Řekni mi, co ke mně cítíš. Aspoň to si snad zasloužím.“, řekl Sirius o poznání tišeji, ale pořád dost neklidným tónem.

„Promiň, Siriusi. Nemůžu.“

„Proč ne?“, nedal se Sirius odbýt a Remus mu tedy přeci jen zopakovat všechny důvody, proč nemohou být spolu.

„Budeš čekat každou proměnu, až budu zase fit?“, namítl Remus zoufale a doufal, že to Siriuse donutí z celé akce vycouvat.

„Byly doby, kdy jsme tvé proměny trávili s tebou.“, převálcoval ho Sirius bez sebemenšího zaváhání.

„Dobrá. Pak se zeptám ještě na jednu věc. A to je další velká překážka.“, začal Remus vážně a Sirius jen protočil panenky, očekávaje přednášku o věrnosti a intimní hygieně nebo něco podobně záživného. „Tvou náručí prošlo tolik dívek. Nechápu, že jsou v Bradavicích ještě nějaké, které by ti na ty tvoje laciné triky skočily. Pokud vím, žádnou jsi nikdy nemiloval. Všechno to byly jen zářezy na pažbě.“

Sirius sklonil hlavu. Neměl, co by namítl. Remus měl samozřejmě pravdu. Nemohl popřít, že až dosud zacházel s city a vášní poněkud lehkovážně. Tohle ale bylo jiné. Nikdy se žádné nedvořil tak dlouho. Ani ta nejneoblomnější spolužačka taky nedělala takové drahoty jako Remus.

„Tohle je ale jiné.“, začal.

„Proč?“

„Protože tohle jsi ty. Protože tebe miluju. Protože od našeho prvního polibku jsem na žádnou holku ani nepomyslel. Všechny moje myšlenky patří jenom tobě!“

Remusovi zčervenaly tváře.

„Dokaž to.“, řekl pevným hlasem, když se zase vzpamatoval.

„Dobře. Chceš důkaz? Máš ho mít!“

„Ale do té doby chci mít klid.“, dodal Remus a založil si ruce přísně na prsou.

„Dobrá.“, souhlasil Sirius neochotně a sledoval, jak se mu Remus vzdaluje z dohledu.

***

Týdny plynuly a nic se nedělo. Remus už dávno přestal počítat, kolikátý den už uplynul od jejich posledního dostaveníčka v chodbě do Chroptící chýše. Deník tam sice nechal, nicméně ještě téhož dne jej našel uložený v zásuvce svého nočního stolku. Hned za předsádkou byl vložený lístek: „Poslední gesto, než Ti předložím ten slíbený důkaz. S.“ Remus se tehdy usmál a uložil jej pod polštář.

Nyní už se ale začínal obávat, že to bude to jediné, co mu ze Siriusovy lásky zbyde. Jestli vůbec byla opravdová. Přece s tím počítal! Předpokládal, že to Sirius nezvládne. Bylo to od začátku jasné. Do očí mu vstoupily slzy. Rychle si je otřel hřbetem ruky, otevřel kufr a práskl tam s deníkem. Kouzlem kufr zamkl, aby se k deníku náhodou nedostal nikdo nepovolaný a pak si naštvaně na kufr sedl.

Dneškem počínaje, se Siriusem končím. Je to jen slibotechna a mistr prázdných gest., složil si sám pro sebe v duchu přísahu, popadl svou brašnu a vyrazil do knihovny. Při učení snad přijde na jiné myšlenky.

***

„Jak sakra chce, abys mu to dokázal? To si máš stoupnout na stůl ve Velké síni a přede všemi mu to zazpívat nebo co?“, nechápal James.

Sirius jen pokrčil rameny. Sám neměl představu, jakým způsobem by se tohle asi tak dalo dokázat. Jak o tomhle někoho přesvědčit? Jediné, co věděl naprosto přesně, bylo, že to musí být veřejně. Musí to vidět úplně všichni. Žádné schovávání dárečků do kapes, do šuplíku, pod polštář a kdo ví kam ještě. Kdepak. Musí to být něco všem na očích, čemu ale porozumí jen Remus. A maximálně tak James.

„Vlastně to je jedno, jestli to bude vědět celá škola, že Remuse někdo k uzoufání miluje. Důležité je, aby jen Remus poznal, že je to tvoje práce.“, řek zamyšleně James, když mu Sirius přetlumočil, co se mu honilo hlavou.

„No jo, ale co by to mělo být?“, zoufal si Sirius.

„Klídek, kámo. My dva na něco přijdem.“, poklepal mu James povzbudivě na rameno. Dřív by ho normálně objal, ale teď se mu to zdálo poněkud nepatřičné, když on a Remus...

***

Letošní únor byl mrazivější než jindy. Remus otupěle stál na tribuně famfrpálového hřiště. Hrál Nebelvír proti Havraspáru. I kdyby hrály karkulinky proti bludníčkům nebo ministr kouzel proti Merlinovi, bylo by mu to jedno. Nic ho nebavilo. Mechanicky plnil úkoly a sepisoval eseje. Několik profesorů už se ho ptalo, zda je vše v pořádku, neboť jeho práce nejsou to, co bývaly. Stále měl dobré výsledky, ale jeho práce ztratily strukturu. Ta tam byla preciznost a smysl pro detail.

Otupěle zíral před sebe a jen stěží vnímal ryk a výskot svých spolužáků. Cítil se jako prázdná nádoba. Kniha, kterou autor v půlce přestal psát, protože ji stejně nikdo nechtěl číst. Odkýval Červíčkovi jeho nesmírně zajímavý komentář ke hře, aniž by vnímal jediné slovo. Červíček se ho zřejmě ptal na něco, na co se rozhodně nedalo odpovědět prosté ano nebo ne, ale když viděl, že Remus už mu nevěnuje pozornost, jen pokrčil rameny a vrátil se ke sledování zápasu.

***

To ráno Sirius hulákal na celou Velkou síň, že se zcela výjimečně na zápas podívat nepůjde, protože propadá z Lektvarů a profesor Křiklan ho stoprocentně nechá rupnout, jestli mu v pondělí neodevzdá tu debilní esej. Remus jen pokrčil rameny v odpověď na Siriusův omluvný pohled a víc si ho nevšímal. Proč taky? Zatím mu dokázal leda tak to, co už o něm dávno všichni věděli – že je nespolehlivý a navíc pěkná kecka.

Lhostejnost, s níž mu Remus oplatil jeho pohled, Siriuse zabolela. Neměl ale čas se v tom hnípat. S Jamesem totiž vymysleli plán. Pracovali na tom několik dlouhých týdnů, takže se vlastně ani nebylo čemu divit, že už to čekání Remuse omrzelo. Sirius se jen modlil, aby Remus nebyl natolik otrávený, že už o žádný důkaz vlastně nebude stát. To by byl konec!, pomyslel si, když očima doprovázel Remuse k obrovskému portálu Velké síně.

Nemohl se dočkat, až se konečně všichni přesunou z hradu na famfrpálové hřiště. Čmáral bezmyšlenkovitě nesmyslná slova na pergamen a tvářil se, jako by o tom horečně uvažoval. Jen doufal, že se nenajde nějaká dobrá duše, která by mu s tím chtěla pomoct. Jeden pohled na ty bláboly, co tu smolí a dotyčnému by bylo jasné, že Sirius zase chystá nějakou lumpárnu.

Trvalo snad věčnost, než konečně v nebelvírské společenské místnosti osaměl. James nezklamal. Podařilo se mu přesvědčit opravdu celou kolej, aby mu šli fandit. Blázen., uchechtl se a po nějaký dvaceti minutách zmuchlal počáraný pergamen, hodil jej triumfálně do plamenů v krbu a uháněl také na hřiště. Běžel, jako by mu bylo v pátách deset Filchů a nejméně jednou tolik paní Norisových, ačkoliv nebyl důvod k obávám.

Když už měl hřiště na dohled, zpomalil, aby zase nabral dech a mohl se lépe soustředit. Nesmělo se nic pokazit. S maličkými netopýry to byla legrace. Tohle ale byli malí draci. Úplně jiná legrace. Existovaly určitě nebezpečnější druhy než vykouzlené zmenšeniny čínského ohniváče. Bude to velkolepé! Remus zůstane zírat s otevřenou pusou nebo rovnou omdlí!, liboval si v duchu.

„Když to teda nepodělám.“, dodal nahlas neochotně.

Konečně došel až k tribunám. Obešel hřiště tak, aby byl přímo naproti fanouškům Nebelvíru. Pak hůlkou rozřízl plátno, které krylo konstrukci hlediště. Tribuny byly naštěstí dost vysoko, aby ho někdo mohl slyšet. Šplhal po dřevěných trámech tak dlouho, až slyšel dusot a výkřiky fanoušků.

„To by mělo stačit.“, špitl si sám pro sebe a jako housenka se sunul trámovím vpřed, aby našel místo, kde by si zřídil něco jako základní tábor. Nejprve kolem sebe vykouzlil jakousi ochrannou bublinu, aby se v případě neúspěchu nevznítila celá tribuna. Ještě teď slyšel Jamese: „Jestli kvůli tobě shoří celý hřiště, budeš ho osobně znovu stavět! A bez kouzel!“

Postupně vykouzlil slušnou armádu čínských ohniváčů. Každý drak byl velký asi tak tři čtvrtě metru. Několikrát musel svou protipožární bublinu zvětšit. Když už měl pocit, že co do počtu už má splněno, zhluboka se nadechl a začal s očarováváním. Mumlal zaklínadla a mával hůlkou, a hrdlo se mu svíralo. Jestli se něco pokazí, tak by z Bradavic mohla být rázem škola duchů. James by ho strašil, dokud by se dočista nezbláznil nebo nenatáhl strachy brka.

Byl zpocený jako myš, když konečně dokouzlil. Prořízl si docela malý otvor v plátně, aby viděl na hřiště a mohl vypustit první varovnou salvu, aby hráči vyklidili prostor. Prostrčilo hůlku ven a zašeptal nejtěžší zaklínadlo z celého svého mistrného díla. Uprostřed hřiště se tak najednou ocitl asi sedmdesát stop vysoký přízračný drak. Prostrorem se rozléhal jekot hysterických diváků a poplašených hráčů, kteří se všichni střelhbitě stáhli ze středu hřiště.

Drak nedělal nic, jen zlostně koulel očima a upouštěl z nozder obláčky dýmu. Po několika minutách hysterie odezněla a vůkol se rozprostřelo ticho. Na to přesně Sirius čekal. Zrušil bublinu a začal vypouštět svou dračí četu ven. První drak neohroženě protrhl plátno a vyřítil se ven. Za ním se trousili další. Malí dráčci si poletovali prostorem a postupně nadělali ve velkém drakovi tolik děr, že se rozplynul jako pára nad hrncem.

Všichni napjatě čekali, co se bude dít. Ani profesoři nezasahovali. Hůlky měli sice v pohotovosti, ale draci se tvářili, jako by tam byli sami. Nevšímali si ani hráčů, ani obecenstva. Pak se ozvalo hromové lusknutí prstů a draci se seřadili do obrovského srdce a několik z nich pak svými plameny vytvořilo uprostřed veliké R v elegantním a vkusném fontu.

Ze samé špičky srdce se pak jeden drak oddělil a rozlétl se směrem k nebelvírské tribuně. Cestou se zmenšoval a zmenšoval, až byl veliký sotva jako netopýr. Ten kroužil nad tribunou tak dlouho, až našel Remuse a pomalu se snášel k němu. Remus nastavil dlaně a drak mu na nich přistál. Remus jej, s očima v slzách, podrbal pod bradou, malý čínský ohniváč se zatetelil a vydal vysoký skřek. Draci na hřišti v tu chvíli explodovali a z popela se zformoval nápis: „Stačí tohle jako důkaz?“

Remus nebyl schopen slova. Užasle zíral na obrovský nápis a pak přikývl. Sklonil hlavu k malému červenému stvoření a zašeptal: „Ano, stačí. Bohatě to stačí.“ Malý dráček se vznesl zase do vzduchu a v tu ránu byl ten tam. Nápis z popela rozfoukal vítr, který se náhle zvedl a bylo po všem. Remus se rychle podral zcepenělým davem ke schodišti. Musel okamžitě najít Siriuse.

***

Opíral se o strom nedaleko famfrpálového hřiště a čekal na svého malého ohnivého posla. Ten se objevil záhy. Byl sice maličký, ale létal rychle jako ďábel. Sirius natáhl ruku a malý dráček se na ni vděčně snesl. Vypadal unaveně.

„Tak co? Co říkal?“, naléhal na něj Sirius. Dráček přestal oddychovat a rozplynul se v písmena, která věrně opakovala Remusova slova. Sirius začal poskakovat a tančit kolem jako šílenec. Vyhazoval sníh do vzduchu, výskal a uznale plácal sám sebe po rameni. Když euforie trochu polevila, vyrazil zpátky k hradu. Potřeboval, aby ho našli zase zahrabaného v pergamenech a knihách. Beztak každého napadne, že takovou ptákovinu mohl vyvést leda tak on.

Klidným tempem si vykračoval k hradu. Počítal, že ředitel školy právě vyhlásil zákaz, aby kdokoliv opustil tribunu. Najednou ho někdo uchopil za paži. Otočil se a tam stál udýchaný Remus. Oči mu zářily a tváře měl zmáčené slzami. Několikrát otevřel a zase zavřel pusu. Slov se mu však nedostávalo, a tak jen bezradně zavrtěl hlavou. Sirius na nic nečekal, popadl ho do náruče a lačně přitiskl své rty na jeho.

„Za tohle by tě mohli vyloučit!“, vydechl Remus hned, jak měl zase volná ústa.

„Tak ke mně budeš jezdit na víkendy!“, smál se Sirius.

„Jsi idiot!“, vybuchl Remus se smíchem.

„Taky Tě miluju!“, uzemnil ho Sirius a táhl jej za ruku zpět k hradu. „Pojď, máme co dohánět!“