Staré jizvy občas bolí

 Příběh bojovníka II.

Staré jizvy občas bolí

Astoranie , Hvězdooký les, rok  590 od dob Nového království

Sluneční paprsky poklidně osvěcovaly ničím nerušenou podzimní krajinu, kterou tvořila louka a pestrobarevný strom, jehož listy zářily všemi barvami podzimu a tiše šepotaly ve větru. Na tlusté větvi starého dubu seděl mladý asi patnácti letý chlapec. Vedle něj, hlavou na jeho rameni, spočívala na pohled krásná, blonďatá dívka asi zhruba stejného věku. Oba dva si hleděli do očí a už celé hodiny si povídali.

Najednou oblohu zakryl velký černý mrak a dešťové kapky začaly zlehka dopadávat na suchou zem. Dívka s chlapcem se rozběhli po louce směrem k domovu. Věděli, že je čeká ještě krátká asi patnácti  minutová cesta lesem, za nímž však už naleznou brány starobylého města.

Na lesní pěšině našemu páru zatarasila cestu asi tříčlenná skupinka jakýchsi podivných mužů. Všichni tři muži byli oblečeni v černém a až na jednoho muže s kloboukem měli na hlavách černé kápě. Chlapce a dívku ochromil strach, nemohli se hnout z místa.  Nejvyšší ze skupiny, s kloboukem na hlavě, před ně předstoupil a s vytaseným tesákem řekl ,,Jestli chcete přežít navalte prachy” Chlapec s přiškrceným hlasem zachroptěl ,, žádné nemáme”. Loupežníkova vrásčitá tvář se mračila a přísnýma očima si měřila chlapce. ,,Ty mi lžeš” zareagoval po chvíli muž v klobouku a s řevem dodal .,,Znám tě podle toho hnusnýho fleku na krku, tvůj tatík je vážená osoba, ty určitě musíš mít peníze”.

,,Zachare, Tadeáši!!  , prohledejte je ” rozkázal muž s kloboukem a jeho přísné oči jako by chlapcovi ještě mlčky řekli ,,Zkus něco a bude to ještě horší”. On však měl tehdy více odvahy než rozumu, popadl tlustý klacek ležící opodál a zaujmul bojové postavení. ,,A tak tady chce být někdo hrdina, Lubore” otočil se   Zachar na muže s kloboukem a dal se se svými společníky do smíchu. Navzdory smíchu nepřátel se chlapcův obličej snažil být chladný. To však neplatilo o společnici našeho hrdiny , která okamžitě při výhrůžkách Lubora propukla v pláč. Muži se pomalu začali přibližovat k dívce a před chlapcem bylo těžké rozhodnutí. Nevěděl, co má dělat. Všechny jeho útroby byli v zajetí strachu ,ale rázem na okamžik tomuto pocitu utekl a zuřivě s brekem zařval na oba dva muže    ,, Nechte ji být”. ,,Nebo co , ublížíš nám” řekl s nadsázkou Tadeáš a smál se bláznivému hrdinovi  do obličeje . Ten však ztratil trpělivost a znovu zařval, tentokrát ale na dívku ,,Roxano,utíkej!!”.

Roxana smyslů zbavená a zcela poddána strachu instinktivně uposlechla a dala se do běhu. Mezitím bouřka šlapala na paty lesu a hrdina se s klackem v ruce bláhově vrhl na oba dva muže. Velkým rozmachem zasáhl Tadeáše do hlavy. Jemu to však nic neudělalo a chlapcův zápas se rázem proměnil v boj s ,,větrnými mlýny”. Všichni tři muži vytáhli tesáky a chlapec dlouhou chvíli cítil jen porážku, náhle se mu podlomila kolena a spolu se zlomeným klackem padl do bahna.

Zbyla v něm poslední kapka vůle přežít, ztěžka se postavil  a opět se vrhl na svoje tři nepřátele, avšak úplně zbytečně . Skončil  s krvácejícím ramenem, nejspíše zpřelámanými  žebry a díky svým oteklým očím  téměř  nic  neviděl. Ležel na mokré zemi a viděl mrtvé tělo jeho milované dívky, které bylo prostřeleno šípem.

V hloubi duše věděl, že je konec. Zmocnil se ho žal a bezmoc. Nepřátele zlomili jeho tělo i duši a on již očekával nejhorší.

Hrozivě se nad ním tyčil Lubor připraven zasadit osudovou a konečnou ránu. V tom, ale loupežníkova hlava v záblesku meče opustila jeho tělo. Naděje přišla. Přijel jezdec, který svým mečem zachránil osud pošetilého chlapce. Ovšem život jeho lásky zachránit nedokázal….

Astoranie , Hradalské hory ,  rok  596 od dob Nového království

Posledních pár minut Cäeilan cítil jedinou věc. Tou věcí byla nekonečná strašlivá zima, která v ledové vodě horského jezera mrazila ponořeného nešťastníka až na kost.  Našeho hrdinu už nezajímalo, kde jsou jeho pronásledovatelé nebo co se vlastně stalo s vojenskou stanicí. Měl v sobě jedinou myšlenku, která tlumila všechny okolo malicherné problémy. Jeho jedinou myšlenkou a starostí teď bylo PŘEŽÍT !!

Snažil se  dostat z ledové vody.  S vypětím všech sil se mu to povedlo. Vyplaval a pomocí nože, který držel v ruce se  vyškrábal  na sněhovou plošinu. Na jeho mokré tělo padal sníh a ledový vítr mu obrušoval tvář. Cäeilan už neviděl své pronásledovatele a zimou se celý třásl. Přes všechen tlak však věděl

, co má dělat.

Okamžitě se dal do běhu, aby své tělo co nejrychleji zahřál. Tehdy měl veliké štěstí, protože po pár metrech narazil na velkou jeskyni. Kvapem se do ní vrhnul. Zdálo se, že tu někdo tábořil před ním. Bylo tu ohniště , halda dřeva a jedna dlouhá a vypelichaná kožešina. Na nic nečekal. Rozhlédnul se a po pravé ruce naleznul netopýří trus. Rázem si vzpomněl na svůj výcvik.  Rozdrcený netopýří trus je výborným troudem pro rozdělání ohně. Podle jeho úsudku byl trus rozdrcený. Zřejmě vypadl jeho předchůdci z kapsy.

Rozklepaný si všiml ještě něčeho. Osoba ,která tu byla před ním zde nechala petrolejovou lampu a hromadu dřeva s pár větvičkami úhledně složila na kožešinu. Dřevo tím pádem nebylo příliš mokré . Samotná jeskyně nedržela příliš vlhkost a to byl pro promrzlého chlapce téměř zázrak. Na pokraji snesitelné zimy a bolesti začal rozdělávat oheň. Ze své menší postranní kapsy vyndal malé křesadlo, které se od vody snažil utřít o kus  kožešiny, která byla podložkou pro dřevo. Náš hrdina pracoval velice usilovně. V duchu děkoval vojenskému tréninku a opět jako už mnohokrát si uvědomoval účel své cesty, který byl jediný. NAJÍT, POSÍLIT A PŘEKONAT SÁM SEBE.

 Z malých větviček udělal v ohništi menší pyramidu. Do pyramidy vložil netopýří trus a celé to polil zbytkem petroleje z lampy. Pak vzal škrtadlo a začal škrtat. Venku začalo čím dál víc sněžit a on o to víc škrtal. Asi po dvaceti minutách konečně zažehnul plamen. Oheň byl na světě. Teď ještě jak ho udržovat.  Mladík pátral v myšlenkách a náhle si rozpomněl na slova poručíka Maxe ,,Pamatujte chlapy, když rozděláváte oheň myslete na základní trojúhelník ohně, jehož tři strany představují VZDUCH, TEPLO a PALIVO. Jakmile jedna ze stran chybí, trojúhelník se zhroutí a oheň uhasne. Na to pamatujte, bažanti!!!“

 Cäeilan si nikdy nemyslel, jak až dokážou být slova poručíka Maxe užitečná. Promrzlý a unavený chlapec nyní věděl jak oheň udržovat. Musel se však ještě předtím zbavit veškerého mokrého oblečení. Ztrhal jej ze sebe a nahý poskakoval, ,,klikoval“ a ,,dřepoval“ v jeskyni, aby se pořádně zahřál. Po lehkém rozhýbání shodil z kožešiny dřevo a zabalil se jí. Poté mokré oblečení dal vysušit nad oheň a vyřízený a zabalený v kožešině upadl na tvrdou zem jeskyně. V  jádru cítil, že jeho otužilost nestačila a jeho tělo teď trápí horečka. Jeho vůle však byla ještě dost houževnatá.

Ztrápený hoch se cítil jako na pokraji života. A podle všeho nebyl daleko od pravdy. Nacházel se teď ve vesmíru mezi životem a smrtí. Vůle se ho sice zpočátku držela jako klíště, ale rázem asi o něj ztratila zájem. Chlapec přemítal o životě.  Přemýšlel, zda má cenu žít a truchlil po svých blízkých, kteří byli daleko odtud.

Za co vlastně bojuje. Ohlížel se vnitřně za svoje rameno. Cítil svoje chyby, jizvy. Slyšel z dálky hlasy všech těch, kdo ho milovali a které ztratil. Viděl před sebou Roxanu, která umřela jeho vinnou a znovu cítil  jak ho jeho porážka tehdy velice zlomila.  Strašně si to vyčítal. Byla to jizva, která nikdy nepřestala bolet. Jeho otec , který mu byl nejbližší byl také mrtvý. Co ho bohové chtějí naučit? Existují vůbec nějací bohové či bůh nebo bohyně? Chce vůbec žít? V hloubi duše se stejně za některé chyby tak nenáviděl.  Co jeho bratr a jeho rodina, co by na to řekla? Co matka? Svojí smrtí by dal vznik další jizvě, která by v lidech, kteří ho milují, zůstala navěky.

 Cäeilan náhle prociťoval každý  okamžik, každý detail, každou vločku sněhu, která dopadala na zem. Vnímal sílu bouře, která řádila za hranicemi jeskyně. Najednou věděl, že nemá jinou možnost, buď navštíví svět mrtvých, nebo zůstane ve světě živých. Ovšem cítil, že tato volba již není na něm. Je na vyšší síle, které nerozuměl. Pod tíhou svého boje nakonec usnul. Nyní se mu zdál sen . ..

Ve vesmíru mezi životem a smrtí kráčel. Spíše šplhal po velikých schodech a kolem sebe slyšel bouchaní bubnů v rytmu tlukotu svého srdce. Postupoval výš a výš, nevzdával se.  Kolem byla temnota  a samotné schody byli mokré. Až teď si uvědomoval, že prší, byla vlastně strašlivá bouřka. Dešťové kapky mu padaly do očí a znesnadňovali mu cestu. Nakonec dosáhl cíle  a stál na desce visící ve vzduchu .  Tma se náhle změnila v jasnou oblohu . Zjistil, že deska na které stojí není obyčejná, je z čistého skla  Za ní viděl záblesky celého svého života. Z čista jasna se pod ním objevily dvě cesty. Jedna byla tmavá, špinavá a vedla dolů. Druhá byla naopak  krásná , udržovaná, byla z mramoru a vedla směrem nahoru. Na něm byla nejspíše volba, po které se dá. Instinktivně se rozhodl pro tu strastiplnější a drsnější. Začal vší silou bouchat do skleněné desky, která se roztříštila na tisíc kousků. Rázem se ocitl na cestě a hleděl do temnoty kam  vedla…...

Cäeilan se probudil do sněžného a slunečného rána.  V hloubi duše děkoval bohům, že to přežil . Hrozná horečka polevila , ale i tak se stále cítil velice slabý. Věděl však , že na odpočinek nemá dost času. Přes bolest kloubů, hlavy a krku vstal a oblékl se do teď již suchých šatů. Měl strašný hlad a žízeň. Bohužel byl zcela bez zásob. Neměl jinou možnost než znovu rozdělat vyhaslý oheň . Dát dohromady svoje věci , co mu zbyli , ujistit se, že v jeho okolí nejsou nepřátele a sehnat něco k jídlu a pití. Rozespalý chlapec přes sebe ještě přehodil kus kožešiny a porozhlédl se po velké a vcelku útulné jeskyni. Prošel se na její druhý konec a  všiml si několika  hub.  Houby měly bílou nožičku a světle zelený klobouk s mnoha černými tečkami.

Podle vzhledu vyčetl, že se jedná o houbu zvanou Mirdiamur Bílý. Mlhavě si rozpomněl na vlastnosti této houby. ,,Normálně chladná jako led, v teple však zdravý lék“ tato poučka mu teď ovládla mysl. Dlouho na nic nečekal. Popadl nůž, který měl spolu s páskem položený u ohniště, rozdělal kvapem oheň a odřízl několik hub rostoucích v jeskyni. Jak se  domníval při převaření by měla houba utlumit příznaky jeho nemoci.  ,, V čem však houbu převaří ?“ neměl žádnou nádobu nebo hrnec.

Po chvíli přemýšlení si ale povšimnul mnoha cárů kůry ležících u dřeva.   Tyto mokré a nevýrazné cáry kůry pomohli našemu poutníkovi vymyslet plán na řešení tohoto problém. Cäeilan sebral kusy kůry ,  zlomil pár větviček a nožem uřízl část provazu, který vytáhl ze své boční kapsy. Asi půl hodinu se dělal s vcelku ambiciózním nápadem. Nakonec mu, ale jeho dílo vyšlo a on z mokrých cárů kůry, větviček a provázku vyrobil nádobu, která byla vhodná k převaření vody či uvaření jídla.

 Teď  musel získat vodu. Vyšel tedy ven a nasbíral hromadu sněhu. Na klacek zavěsil zhotovenou nádobu i se sněhem a začal převařovat.  Čas plynul a voda se pomalu převařovala. Když byla voda hotová tak se nejprve dlouhým lokem napil a pak na zbytku kůry nakrájel dvě houby, jejichž klobouky posléze ponořil do již horké vody. Po převaření houby uchopil pár klobouků a vložil si je do úst. Pocit úlevy došel okamžitě. Marodící hrdina se rázem cítil lépe. Bolest už ho tolik netrápila a psychicky i fyzicky si připadal nadmíru posílený. ,,Teď ještě sehnat něco k snědku“ pomyslil si a začal přemýšlet jak tento problém vyřešit. Nakonec došel k závěru , že později zajde na ryby.

Teď si přece jenom musí odpočinout. Čas plynul a chlapec během  dne hlavně odpočíval, modlil se společně se symbolem svého náboženství, což byl malý kovový list pampelišky visící na řetízku na jeho krku, a ve zbytku času se staral  o oheň. Fyzicky se cítil sice lépe ,ale jeho mysl trápila fůra otázek na které byli buď neznáme anebo příliš bolestné odpovědi.  Otázek bylo na zbláznění. Zněly mu v hlavě a ptali se na věci jako ,,Proč jsem přežil?“ Chci žít ? Dokážu tuto cestu vůbec? Co se stalo s mými pronásledovateli a co se vlastně děje? Má všechno hlubší význam? Mají význam ty vize, sny a věci co se dějí a děly se? Mají význam moje životní  chyby a jizvy ? Co moje rodina? Co teď asi dělá? „. Tyto otázky mučili hlavu našeho hrdiny společně ještě s jedním velikým problémem a tím byla samota. ,,Samota, věc, která člověka nejvíce děsí a ničí, když jí je obklopen den co den. Samota, věc co znamená větší bolest a poloviční radost“. Ještě na tuto věc měl  v hlavě místo. Najednou však všeho toho měl dost. Z jeho nitra rázem zařval jeho vnitřní hlas ,,Dost, já PŘEŽIJU!!“.

 Tímto rozkazem se rázem celý žal rozplynul. Cäeilan se zvedl ze země a uvědomil si, že je čas konečně sehnat jídlo. Popadl nůž a začal na co nejmenší kousky drtit zbývající houby. Věděl, že sníst je nesmí a sám s nimi měl jiné úmysly. Rozhodl se, že je použije jako jed pro ryby. Tato houba totiž v normální podobě funguje jako rybí narkotikum. Po rozdrcení houby si ji nasypal do kapsy, přehodil přes sebe kožešinu, vzal nůž a vydal se k jezeru. Už se stmívalo, ale sněžit stále nepřestalo.  Hoch mířil k jezeru. Konečně byl na místě a začal houbu házet do vody.  Krátký čas uplynul a asi tři mrtví lososy, mrtví vyplavali nad hladinu. Náš trpělivý ,,rybář“ měl štěstí  neboť lososy plavali kousek od břehu. Popadl je a spěchal zpátky do tepla jeskyně.

Byl už konečně v jeskyni. Přiložil do ohně a začal připravovat rybu. Nejprve ji vykuchal a pak zbavil šupin. Potom ji stačilo jen uvařit na ohni. Po usilovné práci se nakonec dostavil výsledek a on  se konečně mohl s chutí najíst. Po jídle přes sebe jen přetáhl kožešinu a spokojeně usnul.

Následujícího rána rozespalý chlapec opět cítil příznaky své nemoci, ovšem ani to mu nepřekazilo plán vydat se znovu na cestu. Před úklidem tábora a uhašením ohně si ještě připravil pár hub na potlačení bolesti a pak si s sebou vzal kožešinu a vypravil se vstříc horám za hranici bezpečné jeskyně. Půl dne uplynulo a přežívající mladík během své  cesty  už překonal drsný terén a i jiné nástrahy hor. Celou cestu sněžilo a Cäeilan si začínal pomalu všímat zvláštních stop. Zvědavost nad ním zvítězila a on se po stopách vydal. Stopy ho zavedly  až na vyvýšené skalisko odkud náhle slyšel jakýsi rachot. Porozhlédl se a viděl dva muže. Byli velicí a až moc podezřele se podobali jeho minulým  ,,kamarádům“. Černovlasý mladík jako obvykle neznal hranice své zvědavosti a pomalu se plížil blíž k mužům.  Oba dva muži stáli a začali z plných plic řvát na jakousi třetí osobu, která ležela mezi nimi.  Kopali do ní a sníh ji zdupávali do obličeje. Chlapec věděl, že to nenechá jen tak a opět byl odhodlán svojí nerozvážností riskovat vlastní život.

Zlehka se vplížil za jednoho z mužů. Vytáhl nůž a vrazil mu jej do krku. Muž se okamžitě mrtvý svalil na zem. Mezitím druhý nepřítel na nic nečekal, vytáhl svoji malou, jednoruční sekeru a vrhl se na statečného narušitele. Ten se bez rozmyšlení vrhl proti němu a jedním velkým skokem ho svalil na zem.  Agresivní a nelítostný hrdina ležel druhému útočníkovi na prsou a pěstmi ho bušil do obličeje. Cäeilan měl však velikou nevýhodu.

Byl hubenější a slabší než soupeř, který právě teď této odhalené pravdy využil. Vzepjal se a mladíka ze sebe setřásl. Osvoboditel však na nic nečekal a rukou vrhl sníh svému nepříteli do očí. Pak popadl sekeru  a sekl svou oběť přímo do hlavy.  Tento úder soupeře uspal spánkem mrtvých a houževnatý hoch se nyní šel podívat koho, že to vlastně zachránil. Vstal a otočil ležící osobu, která byla tváří k zemi. Oběť jeho nepřátel měla na obličeji šátek a svýma krásnýma modrýma očima hleděla na svého zachránce. Ten ji v mžiku sekundy sňal část šátku.  K jeho velkému překvapení zjistil, že osvobodil velice krásnou ženu, kterou by měl co nejdřív dovést do bezpečí……..

„Jsem si jist, že jsme pány svého osudu, že naše úkoly, jež před námi leží, nejsou nad naše síly a že žádná dřina a úsilí nejsou vetší, než můžeme snést. Dokud věříme tomu, co děláme a dokud máme nezdolnou vůli vítězit, vítězství je naše.“

Winston Churchill

Autor: Robert Šustr