První střet

„Kolik jste ztratil mužů, kapitáne?“. „Můj pane, překvapili nás v průsmyku, já…“ „Na to jsem se vás neptal! Kolik mužů jste ztratil?!“. „Já, já…opravdu nemohu…já…nevím…já…“. Více už kapitán říct nestihl, protože v tu chvíli ho k zemi srazila generálova pěst v okované rukavici. „Vy nevíte? Tak já vám to objasním! Kvůli své fatální chybě a ignoranci jste přišel o více než polovinu celé jednotky, což je více než dvě stě mužů, celé dvě stovky dobrých vojáků! Dokážete si představit, jak tohle budu vysvětlovat Jeho Veličenstvu, nechť mu Bůh dá dlouhý život?!“.
Generál Kraster zuřil. Obvykle fyzicky netrestal své podřízené, ale dnes už to i na jeho ocelové nervy bylo moc. Nejdříve mu ráno rychlý posel doručil zprávu, že se musí i s celým vojskem do týdne přesunout přes nehostinnou Jižní pustinu do zablešené pevnosti Morakall a zmobilizovat obranu. Poté zjistil, že se jeho druhý syn v noci opět opil a prohrál svého koně i svou zbroj v kostkách a už odpoledne tu před ním klečí tahle ostuda všech kapitánů, která kvůli naprosto nelogickému postupu přišla o dvě stě chlapů, když je ze zálohy napadli ti nastokrát prokletí elfové. To by snad zabrnkalo na nervy i samotnému Bohu.
„Já se omlouvám, pane. Neodhadl jsem situaci a pak už se nedalo nic dělat, nemohl jsem tušit…“, blekotal poručík, zatímco se snažil zvednout z podlahy, na které se váleli dva jeho zažloutlé zuby a rozšiřující se skvrna od krve, která mu odkapávala z rozbitých úst. Generál, i přesto že měl za sebou už více než pětačtyřicet zim, měl stále síly na rozdávání. „S okamžitou platností jste degradován na řadového vojáka! Pro příští týden vás přiděluji k jednotce, která se bude starat o nákladní koně. A teď mi zmizte z očí, než si to rozmyslím a nechám vás pověsit, nebo vám raději osobně setnu hlavu!“, rozkřikl se generál, a jeho pěstěný hnědý knír, na němž by se stříbrné nitky dali spočítat na prstech jedné ruky, se zahýbal jako nějaké živé zvíře.
Pro generála Krastera to dnes opravdu nebyl dobrý den. A to netušil, že to nejhorší ho teprve čeká.
…
Nehostinné suché pláně jižního Falasu obvykle zely prázdnotou, ale ne v této době. Přímo skrz pláně putovala početná karavana obchodníků, uprchlíků, žoldáků i náhodných pocestných. Tato nesourodá směsice různých lidí by v normální době necestovala pospolu, ale do normálních dob měla současná situace zatraceně daleko. Již tři roky zuřila tichá válka mezi lidmi a Quennijskými elfy. Tichá v tom smyslu, že zatím nenastal žádný přímý střet hlavních ozbrojených sil obou stran. Samozřejmě menší šarvátky i bitvy mezi několika sty příslušníky obou válčících stran byli téměř na denním pořádku a přepadání karavan bylo jednou z těchto běžných věcí ve válečných časech.
Dva kilometry na jih od karavany se přes pláň klikatila malá říčka a okolo ní rostla jediná zeleň v okolí. V hustých keřích na jižní straně řeky seděla v podřepu skupina elfů. Běžný pocestný by si jich určitě nevšiml, protože dokonale splývali se svým okolím. Přes lesklé pancíře z lycerisu, elfské nejkvalitnější oceli, měl každý z příslušníků přepadového oddílů navlečen dlouhý plášť s kápí v různých odstínech zeleně. Vůdce tohoto komanda, Sailon Arnarmo, zrovna nepatrně rozhrnul keř a opatrně si prohlížel blížící se karavanu. Žoldáků, chránící karavanu bylo jen něco málo přes tucet. Byli to většinou potulní bojovníci a rváči, ne moc dobře ozbrojení a s nevalnou pověstí. Zbytek karavany tvořila nesourodá směs starců, žen, dětí, unavených obchodníků a naložených mezků. Většinu nákladu na svých zádech vezli právě mezci, ale karavana sebou táhla i tři vozy. Dva malé, zakryté plachtami a jeden větší, s okýnkem a zastřešený, v němž se nepochybně nacházel někdo významný.
Sailon úkosem pohlédl na příslušníky svého komanda. Tvořilo ho třicet členů, patnáct žen a patnáct mužů, včetně jeho samého. Pod kápěmi zřetelně rozeznával jejich obličeje a na většině z nich se zračil nesouhlas, nebo dokonce i odpor. Ano, věděl o tom, že přepadání nevinných pocestných a vraždění žen a dětí se jim příčí, až hnusí. Ani jemu samotnému to nebylo vůbec po chuti a jeho svědomí bylo jako velká černá díra. Jenže rozkaz krále byl rozkaz krále a jeho vůli nebylo radno odmítnout.
Popravdě, bylo mu z toho špatně. Elfové byli odjakživa hluboce spjati s přírodou a život každého živého tvora pro ně byl posvátný. Ale od příchodu lidí a začátku války, kterou, jak všichni elfové věděli, ale nikdo nahlas nevyslovil, vyprovokoval právě jejich král, byli nuceni vraždit jiné živé tvory a navíc své vlastní příbuzné. Ano, podle posledních poznatků elfských mágů a učenců totiž lidé a elfové pocházejí ze stejných předků a ač se jejich druhy oddělili už dávno, stále si zachovali mnoho podobných rysů.
Mnoho elfů, kteří měli tu odvahu, dezertovalo a odešlo na jih, do Ghalanie, nebo dokonce až do vzdáleného Saelfynu, tedy elfských zemí, které žili s lidmi v míru. Králi se to pochopitelně nelíbilo, ale neodvážil se poslat vojáky proti příslušníkům své vlastní rasy, alespoň zatím ne. I Sailon o dezerci dlouho a vážně uvažoval, a někteří členové jeho komanda ho k tomu i vyloženě nabádali. Nakonec v něm ale smysl pro povinnost a oddanost králi a vlastní zemi přeci jen zvítězili. A tak tu teď klečel, zahloubán do myšlenek a připraven udělat něco, co ho bude po celý zbytek jeho života jistě pronásledovat ve snech.
Karavana už se přiblížila skoro na dostřel elfských dlouhých luků. „Připravte se“, zavrčel neochotně a sám zvedl ze země svůj nadvakrát prohnutý luk s již založeným šípem. Za jeho zády postupně devětadvacet elfů ve vší tichosti natáhlo tětivy. Nelíbilo se jim to, ale věděli, že protestovat nemá smysl. Buď budou zabíjet, nebo budou sami zabiti.
…
Brottas, velitel žoldáků, kteří doprovázeli karavanu, zavětřil ve vzduchu jako lovecký pes. Jeho dlouhými léty, plnými vojenských potyček, vypěstovaný šestý smysl mu říkal, že něco není v pořádku. Pohlédl na brod přes říčku i hustá křoviska na její opačné straně. Cesta se tu svažovala a karavana musela říčku překročit. Bylo to výborné místo pro bleskové přepadení. Brottas to věděl, ale přesto neměli jinou možnost. Ráno jim došli zásoby vody, který bylo nutno doplnit a také museli napojit zvířata. Brottas věřil, že tentokrát jeho šestý smysl bije na poplach zbytečně, ale jakmile kopyto jeho koně zčeřilo říčku, zjistil, jak šeredně se spletl. V tu chvíli totiž uslyšel nezaměnitelný zvuk puštěných tětiv a vzápětí z křovisek naproti nim vylétlo mračno šípů.
Velitel instinktivně trhnul hlavou, a tak mu šíp, který původně mířil přímo pod jeho ohryzek, jen rozetnul krční tepnu a ještě měl dost síly, aby se zabodl do prken vozu za ním. Velitel chtěl vykřiknout, ale zmohl se jen na zachrčení a jeho tepna vychrlila rudý proud krve. Vzápětí se jeho kůň vzepjal na zadní a velitel sletěl z koňského hřbetu a o kámen na cestě si zlomil vaz. Jeho poslední myšlenka patřila jeho malému synovi, poté se jeho zrak zakalil a mysl mu laskavě zastřela temnota.
…
Během několika okamžiků bylo po boji. První salva šípů umlčela dvě třetiny žoldáků a než se přeživší třetina stačila vzpamatovat, elfové už byli u nich. Sailon se právě šikovně vyhnul neohrabanému výpadu posledního bojovníka a sám mu ladným, až tanečním pohybem prohnal ostří svého zahnutého meče hrdlem. Žoldákova hlava dopadla do prachu a Sailon se rozhlédl kolem. Mrtvoly, krev, nepopsatelný křik žen a dětí, tváří v tvář smrti. Naproti němu se z prachu snažila sebrat mladá, asi sedmnáctiletá dívka s dlouhými havraními vlasy, sepnutými stříbrnou sponou a na lidskou samičku velmi pohledným obličejem. Také na sobě měla na první pohled šaty lepšího střihu a z dražších látek než ostatní příslušníci karavany a Sailonovi téměř okamžitě došlo, že to ona musela být v zastřešeném voze. Když se jí podařilo postavit a všimla si Sailona, ztuhla. Elf už na sobě neměl kápi a tak si žena mohla prohlédnout jeho obličej.
Elfova hlava byla téměř stejná jako lidská, ale jeho brada a lícní kosti byli zkosenější a o něco delší. Dlouhé vlasy barvy podzimního listí, měl stažené do ohonu, jen několik pramínků se uvolnilo a trčelo v okolí elfových dlouhých zašpičatělých uší. Jeho lehce sešikmené oči modro zlaté barvy, byli jako hluboké studnice, plné moudrosti, smutku a jakési divoké touhy. Podle pleti, která měla světle zelený nádech, bylo lehce rozpoznatelné, že náleží k druhu Lesních elfů. V mnoha ohledech elf připomínal divokou šelmu, ale také se nedala přehlédnout nápadná podobnost s lidmi.
Žena tasila dlouhý nůž, který měla až dosud zastrčený v botě a se zoufalým, ale také odhodlaným výrazem se zadívala na elfa. „Schovej tu zbraň, ženo. Neublížím ti“, řekl jí tichým, melodickým hlasem a současně se rozhlédl kolem sebe. Zjistil, že členové jeho komanda, kteří si byli všichni nápadně podobní, ale zároveň každý svým způsobem úplně jiný, přerušili svůj útok a zkoumavě na něj hleděli. Přeživší lidé, především ženy s dětmi se k sobě choulili mezi mrtvolami na krví vlhnoucí hlíně. Někteří tiše, jiní hlasitě vzlykali. Při tom pohledu se v Sailonovi cosi zlomilo a v koutku jeho pravého oka se zřetelně zaleskla slza. Rozpačitě si jí otřel a vzápětí se v něm vzedmula vlna vzteku na krále a také na sebe samotného.
„Už nikoho zabíjet nebudeme. Tyto nevinné samičky a mláďata nám nic neprovedla. Ať si král říká, co chce, nejsme krvelačné šelmy a každý život je posvátný. Složte zbraně a postarejte se o přeživší, hned“, rozkázal Sailon staženým, napůl zlostným a napůl lítostivým hlasem a sám si otřel meč o plášť a zastrčil zpět do pochvy. Na výrazech členů jeho komanda byla vidět velká úleva, smíšená se strachem, jaký trest bude následovat od krále.
Sailon se otočil zpět k lidské ženě a zjistil, že stále nepustila svou dýku. „Chápu, že mi nevěříš, ale nemám v úmyslu nijak ublížit tobě, ani nikomu jinému. Už ne. Prosím, odlož tu zbraň.“ Žena na stále hleděla s hlubokou nedůvěrou, ale přeci jen po kratkém zaváhání odhodila dýku k jeho nohám. „Co s námi uděláte?“, zeptala se ho ještě trochu zaraženým hlasem, ve kterém se ale dala rozpoznat zřetelná autorita. Tato žena bylo zvyklá vydávat rozkazy, ne naopak. „Ošetříme vaše rány a doprovodíme vás k cíli vaší cesty, ať je jakýkoliv. Neptej se mě, co mne dovedlo k tomu, abych zradil svého krále, jen věz, že já, ani mé komando už žádné lidské samičce a dítěti nezkřivíme ani vlásek. Máš můj slib“.
„Slib elfa“, zasyčela opovržlivě v odpověď žena.
„Slib Sailona Arnarma, velitele Zlatého komanda a essëri Jezerního kraje.“
„Essëri?“. „Nevím, jak to ve vašem jazyce vyjádřit, něco jako kněžic, či princ. Má matka je essë, vůdkyní Jezerního kraje“.
Žena ještě chvíli zlostně šlehala očima, poté se ale hrdě vypjala a odpověděla. „Mé jméno je Kassandra, elfe. Princezna Kassandra Marbrang“.

…

„Generále, muži i koně jsou už vyčerpaní, neměli bychom se na noc utábořit a do pevnosti dojít zítra?“, zkoušel to už poněkolikáté generálův pobočník Arvan. Generál Kraster se nejdříve zatvářil rezignovaně, ale poté se bedlivě rozhlédl po krajině a jeho pohled se rozjasnil. „Není potřeba, poručíku, jsme tady“. „Cože? Já…“, pobočníkův hlas utichl, protože právě dojeli na mírnou vyvýšeninu a otevřel se jim pohled do údolí. „U všech svatých…“, vydechl generál.
Prašným údolím, do kterého zhlíželi, protékala široká řeka a vedla přes něj Velká karavanní cesta, ale to nebylo to, co generála tak překvapilo. Na řece se totiž vypínala mocná pevnost, která rozhodně neodpovídala generálovým vzpomínkám na Morakall. Mohutné kamenné hradby pevnosti, lemované ochozy a střílnami se vypínali do výše sedmi nebo osmi metrů. Celkově mělo opevnění tvar obdélníku a v každém rohu se nacházela mohutná kuželovitá věž. Ze západní strany byla pevnost kryta řekou a současně byla voda rozvedena do několik metrů širokého vodního příkopu, takže obtékala a chránila celou pevnost. Směrem k východu byla uprostřed hradeb mohutná brána z dubového dřeva, spojená ocelovými pásy. Lemoval ji zubatý ochoz s vražednými děrami. Před ní se nacházel padací most přes vodní příkop, nyní zvednutý do výše. Další, menší brána a padací se most přes řeku se nacházeli na západní zdi. Na východní hradbě, po obou stranách brány, se nacházeli na každé straně dva mohutné bastiony, další dva bastiony byli postaveny na jižní hradbě a po dvou i na severní, západní hradbu chránila řeka. Na každém bastionu se nacházelo ohromné dělo z bronzu a oceli. Celkově vzato, pevnost vypadala naprosto nedobytně.
„Říkal jste přece, že Morakall je jen zablešená ruina“, podotkl Arvan, když se mu konečně vrátil hlas a protlačil přes krk hlasité polknutí. „Bylo to tak, před osmi lety, když jsem tu byl naposled“, odpověděl generál s otevřenou pusou, ale pak se mu rty zkroutili do vlčího úsměvu. „Tuhle pevnost elfové nikdy nedobydou“. S těmi slovy pokynul svému koni a s pobočníkem začal sjíždět směrem k pevnosti. Za nimi jako had šinulo třítisícové vojsko. Generál Brandon Kraster, velitel Severní legie, dorazil do pevnosti Morakall.