Ach, můj milovaný!...

Visím sklesle v řetězech, ty se mě obáváš a já cením ostré dravčí tesáky v marné snaze ti říct vše. Ani nevíš jak moc bych si přála vše ti vysvětlit. Ty ale neposloucháš - nemůžeš už dále snášet mé nervy drásající vrčení.
Ach, proč se vše muselo takhle pokazit?! Odcházíš a říkáš si totéž... Jak se to stalo, že jsi léta žil se mnou - strigou, stvůrou?
Ach, můj milovaný… Je mi to tak líto! Takhle to nikdy nemělo dopadnout. Nikdy jsi neměl takhle trpět - za to vše mohu já. Měla jsem se včas sebrat a jít, vzít si s sebou věčnou vzpomínku na tebe do svého vzteklého, vrčícího domova. Když jsem tě potkala myslela jsem si, že to dokážu - milovala jsem tě – jistě, ale neměla jsem tušení, že až tak moc. Bylo to mé sobectví, co nás dovedlo do téhle situace.
Možná to byla i tvá vina - přeci jen jsi neposlechl toho žrece, který tak neochvějně tvrdil, že si bereš stvůru. Věřil jsi mi víc než sobě, ač ti tvé srdce napovídalo totéž. A ne jen srdce koneckonců - nebylo ti snad divné, kam se tak záhadně ztrácím o úplňku? Nebloumal jsi nad tím, proč jsem s tebou nikdy nelehávala o novu, odkud se berou mé občasné sklony k násilí? Přemýšlel jsi o tom – však to dobře vím, přesto jsi mě miloval dál.
Nebyla jsem ochotná se o tebe připravit. Své přesýpací hodiny jsem rozbila hned po první noci s tebou, amulet z kočičího drápu skončil v ohni hned po další noci.
Vy lidé tomu říkáte „pálení mostů,“ my dravci to nazýváme touhou po úniku. Nějakou dobu jsme spolu byli šťastní a já jsem si bláhově myslela, že je všemu konec - že jsem unikla...
Naše svatba měla být jen slavnostní tečkou za tím vším, za mým dřívějším životem plným násilí. Ten jeden den byl bezpochyby tím nejlepším v mém životě. Ničím nezkažen, ničím neposkvrněn – den v bílém oděvu neskonalého štěstí.
Pak se to ale začlo vracet…
Copak jsi to nezpozoroval? – Ne, nezpozoroval. Měl jsi spoustu starostí - já vím, že ano, ačkoli jsi to ze začátku dobře skrýval - chtěli toho po tobě příliš: plánovat válku je jedna věc, cíleně vyvražďovat spojence druhá.
Ach můj milovaný… Takhle to skutečně nemělo být! Měla jsem odejít už tenkrát, když jsi se vrátil z vaší tajné rady tak zlomený a nešťastný a já před tebou tak ucukla. Vím jak tě to ranilo, ale copak bys na tom nebyl ještě hůř, kdyby ses nyní dozvěděl pravdu o mě? Přesto by to bylo řešení – pak by všechno ustalo, navždy…
Ne, nenašla jsem v sobě dost odvahy k rozbití tvého světa. Pak, v dubnu minulého roku, když jsme očekávali dítě a já o ně přišla. Tak moc nás to oba ranilo…
Věděla jsem, že již nemám příliš času, ale síla tvých obětí byla příliš velká. Když jsem prošla tvá lovecká smečka se mohla zbláznit - všichni psi štěkali tolik, že jsi je od té doby nechával jen v kotcích.
Pak byl klid - ticho před bouří...byl konec a já to věděla. Každý se může přetvařovat jen nějakou chvíli, pak vše vyjde najevo…
Chtěla jsem se s tebou rozloučit a pak se v noci vykrást ven jako tolikrát předtím…Jak jsem jen mohla vědět, že ti ten žrec napoví, ať jdeš dnes ven za mnou?
Strážní mě odmítali pustit ven, zaplatili mi víc než měli – jejich mrtvoly jsi viděl u brány tak ošklivě podrápané. Ti muži po tebou léta věrně sloužili, ty jsi ale neměl nejmenší naději je poznat. Tak moc jsem se bála…
Otevřít bránu nebylo vůbec nic snadného, ale přeci jen se mi to nakonec povedlo. Kůň pode mnou jančil jako divý - já jej ale pobodla ostruhami a on chtě nechtě vyrazil cvalem. Hnala jsem koně z tvé stáje tak rychlým tempem, které jen mohl udržet. Jel jsi za mnou, lovecká smečka radostně vyrazila z kotce po mé stopě.
Netrvalo to dlouho. Dávno jsem šla pěšky a zametala po sobě stopy jak jsem to jen zvládla. Přesto jsi mě našel. Stál jsi přede mnou v němém úžasu s mečem připraveným k ráně. Psi štěkali že až uši zaléhaly, ale neodvážili se ke mně blíž než na pět metrů. Pak jsi se rozmáchl. Jílec mě zasáhl do obličeje a poslal k zemi. Mohla jsem tak snadno uhnout…
Odvezl jsi mě zpět - v noci aby nikdo nic neviděl, pak jsi přivolal žrece. Ten vetchý shnilý stařík tě poslal pryč – neměl jsi se na to dívat.
Dál si vybavuji jen pramálo věcí zato ale tak ostře, že bych si přála zapomenout. Vybavuji si žár očistného ohně a vůni myrty s šalvějí, pach krve…tmu a bolest…pak zas pro změnu ostré světlo a nakonec – řetězy!
To jsi to nemohl skoncovat včas, když jsem to já nedokázala? Hlupáku, copak mě stále mě miluješ? To už nejsem já! Skonči to dřív, než to doopravdy zle dopadne – tvé řetězy mě na dlouho nezadrží!…
A zase vůně skořice a cedru, pak malá ostrá dýka - o té nevíš – nesouhlasil bys. Ale žrec naštěstí ví co má dělat a neváhá. Vidí to co ty ne.
Záblesk bodnutí ve tmě…pach krve…
...Ach můj milovaný!...